Design Cabinet CZ

16.04. 2024

Degenerace člověka doby digitální

Recenze

„Podle jedné americké studie přeruší moderní člověk práci v průměru každých jedenáct minut. Telefon zvoní, zatímco v tašce ještě svíráte mobil; vyzváněcí tón oznamuje krátké textové zprávy a e-maily a ať už zrovna pracujeme na čemkoli, samozřejmě na ně hned odpovídáme. Náš život v digitálním věku se vyznačuje především tím, že ustavičně děláme spoustu věcí najednou: vyhledáváme informace na počítači, posloucháme hudbu, píšeme textové zprávy a při tom všem vlastně právě čteme nějaký článek v novinách. V místnosti běží televize a do toho zazvoní telefon s pevným připojením.“

Pozemská duševní cesta člověka probíhá a je ovlivněna konkrétní realitou doby, ve které člověk žije. Každá doba je svým způsobem jedinečná a má své typické rysy. O naší době se často říká, že je dobou digitální. Velký vývoj techniky a elektroniky zapříčinil nevídaně rychlý pokrok v těchto oblastech. Možná si ani neuvědomujeme, kolik věcí považujeme dnes za samozřejmé a běžně je používáme, o kterých jsme před deseti, dvaceti lety neměli ani tušení. Jenomže vzniká otázka: Jak tento technologický pokrok ovlivňuje náš život? Život nejen pozemský, ale také duchovní.

V roce 2014 vydalo brněnské nakladatelství „Host“ knihu Manfreda Spitzera „Digitální demence“, ze které pochází citát v úvodu článku. Kniha způsobila po celém světě velkou pozornost, ale po desíti letech se na ni téměř zapomnělo. Proto je důležité si ji opět připomenout.

Na obálce českého vydání této knihy se uvádí: „Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. To s sebou nese nezměrné nebezpečí, říká neurovědec Manfred Spitzer. Výsledky výzkumů, které zmiňuje, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých vinou digitálních médií dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální dementi."

Dále se uvádí, že v Německu a anglosaském světě vzbudila kniha mimořádný ohlas, což nepřímo svědčí o její vědecké kvalitě (i když někteří knihu velmi kritizují a říkají, že autor svět digitálních médií zbytečně démonizuje a maluje na černo). Spitzer není totiž první a jediný, kdo se věnuje otázce vlivu digitálních médií na život lidí, je ale uznávaným odborníkem ve své profesi, a to se muselo podepsat na odběru jeho knihy. Vystudoval medicínu, psychologii a filozofii, a nakonec se věnoval psychiatrii. V současné době vede univerzitní psychiatrickou kliniku v Ulmu a Centrum pro výzkum učení a neurologie. Dvakrát také působil jako hostující profesor na Harvardu.

Problém určité „roztříštěnosti“ práce a života v „době digitální“, o kterém pojednává text v úvodu tohoto článku, je jenom jedním z několika, kterým se na více než 300 stránkách své knihy autor věnuje. Probírá také témata spojená s učením, pamětí, otázky sociálních vztahů a sociálních sítí. Věnuje se vlivu digitálních médií na způsob trávení času a v důsledku toho na psychické a fyzické zdraví.

Kniha Spitzera, neurovědce a psychiatra, přináší konkrétní poznatky, vědecké důkazy a čísla. Autor si je stejně jistý tím, že problém existuje, jako tím, že není vůle o tom mluvit a hledat řešení. Důvod nespočívá podle něj v nějaké „teorii spiknutí“, která má přivést lidstvo do stavu demence, aby bylo snadno ovladatelné, ale jsou jím jednoduše peníze. V tomto kontextu přirovnává k tomuto problému třeba tabákový průmysl. Trvalo dlouho, než se přiznal špatný vliv kouření na zdraví. A nebyl to ojedinělý případ.

Jako příklad připomíná Spitzer ve své knize kauzu pedoskopů: „Když byly bezmála před sto lety objeveny rentgenové paprsky, rentgenové přístroje se brzy staly trhákem na večírcích vyšších vrstev, hosté si navzájem fotografovali kosti. Jen ve Spojených státech se od poloviny dvacátých do poloviny padesátých let minulého století objevilo v obchodech s obuví více než 10 000 pedoskopů, s jejichž pomocí si zákazník mohl prohlédnout kosti vlastní nohy. Prodej těchto přístrojů kupodivu podporoval strach zákazníků z nedostatečně padnoucí obuvi – především ovšem u dětí. Na pozadí hospodářské krize v třicátých letech minulého století se navíc argumentovalo tím, že dobře padnoucí boty déle vydrží – tedy že díky onomu přístroji ušetříte peníze. Ve skutečnosti šlo jen o trik, jak nalákat lidi do obchodů s obuví. Především děti, které se vždycky nadchnou pro všechno nové, neuvěřitelně bavilo dívat se na kosti vlastních nohou, pročež pedoskopy byly „pro děti stejně vzrušující jako rozdávané nafukovací balónky a velká lízátka". Proto také bylo třeba umístit tyto přístroje v obchodě na vhodném místě: „Doporučujeme vám postavit stroj doprostřed prodejny, aby k němu byl ze všech stran dobrý přístup. Samozřejmě by měl být umístěn v blízkosti oddělení dámské a dětské obuvi, protože tam se uplatní nejvíc," psalo se v návodu k umístění přístroje. Teprve když byla po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945 veřejnost obeznámena s rozsáhlými škodlivými vlivy záření na všechny přeživší, uvědomili si lidé na celém světě nebezpečnost elektromagnetického záření. Měření pedoskopů, publikované v roce 1950, zjistilo z dnešního hlediska nezodpovědně vysokou míru záření s takřka nepředstavitelnými zdravotními následky – a to právě u dětí. Přesto trvalo ještě více než dvacet let, než z prodejen zmizely poslední přístroje." Je tady potřeba poznamenat, což zdůrazňuje sám Spitzer, že on sám není odpůrcem digitálních médií za všech okolností. Sám používá počítač a další mediální prostředky. Upozorňuje ale, že tyto prostředky (jako vše v životě) se musí používat jen přiměřeně dlouho a v pravý čas – mladí lidé jsou v tomto ohledu nejvíce ohroženi.

Kniha Manfreda Spitzera určitě neuškodí, i když asi ne všem se bude líbit. Ale byl by na omylu ten, kdo by si myslel, že se ho problém, o kterém se v knize mluví, netýká. Na konci knihy totiž autor dává několik užitečných rad, které určitě mohou vést k zamyšlení nad způsobem našeho života v „době digitální“, a mnohé mohou vést k uvědomění si toho, jak moc jsme ve svém běžném životě „naprogramováni“.