12.05. 2023
Archeologie designu pro archeology?
Design v souvislostech
V benešovském muzeu umění proběhla od listopadu minulého roku do letošního února výstava Archeologie designu, která svou koncepcí bezesporu představuje jednu z kvalitních alternativ vnímání problematiky tohoto oboru užitého umění.
Lidé schopní posuzovat umění v širších souvislostech již déle se zájmem sledují dění kolem sbírky designu v Benešově u Prahy. Odborný časopis Umění a řemesla sice informoval o jejím založení již počátkem 90. let minulého století, ale k intenzívnímu rozvoji došlo až po roce 2010. Akviziční aktivita Muzea umění a designu vedla k vytvoření na naše poměry atypicky komplexního svébytně strukturovaného souboru, který společně s grafickým designem obsahoval tisíce položek. Byla k němu vydána podrobná edukační příručka, která byla první komplexnější veřejnou informací o relativně mladé, a tedy nepříliš známé sbírce. Je asi charakteristické, že mezi odbornou veřejností vzbudila protichůdné reakce. Část historiků umění pochvalně kvitovala, že se malému muzeu umění bez velkého rozpočtu podařilo vytvořit velmi zajímavou kolekci, jiní se poměrně ostře vyhranili proti vybočení z tradiční akviziční muzejní koncepce.
Podle pravidla, že nikdo není doma prorokem, byla benešovská sbírka nejprve oceněna ze zahraničí, kdy ji prof. Zdeno Kolesár po své návštěvě benešovského muzea s bratislavskými studenty vyzdvihl v časopise Designum (Kolesár, Zdeno: Iný český dizajn, In: Designum, Bratislava, 2016) jako užitečnou nekonvenční alternativu práce s designem. V hlavním městě Slovenska tehdy vznikala v rámci nového muzea sbírka koncepčně podobná, ale s mnohem lepšími organizačními, finančními a prostorovými předpoklady než v Benešově.
Pak ale přišel v roce 2017 nechvalně známý politický útok na muzeum, během kterého mj. hrozilo, že design bude z programu ústavu zcela vyloučen. Prvním krokem byla likvidace stálých expozic a hrozila i další nebezpečí. Zkušení pracovníci muzeum opustili. Když se po dvou letech podařilo obyvatelům města ve volbách svévolné politiky z radnice zcela odstranit, bylo zřejmé, že design včetně grafického se v programu instituce může nadále udržet. Násilné přerušení systematicky rozběhnuté akvizice však zanechalo těžko napravitelné stopy. Ani šestým rokem se nepodařilo akvizici obnovit, finance na tvorbu sbírky zcela zmizely z rozpočtu muzea, ale hlavně – byly zpřetrhány pracně budované vztahy ke zdrojům a mnohé z historických produktů designu se mezitím staly více či méně fakticky či finančně nedostupné. Nedošlo také k realizaci projektu expozice typu otevřeného depozitáře, který byl plánován kvůli nezbytné změně dočasné instalace sbírky.
Teprve po pěti létech se muzeu podařilo najít kvalitního kurátora pro design, Kryštofa Hejného. Ten se po průzkumu rozsáhlého sbírkového fondu pustil do projektu výstavy „Archeologie designu“. Ale úroveň odborné práce opět prezentoval pouze zahraniční časopis (Robin R. Mudry O možnostiach archeológie dizajnu, s. 48-55, Designum 1/2023). Nelze se vymlouvat na to, že toto bratislavské periodikum je jedinou platformou pro design, neboť pohodlné české prostředí nebylo po likvidaci Design centra ČR v roce 2007 vydávání jakéhokoliv časopisu podnítit. Máme tu webová média, pokud nebereme v úvahu ta povrchní, přinejmenším ArtAlk by měl mít důvod se užitému umění vedle volného více aktivně věnovat. Rozsáhlá recenze v Designum, která rozhodně stojí za přečtení, je cenná nejen proto, že pochází z pera kritického autora mladé generace, ale i díky jeho přínosné berlínské zkušenosti.
Otázka v nadpisu tohoto článku nemá jakkoliv zpochybňovat kvalitu výstavy benešovského muzea umění, ale podnítit často opomíjené zamyšlení nad cílovou skupinou diváků. Koncept přes snahu své připravené edukační podpory nebyl určen běžné veřejnosti, ale spíše odborné, která má zkušenost a motivaci zabývat myšlením o umění. Archeologie designu představovala náročnější typ výstavy designu, jaký u nás můžeme sledovat například u galerií UM (UMPRUM) nebo Kvalitář na pražském Senovážném náměstí. Je jednoduché si ověřit, kolik návštěvníků z milionového kulturního velkoměsta osloví. Není jistě chybou v muzeu s takovou tradicí práce v oboru podobné výstavy připravovat, ale musí být přiměřeně vyvažovány jinými, které se věnují (bohužel také stále opomíjeným) běžným vlastnostem užité tvorby, jako je ekologie, ergonomie, ekonomika, funkčnost ad., k čemuž výrazně pomáhala chybně zrušená výuková benešovská muzejní laboratoř. A pro výstavy typu Archeologie designu by pak měla být samozřejmostí repríza například Praze, kde by se jistě nějaká vnímavá galerie našla. Ale to by se musel dnešní český „umělecký provoz“ opírat o filosofii hlubší, méně formální a do své estetiky zahleděnou.
Jan Rybák
