01.02. 2021
Design by potřeboval Trilobity jako sůl
Design v souvislostech
Jak říkají sociologové a teoretici pedagogiky, je dnešní veřejnost poněkud méně čtenářsky gramotná vinou všudypřítomného marketinkového stylu komunikace a nadvládě vizuálních médií nad verbálními. Proto je otázkou, jak může být smysluplně vnímáno staré české pořekadlo „potřebovat něco jako sůl“. Někdo si třeba vzpomene na známou pohádku „Sůl nad zlato“, která i malým dětem ozřejmuje, jak bez soli nemůže kuchyně chuťově fungovat. Na to pak navazuje známé spojení „neslané - nemastné“, kterým označujeme věci nepřesvědčivé. A tady se ale skrývá stará finta. Věci mohou být přesvědčivé jen povrchem, ale pod ním jsou zase jen neslané - nemastné. Vnímání symboliky soli se tedy musí opírat o hlubší než jen smyslovou analýzu. Kuchyňská sůl je jednou z mnoha sloučenin, které regulují mnohé důležité kvality vodních roztoků, jež naplňují ekosystémy včetně našeho těla. Bez nich nemůže nic kvalitně fungovat. K nejvýstižnějším proto patří známá symbolická věta z Knihy knih „Buďte solí země“, adresovaná duchovní elitě společnosti.
Být součástí různých elit patří k motivaci velkého množství lidí. Má to však často háček. Podle typu elity je totiž různě nesnadné toho dosáhnout. Zkuste se otestovat, zda patříte k nepovrchní elitě oboru design: Jste spokojeni s kvalitou ocenění, která jsou udělována (nikoliv studentským) designérům? A nezbytná doplňková otázka: Proč nejste spokojeni? A nejde přitom jen o tuzemské akce. Nedaleko českých hranic jsou udělovány slavné Red dot, které se neprávem pyšní analýzou komplexních kvalit, k níž u nich evidentně nedochází, neboť pro to nejsou organizační ani technické podmínky.
Design ze své podstaty už sám nese riziko podpory povrchního nazírání. Civilizace se však vyvíjí, dokáže správně identifikovat mnoho svých problémů a dospívá dnes často k přesvědčení, že mnohé věci se po staru už dělat nedají, protože škodí. Je evidentní, že když se budeme utěšovat nebo dokonce druhé ohlupovat jen atraktivním povrchem produktů, umně skrývajícím jejich nedostatky, problémy jen prohloubíme. Design samozřejmě sdílí nedostatky mnoha dalších oborů tvorby. Je dobré se po nich rozhlédnout, umět se poučit a dokázat si vzít příklad z kvalitních řešení.
Celkem často je slyšet, že západní civilizace dosáhla svých pozitivních výsledků díky fenoménu kritického myšlení. Méně často už ale jsou lidé schopni nebo ochotni to promítnout do praxe. Kritické myšlení vede k potřebě rozeznat podstatné kvality a nekvality. Na to je systém udělování příkladných ocenění nedostatečný. Vede k typicky marketinkovému cíli – věci jsou buď standardní, nebo lepší. Pak nezbyde už jen hledat „ještě lepší“. Lidé, kteří zažili komunismus, vědí, že měl vážné problémy, ale kritika byla povolena jen v bezzubé formě vyzdvižením kladných příkladů. O záporných se nesmělo mluvit. Ale proč se dnes tak bojíme kritické diskuse? Marketink si správně eticky zakázal poukazovat na nekvalitu konkurence, ale tento způsob myšlení nemůže fungovat v další praxi. Marketink také nepoužívá systematické komplexní hodnocení propagovaných produktů, nejen proto, že by musel přiznat nedostatky vlastní značky, ale zejména proto, že objektivní odborná analýza není verbálně ani obrazově atraktivní.
Proto udělování různých ocenění většinou zůstává u staré povrchní nekomplexní konzervativní formy. Jednu z mála příkladných výjimek tvoří právě čeští Trilobiti zaměření na audiovizuální tvorbu. Uděluje je každým rokem Filmová a televizní společnost, která dbá, aby oceněné práce byly stejně hodnotné umělecky jako svým společenským přínosem. Podívaná na předávací ceremoniál je na rozdíl od Českých lvů nebo Oskarů pro nepovrchního člověka velmi osvěžující a inspirativní. Umění pro umění se inteligentním lidem dnes už stává prázdnou atrakcí. Trilobiti pak naplňují také princip kritického myšlení tím, že udělují i anticenu nazvanou Kyselý citrón. Bez ukázky nekvality je dnešní mediální svět přeplněný samými „báječnými, a ještě lepšími“ produkty nepřesvědčivý a nudný. I jednoduché sociologické průzkumy dokážou doložit, jak laická veřejnost má bez negativních příkladů problém hlubší kvalitu definovat. Na anticeny si však málokdo troufne. Trilobiti se jednou z cen zabývají také problematikou myšlení a psaní o AV-tvorbě. Naposledy se dotkla velmi aktuálního problému vzájemné komunikace společenskovědního a uměleckého typu výzkumu.
U nás se anticen v designu dotýká jen Česká cena za ergonomii. I o ní je problém se vůbec dozvědět. Náročnější způsoby hodnocení jsou totiž v nemilosti nejen populistických, ale i konzervativních společenskovědních médií. Příkladem mohou být opět filmaři. Na karlovarském festivalu, podobně jako mnohde ve světě, fungují při udělování cen tzv. nestatutární poroty. Nejčastěji jde o dva typy. Jedním je porota filmových kritiků mezinárodního sdružení FIPRESCI (možná je až s podivem, že kritici v hlavních porotách většinou nefigurují), druhým je porota složená z filosofů zabývajících se hlubšími aspekty bytí. Prezentace ocenění těchto porot nebývá součástí slavnostního zakončení festivalů a povrchní redakce je ve svých informačních souhrnech také vůbec neuvádějí. Podobný osud mají tiskové zprávy o České ceně za ergonomii, která je doplněna anticenami. Některá česká média se štítí o negativních příkladech vůbec zmínit.
Kdyby se tedy českému designu někdy podařilo mít své „trilobity“, šlo by o odvážný, inovativní krok, který by odpovídal potřebám soudobého vývoje společnosti. Designové produkty by se hodnotily důsledně a systematicky zcela komplexně, což by v porotě vyžadovalo přítomnost ekologů, ergonomů, sociologů, inženýrů, ekonomů i odborníků na etiku. Nikoliv skupinu silově se přetlačujících „vševědoucích“ praktiků a teoretiků umění. Jestliže konstatujeme, že vývoj jde stále rychleji dopředu, jistě se toho v dohledné době dočkáme. Bude zajímavé sledovat, kdo se toho v našem konzervativním prostředí odváží.
Tomáš Fassati
