Design Cabinet CZ

31.10. 2022

Dny architektury: Za zmizelými sochami v Benešově

Design v souvislostech

Nedávné „Dny architektury“ nabídly veřejnosti jako každým rokem například také vstupy do jinak uzavřených objektů plných zajímavého interiérového designu. Některé vycházky do terénu se soustřeďují rovněž na zbořené stavby, o kterých se poslední dobou hodně diskutuje. Moudrým heslem doby směřující k udržitelnosti je „Nebourej, rekonstruuj!“. Architekti se také často zabývají uměním ve veřejném prostoru, které dotváří kvality exteriéru. Méně než o zbouraných stavbách se s výjimkou známých politických témat (Gottwald, Stalin, Koněv) mluví o zmizelých sochách.

Vydala jsem se za nimi společně s přáteli do Benešova, kde do roku 2017 působilo inspirativní Muzeum umění a designu. Po čtvrt století bylo živě propojeno s organismem města, pro které se snažilo do veřejného prostoru zajišťovat plastiky významných českých umělců. Po známém puči na místní radnici se vše změnilo a obyvatelé si začali všímat, že mnohé ze soch postupně mizí. Podařilo se mi o tom z různých zdrojů shromáždit dokreslující informace, takže skupina mých přátel nakonec zhodnotila moji „mobilní“ přednášku jako překvapivě atraktivní. Pokusila jsem se proto dát svým slovům také písemnou formu, aby každý, kdo Benešov navštíví, si mohl udělat detektivní procházku po městě sám.

První socha se vytratila z prostoru před samotným muzeem umění na Malém náměstí, kde tvořila jakýsi poutač této vzdělávací instituce. Šlo o „Stojan na připoutání tří vzducholodí“ od Antonína Kašpara, navržený pro toto místo počátkem 90. let minulého století Dr. Juříkovou z Národní galerie v Praze. Tři pomyslné vzducholodi symbolizovaly tři ideje vzdělávací koncepce muzea umění: volné umění se sociálním přesahem, design s kvalitní ergonomií a život s duchovní hloubkou. Socha byla oproti původnímu závazku odstraněna s odůvodněním, že nyní se na tomto místě budou střídat různá umělecká díla soudobých autorů. Aktivita ale vydržela jen krátce a prostor již déle zeje prázdnotou. Autor – sochař Kašpar – připomněl Benešovu závazný slib a radnice rozhodla umístit jeho sochu do středu nově vybudovaného kruhového objezdu u nádraží. Do schvalovacího procesu ale zasáhly maloměstské politické tahanice a ze záměru zůstal jen betonový podstavec s připraveným uzemňovacím vodičem. Autor rozmrzelý neseriózním jednáním městu navrhuje, že si raději sochu odkoupí zpět.

Další zmizelá socha byla na míru připravena Dagmar Šubrtovou do interiéru barokní piaristické koleje. Byla vytvořena z levného materiálu, což mohlo vést k naivní lehkomyslnosti při její dodnes nevysvětlené likvidaci. Vydržela v barokní koleji necelé dva roky a zmizela ještě před tím, než římsko-katolická církev prodala objekt městu Benešov. Připomíná to někdejší nekompetentní komentář úředníků radnice: „Jak mohlo dát muzeum sto tisíc korun za sochu Eriky Bornové, když je „jenom“ z polystyrénu!“

Čtyři sochy původně zůstaly po tvůrčím sympoziu v prostoru místní plovárny Na Sladovce. Polovinu z nich už tam nenajdete. Například seskupení obřích barevných pastelek od Martiny Niubo-Klouzové, které sloužilo jako vtipná dětská prolézačka. Ve vodní hladině koupaliště se hezky odrážela dřevěná konstrukce klasické mořské bárky od Michala Sedláka. Ta je už několik let pohozena bez užitku ve skladišti. Na koupališti zatím přežívají objekt nazvaný „Vítr“ vytvořený Markem Rejentem a „Levitující lavička“ od Ivana Šmilauera.

Inspirativní objekty vytvořené Táňou Vejdovskou z barevného plastu symbolicky připomínající brány byly umístěny na železniční stanici. Bylo podivuhodné, jak jejich poměrně slabá konstrukce dlouho odolávala. Vyplývalo z toho, že běžný železniční provoz bez vandalů umožní dlouhou životnost. Autorka však svým rozhodnutím šla do vědomého rizika a byla smířena s tím, že její práce dlouhodobě nepřežije. Po dvou letech objekty zmizely. Typické je, že soudobé umění se až na výjimky nekrade za účelem zisku nebo dalšího prodeje, ale „jen ničí“.

Trochu jiný osud potkal typicky dekorovaný železný objekt Čestmíra Sušky, pořízený muzeem umění za účelem instalace ve veřejném prostoru mezi radnicí a budovou společenského centra. Byl vybrán s předpokladem, že bude odolávat vandalům. Vinou politického puče už ale nebyl na místo ani instalován.

Podobně dopadly ukázky špičkového designu produkovaného pod známou značkou mmcité. Byly vybrány pro svébytné seskupení před muzeem designu na Malém náměstí, kde měly jednak inspirovat a zároveň přímo sloužit, což odpovídalo benešovské metodě prezentovat design nejen pro oči. Namísto instalace leží v depozitáři muzea a prostor před budovou zůstal zanedbaný.

K nejkřiklavějším patří osud betonové plastiky posledního českého žáka Le Corbusiera – architekta Vaculíka, známého nejen brutalistními stavbami v Praze, Posázaví a Povltaví, ale i rekreačními objekty v Krkonoších a Tatrách. Rád vytvářel plastické prvky jako součást svých staveb nebo i samostatně. Benešovskému muzeu se roku 2015 podařilo šťastnou shodou okolností a s velkým nasazením zachránit jeho plastiku z nedalekých Nespek při demolici rekreačního areálu. Byla darována městu Benešov za účelem umístění do veřejného prostoru. Bylo třeba ji jen trochu zrestaurovat. Už sedmým rokem čeká marně na nový život ve skladišti a radnice vinou špatného svědomí se ji snaží před občany zapírat. Když vezmeme v úvahu, že u Vaculíkových staveb po celé republice jsou jeho sochy bezohledně ničeny a jediná instalovaná v pražském parku u Evropské třídy byla zcizena, stávají se zbylé stále cennějšími. Podaří se tu benešovskou podruhé zachránit?

Některé plastiky připomínající bohaté aktivity benešovského Muzea umění a designu před rokem 2017 ve veřejném prostoru města stále stojí. Například velryba Veroniky Richterové sloužící v podloubí radnice jako „knihobudka“. Také kamenný objekt Pavla Opočenského a keramická socha Miloslava Chlupáče v parku pod Karlovem. A při návštěvě barokního kostela svaté Anny od G. B. Alliprandiho uvidíte stylizovanou „Svatou rodinu“ od benešovské sochařky Josefíny Duškové. Do roku 2016 byla také při muzejních exkurzích do magicky přízračného protiatomového krytu k vidění skupina 3D portrétů vybraných obyvatel města – od starosty, přes faráře až po neznámé tváře, které zpodobnil Ivan Komárek.

Benešov je pro sochařské umění možná trochu zakletým územím, přesto, že se o něj zajímali nejlepší z českých sochařů. Například Kurt Gebauer vytvořil koncem 80. let s Josefem Pleskotem návrh svébytně formovaného náměstí s vodními prvky podobnými jeho koupajícím se ženám. To, že se jej nepodařilo realizovat, můžeme přičítat zatuchlému totalitnímu režimu. Když se ale Gebauer do Benešova vrátil po roce 2000 se svými studenty, aby vytvořili sérii návrhů vtipných objektů reagujících na osobnost prezidenta Masaryka, nemusel být problém dotáhnout alespoň jedno dílo k realizaci. Po Kurtovi a studentech nezůstala ale na náměstí ani stopa. I jeho plastiky umístěné v muzejních oknech se dívají raději do dvora, aby zbytečně nedráždily.

Všechny z uvedených zmizelých soch ale nejsou, jak uvádím, zcela zmizelé. Snad tedy není vše ztraceno. Přijeďme se do Benešova podívat znovu za rok, třeba budeme mile překvapeni.