08.03. 2009
Český design v Imperial Art Gallery v Číně
Designéři na cestách
Česká ambasáda v Číně pořádala za pomocí Českých center v roce 2007 v Pekingu velkou kulturní a propagační akci s názvem „Česká republika – křižovatka Evropy“. Jednou její součástí byla také výstava současného českého designu. Protože po návratu do Česka už nebyla možnost o této akci mediálně informovat (Designu centru ČR byla tehdy ukončena činnost), vzpomeňme na toto dobrodružství alespoň teď.
Času na přípravu výstavy tehdy nebylo moc – zadání přišlo na počátku léta, výstava měla probíhat na podzim, ale do Číny měla kvůli složitému systému proclení a schvalováním odletět z Prahy v polovině září. Čínskému ministerstvu kultury jsme museli ještě během prázdnin předložit obrazovou dokumentaci všech exponátů. Představa o tom, co vystavit, se zrodila záhy. Výběr byl však problematický v tom, že jsme se všichni obávali proslulého čínského plagiátorství. Proto bylo třeba každý exponát vybraný pro výstavu s autory nebo firmami podrobně konzultovat. Dalším omezujícím faktorem byla vzdálenost Číny a letecká doprava – musely se volit exponáty spíše menší a lehčí. Výstava měla představit předměty, které se vztahovaly k životnímu stylu – rozdělili jsme je do osmi tématických skupin (stolování, vaření, dekorace, osvětlení, módu, šperk, textil a design pro zdravotně postižené), v nichž byly zastoupeny sklo, porcelán, plasty, kov, papír, přírodní materiály, předměty pro hry a rekreační sport, svítidla, technické předměty, předměty pro hygienu a spotřebiče pro domácnost. Abychom mohli navíc představit i oblast průmyslového designu, což jsme chtěli, ukázali jsme na velkoplošných fotografiích osobní a nákladní automobily, motocykly, vlaky, městský mobiliář, předměty z nových materiálů, kuchyni pro zdravotně postižené, sportovní potřeby apod.
Do Pekingu nakonec putovalo 200 exponátů od 64 autorů a 400 textilních vzorků 20 firem. Výstava usilovala o objektivní prezentaci českého designu napříč odvětvími a generacemi.
Kdo výstavu připravil a na ni pracoval
O architektonickou koncepci se postaral MgA. Pavel Griz, absolvent VŠUP. Grafiku celé české propagační akce dělali MgA. Denisa Myšková a MgA. Ondřej Lim z mladého grafického studia Symbiont. Od počátku jsme měli problémy s výstavním prostorem v pekingské Imperial Art Gallery, která leží v samém centru Pekingu v těsném sousedství Zakázaného města, a tudíž nedaleko náměstí Nebeského klidu. Dodávané půdorysy byly zkresleny elektronickou poštou a v časovém sledu se různě měnily. Proč, to jsme pochopili až na místě. Pavel Griz vymyslel na štěstí architektonickou koncepci, která šla přizpůsobit jakémukoliv prostoru. Jednotlivé části výstavy oddělil zavěšenými předěly z transparentních plastových závěsů, na nichž byly v angličtině a čínštině názvy jednotlivých skupin. Jejich nasvětlení zezadu nechalo „zmizet“ nerovné a špinavé stěny výstavního prostoru. Navíc vytvářely snovou atmosféru, z níž krásně vystupovaly exponáty umístěné na zezdola prosvícených výstavních stolech.
Instalační děsy a běsy
Na stavbu celé výstavy jsme měli původně dva dny. Z tak krátkého termínu jsme měli hrůzu už doma, i když jsme byli přesvědčováni, že k ruce dostaneme čínských pomocníků, kolik budeme potřebovat. Tušili jsme zradu – jak se s nimi budeme dorozumívat, jak budou zdatní, co jim budeme moci svěřit? Nakonec jsme se rozhodli jinak. K našemu malému týmu složenému zatím ze mne, architekta a produkční Petry Miškejové přibyla manželka Pavla Grize, designérka Alexandra Antkowiak a manžel Petry, IT specialista Edvard. Ti si cestu a náklady zaplatili sami, aby si mohli s námi zadarmo zapracovat. Nicméně tohle řešení výstavu nakonec zachránilo. Návrhy výstavních stolů, plastových fólií, grafiky, velkoplošných fotografií a popisků totiž putovaly do Číny, kde se vše vyrábělo z finančních důvodů. Číňané vyprodukovali vše, ale bez předchozích konzultací návrhy pozměnili. Jednotlivé věci nám přiváželi postupně, nicméně v opačném pořadí, než jsme je potřebovali. Navíc jsme se při příjezdu s hrůzou dověděli, že přepravní bedny s exponáty nejsou ani po dvou měsících pobytu v Číně procleny, protože čínskému ministerstvu kultury chybělo nějaké razítko. Naše ambasáda se zoufale snažila ono razítko získat, ale bedny nebyly a nebyly. Jak se ukázalo, naše původní obavy, pokud jde o spolupráci s čínskými kolegy, se ukázaly oprávněné. Mohli jsme jich sice mít hodně, ale dorozumívací řeč chyběla. Angličtina nám byla k ničemu a nějaký tlumočník nebyl široko daleko v dosahu. Nejčastěji jsme slyšeli slovo „venti“, což je problém, pak následovalo „faar venti“ (velký problém), někdy jsme se radovali z „sian venti“ (malý problém) a nadšení jsme byli, když se ozvalo „meion vent/meventii“ – žádný problém (psáno, kterak slyšeno).
Ať jsme se pustili do čehokoli, vždy nám do dokončení něco podstatného scházelo. Na štěstí jsme byli v daném složení schopni značné improvizace. Nerozházelo nás, když výstavní stoly dorazily v jiné barvě, ale to, že nesplňovaly základní předpoklad k vedení elektřiny do zářivek uvnitř stolů. Eda s Pavlem okamžitě našli nové řešení, Eda ho musel profesionálně vymyslet a realizovat za pomoci dvou čínských pomocníků v černých oblecích, z nichž se nakonec kupodivu vyklubali místní elektrikáři (v černých oblecích byli proto, že takto chodili oblékaní do práce velcí šéfové). Jakmile se jim přesně ukázalo, co a jak mají dělat, pilně tak činili. Asi také jako jediní z těch, kdo se kolem nás točili, zřejmě vycítili, že jsme v časovém presu a teče nám opravdu do bot. Jinak desítka čínských pomocníků s pobavením sledovala, jak nakonec sami upravujeme prostor a přetahujeme těžké dělicí příčky, což měla být jejich práce. Právě ony byly totiž důvodem, proč se původní půdorysy a obrazová dokumentace tolik lišily. S četnými pomocníky, kteří jen tak postávali okolo nás, kteří jsme nevěděli, co dělat dříve, to bylo vůbec zábavné. Vedle toho, že jsme nebyli schopni nijak se s nimi domluvit (nepomáhaly ani pantomimické výstupy), nemohli jsme je většinou ani najít. Když totiž mělo dojít na práci, někteří někam zmizeli, ale objevili se jiní. Postupně jsme přišli na to, že buď kouří před galerií, nebo klimbají v hodně zašitých koutech galerie. Zlatým hřebem česko-čínské spolupráce bylo, když zmínění elektrikáři pozvali po skončení úkolu potutelně Pavla Grize na cigáro (jen jsme nevěděli, zda před galerii nebo na WC). Postupně však přicházely další různé skupiny, které vykonávaly jednotlivé úkony a činnosti, které však nenavazovaly na stav našich prací. Naší záchranou byli Češi a Češky, kteří pracovali nebo studovali v Pekingu. Česká ambasáda je svolala ku pomoci a ve chvíli, kdy nastoupili, se věci začaly posunovat výrazně kupředu.
Výstavu jsme dokončili necelou hodinu před zahájením. To už se ke galerii sjížděly vozy diplomatických sborů a kupili se návštěvníci. Jeden objemnější exponát, který měl zavěšený ke stropu celému prostoru dominovat, jsme nepověsili z obavy, aby nepřekážel při vernisážovém náporu. Bylo to štěstí – následující den, kdy jsme tak učinili, se s exponátem utrhl roštový podhled, který jsme nakonec samozřejmě sami a vlastními prostředky opravili.
Vernisáž a sláva
Na vernisáž dorazilo osm mezinárodních a čínských televizních štábů, informace o výstavě se dostaly do významného domácího i zahraničního tisku. Česká televize informovala o výstavě dvěmi reportážemi. Pracovníci naší ambasády, kteří na výstavě pobývali po celou dobu, nám sdělili, že by ji mohli prodat jako celek včetně soklů již první den otevření.
Co se ztratilo
Na to, že výstava nebyla nijak ostražitě hlídána, se kupodivu ztratily jen dva exponáty: otvírák na korunkové závěry firmy Tescoma a elektrické vypínače navržené studiem Divan (a ty byly pod sklem).
Lenka Žižková
Autorka a kurátorka projektu
Foto Lenka Žižková, Edvard Miškej
