24.12. 2012
Aktualizace
Design v souvislostech
Jsem nemocná. Celý minulý víkend jsem pracovala, jinak řečeno, nevystrčila jsem nos z baráku, pokud se nepočítá otevřené okno. V pondělí se vzbudím s probouzející se angínou (překvapení) a týdenní úkoly hatí vyčerpanost, ucpaný nos, bolavá hlava a spánek do 12 hodin..
I přesto všechno, odevzdala jsem práci v ateliéru Jardy Brabce (měla jsem z toho radost), na stole mi leží vylaserované baráčky do školy (stovky malilinkatých tvarů), dárečky jsou zabalené (tak, jak jsem je vždycky chtěla zabalit), napsané dopisy čekají v obálkách (no jo, poslat jsem je nestihla) a bílý džbánek zdobí jmelí (pusa ještě nebyla).
Během tohoto mého (ne)léčení a v časech klidu sopečnné činnosti mé hlavy, pořádala jsem pro sebe doma soukromé přednášky, filozofické kroužky a večerní promítání.
Když nemůžu ven, "všichni" přijdou za mnou.
Výběr těch "všech" byl sice omezený, ale mně stačil. Začala jsem Inventurou urbanismu 2011. Formát videí i jejich úroveň zprostředkování mě moc potěšily, byla radost dívat se na kvalitní záznamy jednotlivých výstupů. Vzpomenu-li si na některé záznamy z jiných přednášek, kde si musím dát občas sluchátka, abych vůbec něco slyšela, o promítané prezentaci ani nemluvím, IU má tohle zmáknutý na výbornou. Krátký formát, přesně sedí na snídani, a pozvolné naťukávání témat spojené s životem města a životů v něm mi pokaždé zanechaly nejednu otázku v hlavě.
Další téma, které volnější formou navázalo na IU, byla přednáška (dokumentární snímek) Touha po tvarech. Celkově je to zajímavý příspěvěk na téma architektura. Napsala jsem si na jeho základě hodně poznámek. Pár věcí mi tam vadilo, spíše detaily. Ale dohromady to funguje. Výpovědi architektů jsou většinou sestříhány tak, že jeden řekne "ano" a druhý "ne", tedy různorodé pohledy na věc, a nebo se doplňují, ale vždy jiným způsobem. Fascinují mě tyto rozdílné obrazy myšlení lidí. Plus dávám za možnost shlédnutí tohoto snímku online. Toužím po tvarech
Prosinec pro mě bude už napořád spjatý s úmrtím pana prezidenta Václava Havla, od kterého uplynul právě jeden rok, a v tomto týdnu probíhalo mnoho vzpomínkových akcí na tuto smutnou událost. Chvilka přemýšlení, rekapitulování, srovnávání, často bez odpovědí s knížkou v ruce, Prosím stručně, za zvuku a obrazů Posledních vzkazů Václava Havla a Posledního odcházení Václava Havla, vzpomínala jsem na něho se smutkem i radostí.
Hrozně moc mi chybí jako osobnost.
18. prosince 2011: „V den kdy, začalo sněžit, zemřel nám náš pan prezident. Stojím mezi davem lidí na Václavském náměstí a dívám se na našeho českého patrona na koni. Pod ním leží fotka velkého člověka a plno plápolajících svíček. Sněží, ale je to plačtivý sníh.
Je to smutná neděle."
Po další večeři jsem si promítla Persepolis. Bavil mě animovaný způsob vykreslení situací jedné holčičky, slečny a ženy. Přitáhne a pohltí, ukáže a odejde. To je Persepolis. Hodně jsem se smála, hodně jsem se divila a hlavně, byl to naprosto jiný svět.
A jiným světem jsem pokračovala i další den s filmem Goodnight Nobody. Lidé, co nespí, co asi dělají? Učí se, projíždí se autem po parkovišti, zametají ulice, dívají se do zdi... Nedokážu si představit, že bych nezavřela oči a neměla sny. Nedokážu si představit, že bych se po únavném dni nepropadala do své postele s příjemným pocitem uvolnění. Nedokážu si představit přeskočení ranního pouze slunečného probouzení. Oni ano. Je to zvláštní.
Můj domáci program byl docela nabitý, ale došlo i na nutné venčení v hroutící se předvánoční Praze, kde jsem si nemohla nevšimnout dočasného obydlí kaprů; vyústění střev metra Národní třídy; rozsvíceného stromečku; záplavy trdelníků, které krásně voní, méně chutnají; a produktů našich čtyřnohých přítelů na Žižkově, takže nerozjímej, ale koukej na cestu, Aneto!
