Design Cabinet CZ

16.09. 2024

Budeme udělovat cenu Jiřího Kohoutka?

Historie a osobnosti

Co si politici v ČR dovolují vůči ředitelům muzeí, přesahuje příliš často všechny míry slušnosti a serióznosti. A je jedno, zda jde o útok ministra kultury vůči Národní galerii nebo aroganci nějakého maloměstského politika vůči místnímu muzeu umění. Zkušený politik samozřejmě populisticky sleduje, co si může dovolit, a tady pak hraje zásadně negativní roli průměrný názor průměrné veřejnosti, která zlo toleruje známými slovy: „To je bohužel běžné, to se děje u nás všude každou chvíli.“ Podle hesla „Kdo toleruje zlo, vytváří zlo“ tak podporují beztrestný prostor pro množství pochybných populistických politiků, kteří by si mnohé ze svých činů při vyšší úrovni veřejnosti prostě nemohli dovolit. Problém je posílen i tím, že neexistují ochranné mezičlánky mezi muzei a politickou sférou ve formě správních rad, a tak mocní výhodně zneužívají snadno ovlivnitelný a nedostatečně průkazný systém různých auditů. Při pozorném pohledu člověk snadno zjistí, že dnešní mocenské postihy ředitelů se příliš neliší od těch, které probíhaly za totality.

K nápravě pochybení v českém prostředí dochází jen výjimečně, a proto je nezbytné pomýšlet na různé podpůrné prostředky, kterými by se postavení manažerů muzeí mohlo alespoň částečně zlepšit. Jedním z nich by bylo speciální ocenění pro poškozené ředitele alespoň jako částečná morální satisfakce. Mohlo by se jmenovat „Cena Jiřího Kohoutka“ podle ředitele Středočeské galerie v 60. létech, jehož příběh je pro téma politické svévole přímo ukázkový.

Jiří Kohoutek vystudoval v letech 1953-1958 obor dějiny umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po absolutoriu pracoval na oddělení památkové péče Krajského domu osvěty Středočeského kraje, a později jako odborný pracovník Střediska státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje kde od roku 1963 zastával funkci vedoucího galerijního oddělení.

V letech 1964 -1971 byl ředitelem Středočeské galerie, kde vytvořil s kolegy velmi hodnotnou sbírku současného českého umění. Stal se autorem stálé expozice sbírky Středočeské galerie na zámku v Nelahozevsi. Za jeho působení v letech 1964 -1971 budovala Středočeská galerie intenzivně sbírkový fond českého moderního umění, kterým doplňovala expozici. Sbírka byla v té době rozšířena mj. o díla Jana Baucha, Emila Filly, Skupiny 42 a Skupiny Ra. Až do roku 1966, kdy Národní galerie reinstalovala moderní sbírky, byla tato expozice největší prezentací českého poválečného umění. Jádrem sbírky byla kvalitní díla surrealistického a imaginativního umění (Jindřich Štyrský, Toyen, Alois Wachsman, František Janoušek, Josef Šíma, Václav Tikal), nakoupená v 60. letech od soukromých sběratelů.

Díky příznivější politické atmosféře, relativní volnosti při výběru a dobrému finančnímu zázemí se v letech 1964 -1967 podařilo zakoupit přes 1 500 uměleckých děl. Galerie nakupovala někdy dvakrát ročně a nákupní komise, v níž zasedali například Antonín Hartmann, Jindřich Chalupecký, Josef Hlaváček, Jaromír Zemina nebo Zdeněk Palcr, prosadila i díla autorů, která předchozí komise nedoporučily. Jednalo se například o práce Václava Boštíka, Čestmíra Kafky nebo Aleše Veselého. Galerie získala sochy a objekty Vladimíra Janouška, Věry Janouškové, Karla Nepraše, Stanislava Kolíbala, Františka Pacíka, Huga Demartiniho, Ladislava Zívra a obrazy Jiřího Valenty, Jiřího Balcara, Bedřicha Dlouhého, Josefa Istlera, Jiřího Johna, Jana Kotíka, Zdeňka Sklenáře, sester Válových, Jana Smetany a grafické listy Válových a Vladimíra Boudníka.

Jako ředitel Středočeské galerie vybral Jiří Kohoutek pro její administrativní sídlo v Praze komplex tří zchátralých domů stojících na Královské cestě v místě bývalého románského dvorce v Husově ulici, čp. 19-21. Náročná rekonstrukce proběhla v letech 1969 -1971. Areál ukázkově fungoval třicet šest let až do ostudného útoku nechvalně známého politika Davida Ratha na galerii, kdy instituce o tyto objekty přišla. Její nové sídlo v Kutné Hoře nepochybně potřebovalo také malou kotvu v Praze, která by fungovala jako podnět k návštěvě vzdáleného města. Domy v Husově ulici byly sice „na omluvu“ politického zásahu nově zrestaurovány, ale středočeský krajský úřad nedokázal udržet kvalitu jejich užití, která postupně do dnešních dnů klesla až na turistickou pivnici.

Vraťme se však k historii mimořádné sbírky, kterou se Jiřímu Kohoutkovi společně s kolegy podařilo vytvořit v 60. létech. Přestože kvůli rekonstrukci sídla galerie byla stálá expozice prezentující sbírku umístěna mimo Prahu na zámku v Nelahozevsi, bylo zřejmé, že jako symbol svobodného mezinárodního umění po začátku sovětské okupace neujde pozornosti mocenských orgánů. Kohoutek byl jako bezpartijní ředitel instituce snadno odvolatelný, proto se na obranu galerie rozhodl vstoupit do Komunistické strany. Tato taktika se zpočátku osvědčila. Podařilo se mu odolat příkazům k cenzuře vystavených exponátů. Doba byla, jak známo, složitá. V mnoha lidech prvá léta po okupaci přežívala naděje na výrazné kompromisy, ale Husákův režim postupoval systematicky s použitím síly, kterou mu dávala přítomnost sovětských tanků. Komunisté si nakonec cestu k odstranění Jiřího Kohoutka našli, a aby si pojistili vítězství, prohlásili nákup celé sbírkové kolekce v 60. létech za nezodpovědné užití veřejných prostředků. Přestože byla díla díky dobové situaci získávána velmi levně, celkový akviziční účet byl tak vysoký, že by při uplatnění komunistických represívních zákonů řediteli hrozil vysoký trest.

Na počátku normalizace byl tedy Jiří Kohoutek po komunistické kritice jeho akviziční činnosti a neuposlechnutí příkazů k cenzuře stálé expozice soudobého českého umění odvolán z funkce ředitele a nahrazen novým normalizačním ředitelem V. Brehovským. Po tři roky pracoval v podniku Kniha, kde mu byl roku 1975 rovněž zakázán výkon povolání. V letech 1975 -1983 pracoval jako vedoucí propagačního oddělení Ústředního kulturního domu železničářů v Praze na Vinohradech a zahájil tam výstavní činnost ve dvou cyklech: "Výtvarníci Prahy 2" a "Osobnosti a směry českého umění 20. století". Po svém odchodu domluvil kurátorování dalších výstav Marcelou Pánkovou. V letech 1983 -1984 mu poskytl, podobně jako mnohým dalším, politický azyl v Národní galerii její ředitel Jiří Kotalík, ale roku 1985 přišel ze strany Ministerstva kultury zákaz trvalého zaměstnání v Národní galerii. Do roku 1989 pak byl učitelem v učňovské škole ČKD v Praze.

To je tedy nelehký osud významného českého průkopníka muzejní činnosti v oboru umění. V době totalitního režimu vyžadovala odvahu, ale další vývoj v českém prostoru, a to zejména po roce 2000 ukazuje, že výrazné osobnosti na místech ředitelů muzeí umění jsou svévolnými politickými útoky ohroženy podobným způsobem. Jejich záminkou už sice nemusí být práce s avantgardním uměním, byť i to se nyní stalo ve Slovenské národní galerii, ale může to být v podstatě cokoliv, co si panující moc vybere jako zástupný důvod k provedení násilných změn. Skrytou motivací útočníků bývá většinou ovládnutí instituce svými lidmi, muzea umění se totiž mohou jevit jako klidné místo k přežití. Jindy jde pouze o arogantní projevení pocitu moci přesně proti porevolučnímu heslu „Kulturu nelze řídit, ale jen ji vytvářet podmínky!“. K oblíbeným záminkám politiků patří „snaha o zvýšení hospodárnosti“ spojením institucí do nesourodého konglomerátu. Tomu se ale profesním sdružením daří opakovaně zabránit.

Politici postupují podle osvědčeného scénáře. Ve vhodnou chvíli pošlou s patřičnými instrukcemi do muzea kontrolní úředníky. Ať jim přinesou cokoliv, tajemně vyhlásí, že byly překročeny předpisy a ředitel se odvolává. Protože neexistuje ochranný článek mezi zřizovateli a muzei, managementu instituce se v podstatě nemá kdo zastat a neomezené právo jmenovat a odvolávat ředitele zajistí, že dotyčný se už nevrátí na své místo. Podstatný problém spočívá v tom, že jméno ředitele je veřejně pošpiněno, což může mít velmi zásadní dopady v jeho další kariéře. Jen zcela výjimečně dochází k přiměřenému veřejnému poděkování za kvalitní dlouhodobou práci, neboť to by nevhodně nabourávalo váhu politického obvinění.

Je bohužel typické, že díky dané společenské atmosféře se většina ředitelů ani nesnaží oficiálním způsobem bránit. Soudní procesy se zřizovateli, kteří mají dost finančních prostředků na právníky, jsou vyčerpávající a mohou mnohé připravit také o zdraví.

Je třeba si přitom uvědomit, že zřizovatelé zcela ignorují profesní etiku, která jim velí všechny provozní problémy řešit interním preventivním způsobem, jež zajistí presumpci neviny a úniky informací na veřejnost až do konečného vyřízení věci. Ředitel v tu chvíli má právo se bránit a teprve po posouzení vyšším orgánem může být vysloven závěr. Neberou na vědomí, že „selhání“ muzea je především selháním prevence, podpory a komunikace ze strany zřizovatele.

Je důležité, že se politickou svévoli snaží postupně dokumentovat profesní sdružení muzeí umění, které k tomu vydalo i několik textů v bulletinu Muzeum, umění a společnost. Ve dvou případech se solidarizující odborné veřejnosti podařilo jako satisfakci prosadit udělení ceny Artis Bohemiae Amicis ministrem kultury. V jiných dvou případech se ministr kultury omluvil za nevhodné činy svého předchůdce. Ale to jsou vše jen náhodné prvky. Proto by bylo dobré zavést standardní ocenění pro postižené manažery a pracovníky muzeí umění třeba právě podpořené jménem osobnosti Jiřího Kohoutka. Institucí, které by se této záslužné aktivity mohly zhostit je naštěstí více – Rada galerií ČR, Česká akademie vizuálního umění, ICOM, Sdružení kritiků a teoretiků ad.