20.12. 2023
Diskutujeme o práci muzeí umění III.
Recenze
Česká televize má na svém webu řadu filmů o vizuálním umění, které je užitečné sledovat. Patří k nim například i starší úspěšný seriál o českém designu nebo dokument o historii Národní galerie v Praze, který mapuje organizační aspekty jejího vzniku, putování sbírek po pražských budovách a střídání jednotlivých ředitelů. Tvůrci filmu však bohužel nedokázali využít pro potřebnou veřejnou argumentaci to, čím je mohl podnítit jeden ze zakladatelů české veřejné galerie umění – František Josef hrabě ze Šternberku.
Citovali jeho známou myšlenku o potřebě zpřístupnění vrcholných hodnot českého i dalšího umění širokým vrstvám, ale pak ji v dalších částech filmu nedokázali rozvíjet, aby v současnosti přesvědčivě podnítila úvahy, jak zbavit Národní galerii nezájmu jak běžné veřejnosti, tak politiků, na nichž je závislý její rozvoj.
Autoři filmu sledovali někdejší komplikované snahy českých šlechticů (ducha) o vhodné umístění sbírek, aniž by komentovali, proč bohatí vkládají do své aktivity tolik energie, a jakou to mělo v dané době veřejnou odezvu. Svým způsobem byla pak ve filmu užitečná méně známá informace o dočasném působení galerie v Rudolfinu, které bylo pro takové účely vystavěno. Násilné vytěsnění umění z tohoto stánku umění novým českým parlamentem ale svým způsobem dobře charakterizovalo atmosféru tehdejšího smýšlení českého národa, který právě získal dlouho očekávanou samostatnost, nicméně když nyní může rozhodovat sám o sobě, jsou mu důležitější materiální hodnoty. V návazné prezentaci epochy Vincence Kramáře byly připomenuty vedle ředitelských starostí jeho zásluhy na zásadním rozvoji sbírky, ale nebyla citována jediná myšlenka tohoto inspirativního znalce a managera, který vydržel pracovat pro Národní galerii až do společensky pohnutých 50. let.
Na rozdíl od unáhlených kritik počátku 90. let byla přiměřeně připomenuta galerijní epocha Jiřího Kotalíka, který v době totality dokázal mimořádně využít centralizovaného státního rozpočtu k příkladné rekonstrukci Jiřského a Anežského kláštera, i požárem zdecimované stavby funkcionalistického skvostu Veletržního paláce, o němž film uvádí, že je plochou rozsáhlejší než Pompiduovo centrum v Paříži. Zde by stály za připomenutí Kotalíkovy myšlenky o integraci volné a užité tvorby v chystané stálé expozici. A také vnímavý komentář k nespravedlivé dobové kritice ředitele při jeho nuceném odchodu po sametové revoluci. Od druhé poloviny 20. století totiž odchází většina ředitelů Národní galerie bez objektivního zhodnocení své práce a minimálního poděkování, čím se z této funkce stává především nevděčná riziková práce bez naděje na seriózní přežití a alespoň základní uspokojení z práce svých autorů.
Film samozřejmě nevynechal ani působení umělce Milana Knížáka v roli galerijního manažera. Jeho epochu nebylo třeba hodnotit, neboť se charakterizoval sám výběrem myšlenek, které považoval za rozhodující. Neopomněl totiž připomenout, že převzal instituci v katastrofálním stavu, jako hlavní svou zásluhu uvedl svou centralizaci moci nad finančním rozpočtem a pro zajímavost řekl, že byl jediným ředitelem, který se během povodní projížděl chodbami svých paláců na kanoi. Na to, že pozdní vyklizení zbraslavského zámku bylo z velké míry jeho „zásluhou“ přirozeně zapomněl.
Film vznikl v době ředitelování Jiřího Fajta, který hned v úvodu komentuje, že na rozdíl od Národního muzea nebo Národního divadla veřejnost vůbec netuší, kde česká Národní galerie sídlí, natož aby věděla, co má ve svých sbírkách. V dokumentu je poměrně objektivně uzavřena dlouholetá diskuse o potřebě novostavby a vhodnosti stávajících prostor pro prezentaci výtvarného umění. Přetrvává však názor, že atraktivní novostavba by byla jednou z mála možností působivé reprezentace soudobé české společnosti pro zahraniční návštěvníky. Když pomineme, že většinoví Češi o takovou vizitku nestojí, je možné uvažovat raději o novostavbě státní kunsthale. Ta by si výraznou moderní architekturu jistě zasloužila a jako nově založená instituce by konečně osvobodila Národní galerii od tlaků soudobých umělců na vystavování jejich tvorby. Sbírkotvorná instituce, kterou se dlouhodobě nedařilo stabilizovat, potřebuje klidný časový prostor na řešení svého základního poslání, jímž je u muzeí umění akviziční činnost a přes všechna módně naivní odmítání i správa stálých expozic.
Ve dvojici muzeum umění – kunsthale je základ vyvážení principu, který je důležitý pro rozvoj společnosti obecně, principu dostatečné pozornosti vlastní historii i společné budoucnosti. Budoucnost bez historie neexistuje, i když si to mnoho lidí s osobní filozofií destabilizovanou rychlostí tekuté doby nechce připustit.
Vraťme se ale k celkovému vyznění filmu. Jeho styl jakoby měl oslovit vládní úředníky, kteří si nedostatečně hledí povinnosti zajistit pro národní instituci umění dlouhodobě příznivé stabilní podmínky. Počítá ovšem s tradičním předsudkem, že existuje veřejná shoda o zásadním přínosu umění pro společnost. Ta prostě neexistuje. Absenci takového veřejného názoru však vyvrací již citovaný úvodní komentář Jiřího Fajta. Vede to k provozování známého českého divadla, kdy se všichni tváří, že umění je samozřejmě hodnotný a přínosný fenomén, ale protože si to doopravdy nemyslí, nedávají potřebný důraz svým činům.
Film propásl příležitost stručně a přesvědčivě sledovat historický vývoj názorů osobností – od šlechticů přes politiky k historikům umění – na funkci vizuálního umění a vyvodit z toho relevantní závěry pro současnost.
V současnosti je užitečné vnímat základní vazby. Pokud zřizovatel Národní galerie – tedy stát zastoupený ministerstvem kultury společně s vládou a parlamentem – rozhodují formou rozpočtu o základní činnosti této vrcholné vzdělávací a reprezentační sbírkotvorné instituce – tedy tvorbě sbírky a kvalitě její prezentace, musí jim být přičítána za to přímá odpovědnost. Namísto toho se management galerie trápí myšlenkou, jak zvýšit návštěvnost své instituce. To není bez přiměřeného rozpočtu jeho věc. Lidé rádi citují známý slogan o penězích, které jsou „až na prvním místě“, ale zde jej neumějí dát do reálných souvislostí. A ty jsou komplexní. Není problém, aby je státní sociologická pracoviště v akademii nebo na univerzitách řádně doložila. Bez nich to stručně a výstižně dokáže charakterizovat známá humorná věta Jana Vodňanského: „To si musí učitelé dát na školách do pořádku sami, a ne nám sem posílat takový materiál!“ Bez snahy českého školství může státní rozpočet cíleně napěchovat do propagace Národní galerie vysoké finance, a veřejností to nepohne.
Ve všem je samozřejmě důležitá také taktika. Tu film zcela postrádal. Co by se stalo jeho tvůrcům, kdyby zorganizovali návštěvy významných osobností veřejného života a také některých ministrů s komentovanou komplexní prohlídkou Národní galerie, a pak je „přepadli“ s mikrofonem a promyšleně položenými otázkami. Pravděpodobný efekt by zřejmě převýšil výsledek snah té nejprofesionálnější komerční reklamní agentury. To by však bylo poněkud pracnější než prokládat film opakovanými ukázkami zoufalého stěhování obrazů z paláce do paláce.
Jan Rybák
Zdroj obrázků: Internet.
Popisky
František Josef hrabě ze Šternberku patřil k zakladatelům české obrazárny, z níž později vznikla Národní galerie. Rod Šternberků podporoval umění dlouhodobě, po roce 1990 byl Zdeněk hrabě ze Šternberku čestným členem muzejní rady nedalekého Muzea umění a designu v Benešově
Vztah historika umění Vincence Kramáře k Národní galerii jistě formulovala i jeho myšlenka: „Není možno se vzdát svobody myšlení.“ S ní koncipoval sbírku moderního umění, které bylo výrazným symbolem svobody myšlení, která tak vadila totalitní moci v době, kdy byl ředitelem Národní galerie.
Historik umění profesor Jiří Kotalík dokázal jako vrcholný manažer Národní galerie přimět k respektu ke kvalitnímu umění materialistické politiky totalitního státu.
Jiří Fajt patřil k nadějím naší Národní galerie, které zlikvidovala typická česká politická svévole. Za arogantně a nekompetentně jednajícího ministra kultury se musel jeho nástupce profesoru Fajtovi omluvit, ale napravit způsobené škody se již nepodařilo.
