Design Cabinet CZ

23.07. 2024

AVU? Krucifix! S křížem je kříž...

Design v souvislostech

Nadpis tohoto textu spojuje názvy dvou článků, které byly věnovány symbolu evropské identity v nedávném období. Oba se zabývaly veřejným vnímáním umění spojeného s kulturní tradicí naší západní části civilizace. Preventivně podotkněme, že kulturní identita tvoří základnu i rámec společenského vývoje, může se měnit, ale nikdy ne příliš rychle. Na jednu stranu kulturologové upozorňují, že i když značné procento společnosti přestalo chápat podstatu humánního poselství křesťanství, staletý vývoj v nás fixoval jeho mnohé roviny natolik pevně, že nás stále, možná méně viditelně charakterizují. Na druhou stranu každý, kdo se vědomě či nevědomě nechce ztotožnit s tradičními principy identity, musí mít za ně hodnotnou náhradu (a nikoliv prázdno), což se zatím v západní společnosti rozhodně nejeví.

S problémem odmítání naší historické identity souvisí i nepochopení jejího vztahu k sociálnímu fenoménu zvanému náboženství. Náboženství je pouze sociální aplikací duchovního principu. Zatímco duchovní princip sám operuje se smysluplnými filosofickými tezemi, náboženství je pod vlivem různých sociálních kvalit společnosti aplikuje v řadě různých projevů, které často vedou i k problematickým výsledkům, jež se přirozeně stávají cílem oprávněné kritiky. Mnozí lidé pak bez schopnosti nadhledu „vylévají s vodou vaničky i dítě“, za které však nedokážou nalézt náhradu.

Nedávné pozdvižení kolem zbrklé snahy odstranit Myslbekův kříž ze vstupní haly pražské AVU okomentovala s potřebným lidským nadhledem i odbornou erudicí známá profesorka UMPRUM Milena Bartlová v červencovém vydání A&A. Nabídla veřejnosti výklad dávající vše do potřebné souvislosti. Udělala to, čeho se měli ujmout stovky edukátorů umění, které u nás v galeriích, muzeích i jinde fungují. Přestože česká média byla v době počátku pozdvižení kolem AVU lačná po diskusních názorech, edukátoři to nevyužili. Potvrdili tak mj., že celkově jejich úroveň, kterou známe z výstavních síní, je hodně průměrná a současně i to, že jsou příliš zaměřeni na samotný fenomén umění a také dovnitř fungování svých institucí. Kdyby během mediální kampaně byli schopni z různých úhlů pohledu dané téma probrat, pomohli by tím nejen vnímání kulturní identity, s níž má nakonec, jak známo, problém téměř celá Evropa, ale podpořili by i úctu k umění jako k nositeli přeci jen více podstatného myšlení, než se současné veřejnosti jeví.

Diskuse by se jistě dotkla i podstatného problému tzv. sekularizace. Tu můžeme v hodnotné rovině vnímat jako nezávislost na konkrétní duchovní filosofii, ale v žádném případě ne jako škodlivé obecné odduchovnění veřejného prostoru vedoucí k podpoře povrchních trendů myšlení. Veřejný prostor má naopak motivovat k různým duchovním trendům, jaké nabízí dnešní kulturně bohatý svět. Nabízí je většinou ohlédnutím do historie, která nám je s odstupem svých zkušeností může různě přiblížit. A tady opět hrají významnou roli už nejen galerijní edukátoři, ale všichni pedagogové a andragogové. Pokud se nebudeme s historií seznamovat jen jako se sumářem ekonomických, technologických, mocenských nebo formálních proměn, pochopíme i naši současnost smysluplněji.

Jestliže se někteří autoři petice směřované k AVU pozastavovali nad kvalitou soudobé výuky této školy, mohli mít pravdu především ve vztahu k její teoretické části. Pokud totiž učitelé historie a filosofie umění nedokázali studenty akademie seznámit s vývojem kulturního myšlení západní civilizace, opravdu stojí za silnou kritiku. Je otázkou, zda bychom pak po nich mohli chtít ještě i výuku o soudobém pojetí křesťanství a jeho kvalitního umění, jak je výstavami, realizacemi i publikacemi například prezentuje známý český kurátor architekt Norbert Schmid. Ale proč neklást na nejznámější českou uměleckou akademii nejnáročnější požadavky? Rozhodně není jen její vnitřní věcí, jak funguje, má právo se k ní vyjadřovat celá veřejnost.

Jedním z možných řešení problému na AVU bylo i vyvážení historického Myslbekova kříže nějakým soudobým. Poměrně známý je produkt uznávaného designéra Maxima Velčovského, jehož originál byl určen pro královéhradecký protestantský chrám, ale zmenšeniny se pak úspěšně prodávaly ve značkových prodejnách QUBUS. Při povrchnosti české publicistiky o designu pak mohlo veřejnosti ujít, že Velčovský považoval za smysluplné se tématu kříže věnovat opakovaně (viz napříkad prosincová výstava v galerii Kvalitář) a že má samozřejmě v rovině špičkové české tvorby mnohé kolegy, kteří se mu také věnují.