21.07. 2010

Design a trvale udržitelný rozvoj

Recenze

Pojem „trvale udržitelný rozvoj“ bývá definován různými, někdy i značně odlišnými, způsoby. Jednou z nejčastěji přijímaných definic je ta, která jej chápe jako takový způsob ekonomického růstu, kdy je hospodářský a společenský pokrok uveden v soulad se zachováním nepoškozeného životního prostředí příštím generacím. Tedy, nejde tu jen o to chovat se k planetě Zemi co nejšetrněji, ale zároveň o pokračování růstu životní úrovně. Dva směry, které se zdají být velmi obtížně slučitelné.

Samozřejmě je nutné počítat s rozvojovými oblastmi, jejichž obyvatelé mají právo na lepší životní podmínky. Vedle toho je také zřejmé, že vysoký životní standard, spojený s neekologickými civilizačními výdobytky, na které jsme si my, obyvatelé „vyspělého světa" zvykli, by se velmi těžko opouštěl. Ovšem na druhou stranu, způsob, jakým zacházíme s naším prostředím se zdá být dále neúnosný a situaci je třeba řešit.
Otázkou však je nejen to, nakolik je vůbec myšlenka neustále pokračujícího ekonomického růstu slučitelná s ekologickým jednáním, ale i nakolik je vůbec správné soudobé chápání a měření tohoto růstu. Například, je snad opravdu nutné, aby se skrz neustálé nakupování nových výrobků krátké životnosti udržoval růst HDP? A může vlastně opravdu být (jakýkoli) rozvoj trvale udržitelný?
V poslední době se otázka „zeleného designu" stává stále více nevyhnutelnou, bohužel mnohdy jsou na ni nalézány příliš prvoplánové odpovědi. Jednoduchá designérská řešení pak pod nálepkou ekologického designu slouží především k podpoře prodeje daných výrobků.
Chovat se k životnímu prostředí skutečně zodpovědně není jednoduché, vyžaduje to vyvinout určité úsilí, překročit vlastní lenost a pohodlnost a hledat na problémy nová a netradiční řešení. To je obtížné, ne však nemožné. Samozřejmě, že navrhnout výrobek, který bude nejen praktický a atraktivní, ale zároveň i ekologický, vyžaduje logicky více času a energie, než pokud na ekologická kritéria nehledíme. Často také nemusí být zcela jasné, které řešení je vlastně tím nejvhodnějším.
Avšak pokud se někdo nebojí experimentovat a dokáže překročit standardní řešení, ta, na která jsme si z pohodlnosti navykli a příliš často v nich bezmyšlenkovitě pokračujeme, může se dobrat velice pozoruhodných výsledků (které nemusí být nutně definitivní, často mohou být charakterizovány spíše jako významné fáze v procesu hledání). A k velice pozoruhodným výsledkům došli i autoři prací, které jsou zde prezentovány.
Magdalena Kalistová ve své knize Můj domácí sebezbyt aneb Praktické a vyzkoušené návody pro ekologicky citlivější péči o domácnost a osobní hygienu ukazuje pozoruhodnou alternativu k zažitému konzumnímu způsobu toho, jak se staráme o sebe a svůj domov. A tuto alternativu představuje skrz hravou publikaci se svěžím designem, která upoutá pozornost i těch, jež by se jinak o obsah podobného charakteru nezajímali.
Milan Pekař se v rozsáhlém projektu Margareta Estrabanos Plants Company dotkl problematické otázky současného transportu exotického ovoce a zeleniny. Výsledkem byla působivá instalace odkazující k faktu, že jako konzumenti jsme do problematiky tohoto transportu nevyhnutelně zapojeni, více než si většinou uvědomujeme.
Jitka Navrátilová v práci Městský park, zahrada. Revitalizace bývalého Holešovického ostrova v Praze - Tróji navrhla jak efektivně využít doposud ladem ležící prostor. Její návrh ukazuje, že v řešené oblasti by bylo možné vybudovat naučný park, který by mimo jiné svým návštěvníkům představoval postupy využívané v současném zemědělství.
Hana Vaňátková se v kolekci Ego vs. Eco. Vize nového přístupu k oděvu, jako protipól konzumního a trendového ošacení zabývala oděvem ve velmi komplexní rovině. Výsledkem byl soubor zajímavých modelů, které jsou mimo jiných kvalit i co možná nejšetrnější k životnímu prostředí.
Kristina Fišerová navrhla Vizuální styl neziskové organizace Planety Země. Soubor ekologicky laděných plakátů pro projekt Planeta Země 300. Vytvořila silné a osobité obrazy reflektující naše špatné zacházení s životním prostředím.
Jaroslav Větvička skrz Intuo Bioconcept představuje bionickou koncepci automobilu, bezpečnější a ekologičtější atlernativu k současným prostředkům osobní dopravy.

 

Magdalena Kalistová: Můj domácí sebezpyt aneb Praktické a vyzkoušené návody pro ekologicky citlivější péči o domácnost a osobní hygienu

V roce 2007 absolvovala v ateliéru Písmo a typografie Františka Štorma Magdalena Kalistová se svou autorskou knihou nazvanou Můj domácí sebezpyt s podtitulem Praktické a vyzkoušené návody pro ekologicky citlivější péči o domácnost a osobní hygienu. Příručka s brilantním grafickým zpracováním byla následně za katedru grafiky nominována na cenu pro nejlepší absolventskou práci VŠUP. Cenu získala a byla proto Vysokou školou uměleckoprůmyslovou, ve spolupráci s nakladatelstvím Revolver Revue, vydána.
V Mém domácím sebezpytu Magdalena Kalistová čtenářům představuje své vlastní dobré zkušenosti s alternativní péčí o domácnost a tělesnou hygienu. V první, rozsáhlejší části knihy se věnuje domácnosti, ve druhé části pak tělesné hygieně. Pomocí výstižných piktogramů a fotografií ukazuje, jakými způsoby se co možná nejšetrněji, ale zároveň dostatečně efektivně stará o svůj byt a své tělo. K mytí, čištění, praní i leštění jí místo speciálních čistících prostředků stačí tak obyčejné věci jako ocet, sůl, jádrové mýdlo či jedlá a prací soda. Nejenže tyto látky jsou k životnímu prostředí mnohem šetrnější než moderní chemické prostředky, ale představují oproti nim i značně levnější a univerzálnější variantu.
Vedle používání šetrných čistících prostředků, kterým je v knize věnováno nejvíce prostoru, ukazuje autorka i několik dalších tipů, jak lze udržovat (a jak ona sama také udržuje) domácnost šetrněji - mýt nádobí v zašpuntovaném dřezu, používat pratelné utěrky namísto těch z buničiny, třídit odpad, prádlo sušit na věšáku místo v sušičce a nežehlit jej, na papíry tisknout z obou stran... Obdobným stylem jako pečuje o domácnost se pak stará i o své tělo.
Magdalena Kalistová ve své práci ukazuje, že žít se dá i jinak, mnohem méně konzumně než jsme zvyklí, a že to vlastně ani nemusí být nijak nepohodlné, právě naopak. Velmi sympatické je, že nikomu nic nevnucuje, Můj domácí sebezpyt je z velké většiny svého obsahu obrázkovým manuálem, kterým se je možné pro změnu svého životního stylu inspirovat zcela, jen částečně nebo vůbec... Ale po jeho přečtení je každému jasné, že „to jde i jinak". A i ti, kteří nejsou osloveni obsahem, mohou manuál přeci jen ocenit - pro jeho hravou a působivou grafickou úpravu. Autorka své poznatky totiž shrnula do knihy - objektu, který by byl pozoruhodným dílkem i sám o sobě, co se formálních kvalit týče.
Na knižní blok byl použitý papír vyrobený ze dřeva z ekologicky pěstovaných lesů, zbylý materiál (tj. předsádka, desky, přebal i štítek) je vyroben z recyklovaného materiálu.

 

Milan Pekař: Příběh přepravy. Margareta Estrabanos Plants Company.

V roce 2006 ukončil Milan Pekař své studium na VŠUP v ateliéru Keramika a porcelán Pavla Knapka diplomovou prací nazvanou Příběh přepravy s podtitulem Margareta Estrabanos Plants Company.
Práce dalece přesahuje hranice autorova ateliéru. Pekařovo dílo je komplexním projektem, ve kterém se rozhodl věnovat problematice obchodu s cizokrajným ovocem a zeleninou. S tímto tématem je spojena řada palčivých otázek, ať už se týkají genetických mutací, ohleduplnosti k životnímu prostředí či zneužívání lidské práce. Dnes už však na světě existují různé organizace, které se snaží na tyto problémy nejen upozorňovat, ale i je řešit. Autor, který se k tomuto necítil sám příliš fundovaný, se proto rozhodl obrátit svou pozornost pouze na samotné artikly tohoto obchodu. Právě díky jeho rozvinutosti se nám dnes dostává exotické ovoce a zelenina do rukou prakticky denně.
Milan Pekař začal tam, kde komerční cesta těchto plodin obvykle končí - v supermarketu. Chodil je sem studovat s fotoaparátem a hledal co nejvíce informací o jejich původu. Následně z vybraných kusů vypreparoval semena, z nichž se pokusil k životu přivést nové rostliny. Vytvořil si vlastní malý skleník (o rozměrech 2x2x2 m) s nafukovací dvouplášťovou střechou a začal se, se svou fiktivní firmou Margareta Estrabanos, naplno věnovat pěstitelství. Postupem času si ke svým rostlinkám vybudoval vztah a začal za ně pociťovat zodpovědnost.
Skrz svůj projekt se pokoušel hledat živou přírodu v neosobním světě obchodu. Poukázat na to, že každý kus ovoce, který si v obchodě koupíme má svůj příběh, jehož se mi jako kupci a konzumenti stáváme jaksi součástí a tak za něj nevyhnutelně neseme i částečnou zodpovědnost. Na problematické stránky současného obchodu s exotickým ovocem a zeleninou je zde tedy poukazováno velmi nenásilnou, živou a hravou formou. Kdo se chce dostat k tomuto problému hlouběji, může tak učinit vlastní cestou sám.
A nakonec tu autor nezapřel ani svůj ateliér. Součástí závěrečné instalace byly i drobné keramické objekty, které sice nebyly pro její celkové vyznění příliš důležité, ale jako samostatné předměty jsou velmi působivé. Jedná se o „lampy" - světelné objekty Palma a Loď - (potápějící se) tanker a vázu Továrna. Ty by pak, vyráběné v malé sérii, mohly být, na rozdíl od samotné instalace, i případným obchodním artiklem.

 

Jitka Navrátilová: Městský park, zahrada. Revitalizace bývalého Holešovického ostrova v Praze - Tróji.

Jitka Navrátilová absolvovala se svou prací Městský park, zahrada, s podtitulem Revitalizace bývalého Holešovického ostrova v Praze - Tróji v roce 2007 své studium na VŠUP v ateliéru Architektura II u Evy Jiřičné a Radka Kolaříka.
Bývalý Holešovický ostrov v Praze - Tróji je specifická lokalita, doposud nezasažená stavební ruchem, o rozloze cca 50 ha. Toto území se zachovalým krajinným rázem je z větší části dlouhodobě nevyužíváno. Jitka Navrátilová proto přišla s návrhem vybudovat zde krajinu ve městě: naučný městský park - zahradu, který by svým návštěvníkům přibližoval postupy, jež se odehrávají v zemědělské krajině. Hlavním záměrem bylo využití oblasti jako doplňku naučné, vzdělávací a odpočinkové funkce Pražské botanické zahrady a ZOO.
Největší část území, vymezeného na jižní straně Vltavou a na severní straně křivkou protipovodňové hráze, umístěné v místech bývalého vedlejšího ramene řeky, by byla naplněna prezentací české zemědělské krajiny a systémů pěstování polních plodin. To by sloužilo jako ukázka postupů používaných v (ekologickém) zemědělství, k jejiž hlubšímu poznání nemívá městský člověk mnoho příležitostí. Jednotlivé typy půd a plodin by zde byly zastoupeny ve stejném poměru v jakém jsou rozloženy v rámci celé České republiky. Na jednotlivých polích se díky v zemědělství používaným osevním schématům postupně střídají pěstované plodiny, proto se vzhled parku bude v čase neustále proměňovat. Z tohoto pohledu - krajina jako galerie - je velmi důležitým prvkem začlenění protipovodňového valu jako vyhlídkové promenády. Vedle toho budou v prostoru také umístěny věže - pozorovatelny umožňující další pohledy shora. A nebudou chybět ani panely s podrobnými informacemi o konkrétních zemědělských postupech i plodinách.
Park by ovšem samozřejmě nesloužil jen k edukační činnosti, ale nabídl by prostor k odpočinku v přírodě uprostřed města, kde může každý relaxovat dle svého - projít se podél řeky, projet se na kole či bruslích, věnovat se rybolovu, zaházet si frisbee, jen tak posedět na sluníčku nebo si užít piknik. Budou zde stezky pro chodce i asfaltové cesty pro cyklisty, trávníky a louky i multifunkční plata sloužící jako lavičky k posezení, opalování, pikniku...
Jelikož se celé území nachází v záplavové oblasti, je uvažováno jako tzv. flood park, tedy park který by byl při případné povodni zaplaven. Proto se návrh skládá jen z krajinných úprav, plošných prvků a objektů, které by při povodni nebránily průtoku vody.
Park - zahrada Jitky Navrátilové je řešením, jak revitalizovat doposud nepříliš využívanou část města a nabídnout jeho obyvatelům prostor, který zde zatím chybí. Místo, kde si mohou nejen odpočinout, ale i se dozvědět něco nového o praxi a možnostech současného ekologického zemědělství.

Hana Vaňátková: Ego vs. Eco. Vize nového přístupu k oděvu, jako protipól konzumního a trendového ošacení

Svou diplomovou prací, pozoruhodnou oděvní kolekcí nazvanou Ego vs. Eco s podtitulem Vize nového přístupu k oděvu, jako protipól konzumního a trendového ošacení ukončila v roce 2008 Hana Vaňátková své studium na VŠUP, kde byla zapsána v ateliéru Design oděvu a obuvi Heleny Krbcové.
Kolekci, ve které se zabývá otázkami a problémy stojícími daleko za pouhými formálními kvalitami společenského oděvu, autorka chápala jako experiment s vlastním morálním přístupem ke světu módy. Zabývala se zde módou ve vztahu k přírodě, společnosti i umění, oděv jí byl médiem k vyjádření životních hodnot. Také se snažila hledat cestu k budoucnosti oděvu, především co se týče jeho funkcí a vztahu k životnímu prostředí.
Celá kolekce, skládající se z 12 modelů, je dělena na tři části. Ty se od sebe liší barevně, siluetou i použitím materiálů, ale zároveň jedna do druhé plynule přecházejí, vyjadřujíce tak kontinuitu a nekonečnost. Jejich strohá barevnost, respektive nebarevnost má symbolický význam. První modely jsou černé, postupně se černá prosvětluje, skrz šedou až k čistě bílé. Toto rozjasňování má symbolizovat lidské poznání, nabývané během života. Vedle toho také nebarevnost kolekce (určené pro koncentrovanou nositelku, která se nerada nechává rušit okolím-barvou) umožňuje soustředění se na siluetu a technické detaily.
Základem kolekce jsou střihově složité trikoty z elastických materiálů, těsně obepínající tělo nositelky. Oproti nim jsou kontrastně postaveny svrchní části modelů, které mají jednoduchý střih a volnější tvar. Tyto svrchní části mohou být dle libosti obměňovány, což přináší určité řešení problému spojeného se společenskými konvencemi, dle nichž mohou být ženské společenské šaty oblečeny jen pro jedinou příležitost. Obmněňovatelné kusy samozřejmě musí být vyrobeny ze snadno recyklovatelného či v přírodě lehce rozložitelného materiálu.
Dnes už však neplatí, že by čistě přírodní materiály byly nutně ekologicky vhodnější. Pro svou práci proto autorka zvolila materiály chemického základu, které se dají šetrně recyklovat či zlikvidovat. Pracovala například se zajímavou látku DuPont Tyvek, ale i s optickými vlákny, skrz která akcentovala roli světla a lidské energie ve své kolekci.
Své snahy o ekologičnost kolekce autorka charakterizuje spíše jako snahy morální a samotná diplomová práce je pro ni experimentem a procesem poznávání, které bude dále rozvíjeno. Už nyní se jí ale podařilo ukázat, že v módě se dají a měly by se řešit daleko komplexnější otázky, než ty, kterými se zabývá většina oděvních návrhářů. Jednou z těchto otázek je i šetrnost k životnímu prostředí.

 

 

Kristina Fišerová: Vizuální styl neziskové organizace Planety Země. Soubor ekologicky laděných plakátů pro projekt Planeta Země 3000.

V roce 2006 absolvovala Kristina Fišerová své studium na VŠUP v ateliéru Grafický design a vizuální komunikace Rostislava Vaňka. Její diplomovou prací byl projekt, který nazvala Vizuální styl neziskové organizace Planety Země. Zadavatelem zde není nějaké konkrétní neziskové sdružení, ale naše „nemocná maminka", jak autorka výstižne označila skutečnou planetu Zemi. Chopila se nelehkého úkolu vyjádřit se k jejímu utrpení. Jako grafická designérka tak učinila skrz sérii plakátů.
Nemohla se ve své práci pochopitelně věnovat všem problémům, které naši planetu sužují, stejně tak jako je nemožné objektivně určit, které jsou nejzávažnější a nakolik vlastně závažné jsou. Jisté však je, že se svou planetou zdaleka nezacházíme s úctou, kterou by si zasloužila. Autorka si proto intuitivně vybrala ty problémy, jež se jí osobně dotkly nejsilněji.
Nafotila mnoho digitálních fotografií, které následně upravovala v počítači, aby z nich vytvořila emotivní a vizuálně silné obrazy - plákáty bez textu. Text by zde byl nadbytečný, obrazy mluví samy za sebe. Jsou do určité míry odpudivé, stejně jako je odpudivé špatné zacházení s naším okolím. Mají však potenciál diváka šokovat a přimět jej k zamyšlení se nad svým chováním.

 

Jaroslav Větvička: Intuo Bioconcept. Bionická koncepce automobilu.

Jaroslav Větvička je studentem zlínské katedry pražské VŠUP, kde navštěvuje ateliér Design výrobků III Ivana Dlabače. Automobil Intuo Bioconcept zde v roce 2007 obhájil jako klauzurní práci, ale projektu se věnuje už zhruba dva roky a na jeho vývoji stále pracuje.
Jím navržený vůz by měl být bezpečnější, ekologičtější i ekonomičtější než dnes bežně dostupné vozy. Je oproti nim i menší a do určité míry praktičtější.
Jaroslav Větvička se ve své tvorbě velmi silně inspiruje přírodou a pokouší se proto v i tomto projektu co nejharmoničtěji propojit přírodu a techniku. Pro automobil hledal ideální tvar a nalezl jej ve vejci. Tvar vejce se podobá mateřskému lůnu a nabízí tak uživatelům intuitivní pocit bezpečí, zároveň je vizuálně přitažlivý a především má také příznivé aerodynamické parametry, což umožňuje hospodárnější provoz.
Autor automobil rozpracoval v několika variantách, uvažoval i o různých způsobech pohonu, jako nejvhodnější se zatím jeví elektrická energie.
Intuo Bioconcept je odvážným a poněkud futuristickým, ale o to zajímavějším projektem.

 

Soňa Houšková

________________________________________
________________________________________
Copyright © 2008 - 2009 Fraktální květák. Všechna práva vyhrazena. Projekt Fraktální květák: umění bez měřítek vznikl v akademickém roce 2008/2009 jako práce studentů 2. ročníku navazujícího magisterského studia, oboru Teorie a dějiny designu a nových médií na VŠUP v Praze pod vedením PhDr. Pavly Pečinkové, CSc. Zveřejněný materiál nesmí být použit pro komerční účely bez svolení autorů.

 

---