Design Cabinet CZ

14.09. 2016

Alvar Aalto

Historie a osobnosti

Prestižní firmy si zakládají na své tradici a historii. Některé dokonce budují muzea s historicky prvními výrobky na významných pozicích. Trochu jinou koncepci má Vitra Design Muzeum ve Weil am Rheinu poblíž švýcarských hranic. Není to jen „obyčejné“ muzeum zachycující firemní historii, ale prestižní sběratelský subjekt s depozitáři nabitými designovými špeky z celého světa. Vitra Design Muzeum není veřejně přístupné, ale tým kurátorů se sbírkami aktivně pracuje a připravuje atraktivní výstavy, které po premiéře ve Weilu putují po celém světě. Na podzim minulého roku přiblížili laické veřejnosti tvorbu Alvara Aalta.

Při vyslovení tohoto jména každému milovníku designu nutně naskočí klíčová slova Finsko, překližka a březová lamela a v paměti se vynoří jedno z jeho křesel, případně stolička na třech nohách nebo skleněná váza Savoy. Všechno jsou produkty tak moderního vzhledu, že se člověk až vyděsí při pohledu na letopočet jejich vzniku. Bylo to ve třicátých letech, v době, kdy Evropa žila funkcionalismem, kterému mnozí nadšeně tleskali a jiní ho houfně odsuzovali. Alvar Aalto s chladem rovných linií zděděných od Bauhausu rázně skoncoval. Vydal se vlastní cestou inspirovanou přírodou a podpořenou typicky finskou surovinou – březovým dřevem.

Pro přenos tvarů z přírody do Aaltovy architektury a designu hrálo významnou roli umění a přístup k informacím od ostatních evropských zastánců avantgardy. Příroda mu sloužila jako stvrzení jeho tvůrčího jednání a humanistického pohledu na svět s cílem prosadit v přetechnizované společnosti navzdory ekonomickým omezením jistou individualitu.

Jakkoli máme Alvara Aalta zafixovaného s nábytkem z ohýbaného dřeva, je třeba vzít na vědomí, že byl především architekt. Svojí organickou architekturou se zasloužil o zviditelnění Finska, kde zanechal většinu ze svých téměř 500 realizací. Celá pětina jeho tvorby je ale roztroušena po 18 jiných zemích. Jsou to státní kulturní objekty, privátní vily, výstavní objekty, ale i továrny, administrativní stavby a typové rodinné domy či kostely. Zvláštní pozici pak mají finské pavilony budované v rámci různých výstav.

Ve svém tvůrčím procesu Aalto umístil člověka do středu dění a bral v úvahu jeho celý smyslový aparát. Zrak i sluch vnímal jako jednoduchou orientační pomůcku, přátelská musela být i haptika použitých materiálů a uživatelských povrchů.

Gesamtkunstwerk

Mnohé Aaltovy stavby byly budovány jako tzv. gesamtkunstwerk (komplexní návrh vnitřního prostoru včetně nábytku, svítidel a textilií), což známe i z předchozích období třeba z tvorby Otto Wagnera, Josefa Gočára, Ludwiga Miese či jiných. Architekti svoji stavbu řešili komplexně sami, profese designéra tehdy neexistovala. Proto jsou známé Aaltovy nábytkové objekty, které však vznikly až druhoplánově pro určitou architekturu. Jeho židlička č. 60, která dnes patří mezi 100 ikon designu 20. století, byla navržena pro knihovnu ve Viipuri (Vyborgu), známé křeslo z březových lamel zase pro sanatorium tuberkulózy v Paimio.

Aalto ale zašel ještě o kus dál. Ve svých stavbách se mimořádně věnoval problematice osvětlení a s tím souvisejícím umístěním uměleckých děl všeho druhu. Jeho stavby se vyznačují vyváženou kombinací přirozeného a umělého světla. Svítidla často montoval do světelných šachet a světlíků. Byl ovlivněn známým dánským designérem Poulem Henningsenem, který tvrdil, že světelný zdroj nikdy nemá být vidět a v žádném případě nesmí oslňovat. Mnoho svítidel bylo navrženo pro určitou stavbu a posléze přešlo do sériové výroby. Speciální význam měla pro Aalta svítidla navržená k osvětlení uměleckých děl.

Tuto zálibu mohl uplatnit například v domě pro nejznámějšího pařížského galeristu Louise Carrého, se kterým se (sám praktikující malíř) potkal v roce 1956 na bienále v Benátkách, kde realizoval finský pavilon. I když Louis Carré znal a uznával Le Corbusiera, svěřil projekt svého domu méně radikálnímu autorovi, který byl v té době ve Francii téměř neznámý. V zadání byla i břidlicová střecha a prostor k umístění sbírek obrazů.

Maison Carré v Bazoches sur Guyonne je jediná Aaltova stavba ve Francii. Na svažitém terénu je vila příkladem integrace stavby do přírody. Foyer se šikmou střechou sloužící jako galerie přechází volně v privátní obytný prostor, v patře jsou místnosti hostů s příslušenstvím. Nad vstupem do salónu se tyčí klenba z červené borovice ve tvaru vlny (aalto ve finštině). Maximálně je využito přírodní osvětlení, aby nedocházelo ke zbytečnému poškozování obrazů pokrývajících obrovskou plochu zdí. Přírodní materiály (dřevo, kůže, mramor) jsou naprosto všude. Aalto zpracoval projekt jako gesamtkunstwerk, navrhl komplexní interiér včetně knihovny, textilu, klik dveří i speciálních svítidel Třešinka k nasvícení obrazů. To se dodnes prodává. Vila byla místem častých setkání dobových osobností jako byli Marcel Duchamp, Joan Miro, či Paul Eluard.

Jedním z prvních projektů, kde Alvar Aalto uplatnil organickou architekturu, bylo sanatorium pro léčbu tuberkulózy v Paimio uvedené do provozu v roce 1933. Před vynálezem antibiotik bylo pro léčbu tuberkulózy důležité světlo, vzduch, slunce, hygiena a klid. Tomuto požadavku přizpůsobil Aalto architekturu i vnitřní vybavení. Čtyři křídla léčebného komplexu propojená recepčním prostorem byla orientována ke slunci podle vzoru rostlin. Pokoje pacientů byly vybaveny bezdotykovým umyvadlem, akustickým panelem a neoslňujícím osvětlením. Harmonii nemocničního interiéru dotvořily umírněné barvy. Většinu vnitřního zařízení navrhl Alvar Aalto.

V nábytkové tvorbě zastával Aalto princip flexibilní standardizace. Předobraz viděl v přírodě. Jako příklad uváděl květy ovocných stromů. Každý je jedinečný, i když jsou složeny ze stejných „komponentů“. Na tomto principu tvořil i svůj nábytek. Jednotné a lehce vyrobitelné dílce se dají lehce kombinovat a umožňují vznik různých produktů. Hlavním prvkem je noha tvaru L. Lze ji namontovat pod stolní desku, křeslo nebo sedačku. Noha se současně stává nezaměnitelným identifikačním rysem Aaltovy tvorby.

V přehledu Aaltovy tvorby nelze vynechat slavnou vázu Savoy, i když první soutěž finského sklářského průmyslu na nové produkty pro domácnost vynucené ukončením prohibice a prudkým růstem počtu domácnosti vyhrála Aaltova manželka Aino. Alvar zvítězil až v soutěži na exponáty pro světovou výstavu v Paříži v roce 1937. Vázy vzniklé na základě motta „kožené kalhoty eskymačky“ byly v Paříži ve finském pavilonu (rovněž dílo Aalta) přijaty s obrovským úspěchem. Aalto pak model upravil pro restauraci Savoy v Helsinkách a dodnes je považována za symboliku finského sklářství a ikonu designu 20. století.

Svůj patriotismus projevil Alvar Aalto hned po válce, kdy pro jeho tvorbu byla velkou výzvou masivně poničená infrastruktura.Vyvinul řadu rodinných domů, které byly poskládány na principu standardizace. Ve spolupráci s finským dřevařským průmyslem tak přispěl k rychlé poválečné obnově bytové krize Finska na vysoké estetické a funkční úrovni.

Alvar Aalto byl za svoji činnost vyznamenán nejrůznějšími cenami. Tím nejvyšším oceněním však zůstává fakt, že jeho nábytek, svítidla a sklo stále nalézají nadšené příznivce.

Alvar Aalto – životopisná data

1898 – Hugo Alvar Henrik Aalto nar. v Kuortane
1921 – ukončil studia architektury na Technologické univerzitě v Helsinkách.
1923 – A. Aalto Office, Jyväskylä.
1924 – svatba s Aino, stává se spolupracovnicí
1928 – spolupráce s výrobcem nábytku – Otto Korhonen
1932 – otevření sanatoria v Paimiu
1935 – založení Arteku, dva partneři, knihovna ve Viipuri
1937 – finský pavilon v Paříži
1938 – výstava Architecture and furniture v MOMA, NY, finský pavilon pro NY
1940 – cesta do USA, přednášky, profesor na Massachusetts Institute of Technology (MIT)
1942 – přestavba Finska, spolupráce s Finnish Standarde Association
1945 – USA, MIT
1952 – svatba s Elisou, vlastní dům na ostrově Muuratsalo
1959 – otevření Maison Carré, 300 hostů
1961 – generelní plán Helsinky
1967 – USA, získá jako druhý medaili Thomase Jeffersona
1975 – Finlandia hall, Helsinky
1967 – umírá