06.01. 2025
Edukace galerií a designu - Mgr. Lucie Haškovcová, Ph.D. , Galerie hl. města Prahy
rozhovory
S odstupem času je užitečné sledovat historii rozvoje edukace v českých galeriích a muzeích umění, který nastal zejména po roce 1990. Při pozorném pohledu se vynořují otázky související s mnoha dnes aktuálními tématy. Souvisejí i se schopností a ochotou edukačních oddělení odborně využívat poznatky kognitivní psychologie, teorie komunikace, sociologie a také filozofie umění vztažené k filosofii obecné. To vše hýbe uměním včetně užitého.
Připravili jsme proto řadu rozhovorů, v nichž jsme oslovili odborníky, kteří se edukaci věnují. Mj. Ondřeje Horáka, Lucii Haškovcovou, předsedkyni komory edukátorů RGČR, Terezu Hrdličkovou z DOXu, Dagmar Jelínkovou z metodického centra Národní galerie nebo Annu Fassatiovou z Muzea umění a designu Benešov, které je průkopníkem užívání nových metod jak pro umění, tak pro design. Dnes odpoví na naše otázky Lucie Haškovcová z Galerie hlavního města Prahy:
Přístup k edukaci má dvě základní větve, které se dají charakterizovat jako hlasitá, kolektivní (animace) a tichá, individuální (interaktivní expozice). Na jednom z brněnských sympozií v 90. létech 20. století věnovaném galerijní edukaci se diskutovalo o srovnání obou přístupů a lidé se shodli na přednostech druhého z nich, protože odpovídá situaci umělce, který tvoří své dílo v nerušené tichosti osobního bezeslovního kontaktu s materiálem. Národní galerie prezentovala ve Veletržním paláci modelovou interaktivní expozici, Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR k tomu vydaly metodické publikace, ale tichý přístup je užíván jen výjimečně v nejprogresívnějších institucích. Jak si to vysvětlujete?
Lucie Haškovcová: V GHMP máme rozsáhlé zkušenosti s realizací edukačních aktivit – například já zde intenzivně působím už cca 19 let a osobně jsem koncipovala i realizovala edukační aktivity pro všechny cílové skupiny k více než 300 výstavám. Před cca 10-ti lety bylo založeno i samostatné edukační oddělení, takže se už mnoho let o tuto práci dělím i s dalšími kolegy edukátory – interními i externími. Na edukačních projektech jsme spolupracovali i s mnoha významnými institucemi, organizacemi a projekty. Jsme s kolegyněmi také aktivními členkami mnoha asociací, platforem, odborných komisí, rad a pracovních skupin, které se věnují galerijní edukaci i kreativnímu, uměleckému a kulturnímu vzdělávání. Máme tedy mnoho zkušeností a je zde už možné i objektivní srovnávání nejen v rámci naší instituce, ale také s mnoha českými i zahraničními galeriemi. I v naší galerii převažují edukační aktivity prvního typu – tzn. ve formě animace – tzn. kolektivní interaktivní prohlídka výstavou, kde diskutujeme u konkrétních děl a konfrontujeme různé interpretace, úhly pohledu a názory. Pak následuje výtvarný workshop, kde je prostor pro reflexi výstavy a prezentovaných děl. Jde v podstatě také o další typ interpretace. Tento přístup má tu výhodu, že sdílíme a porovnáváme jednotlivé originální a jedinečné interpretace dětí, žáků a studentů. Tato intenzivní diskuse nad prezentovanými díly je mj. učí uvědomit si, že dílo může mít nekonečně mnoho interpretací a výkladů, což je i jeden z nejdůležitějších atributů současného umění. Podněcuje je to k odvaze nebát se svobodně vyjadřovat své názory, podporuje to i rozvoj kreativity, představivosti, fantazie, ale i podnikavosti. Rozvíjí to schopnost samostatného uvažování a rozhodování i kooperaci v týmu a respekt k diverzitě i k jiným názorům. Nejrůznější interaktivní zóny ve výstavě k individuálnímu vnímání výstavy jsou sice také současným trendem, ale naše zkušenosti ukazují, že děti, žáci a studenti i pedagogové mnohem více ocení a vítají živý kolektivní zážitek. Jsou často více motivováni, když mohou své zážitky sdílet společně. Interaktivní zóny mají i svá úskalí – musí být koncipované tak, aby splňovaly mj. i parametry udržitelnosti ve více rovinách. Někdy totiž bývají náročnější na vybavení, obsluhu i na materiál…
Také to souvisí i s koncepcí výstavy i kurátorským záměrem. Často kurátoři potřebují k výstavě kompletní výstavní prostor, takže nezbyde už prostor pro interaktivní zónu. Alternativním řešením k individuálnímu vnímání výstavy by mohly být edukační listy nebo i zapojení nových médií a různých her v rámci mobilních aplikací, ale i zde se nám ukazuje, že naši návštěvníci mají zájem o kolektivní společný zážitek.
Společnost i technologie se rychle vyvíjejí a kladou na vzdělávání, včetně toho nabízeného galeriemi umění nové požadavky. Seznamování návštěvníků se samotným fenoménem umění už nestačí. K důležité problematice vzdělávání patří dnes podpora rozvoje čtenářské gramotnosti, o které se hovoří jako o obranném systému člověka proti populistické manipulaci politiky a obchodním marketinkem. Média připomínají, že se úroveň této gramotnosti přes všechno školní úsilí stále nezvyšuje. Čtenářská gramotnost představuje vyšší typ slovní gramotnosti, jakému v obrazové komunikaci odpovídá vyšší typ vizuální gramotnosti. To je schopnost interpretovat druhotný obsah vizuální tvorby, kterou se galerijní edukace běžně zabývá. Tady je velmi užitečné vzájemně se podporující propojení výuky vyšší vizuální gramotnosti v galeriích a výuky čtenářské gramotnosti ve školách, ale bohužel k němu nedochází. Co si o tom myslíte?
Lucie Haškovcová: Myslím, že k tomu v galeriích ale už postupně úspěšně dochází. Nebo alespoň na půdě naší galerie. Máme štěstí, že zrovna já jako vedoucí Edukačního oddělení GHMP mám kromě výtvarné výchovy na pedagogické fakultě vystudovanou i bohemistiku na filozofické fakultě. A mezi českými galerijními edukátory je nás určitě více s touto aprobací, protože je to velmi častá kombinace v rámci VŠ studia. Své závěrečné práce na VŠ – diplomovou i dizertační práci – jsem měla orientované přímo na propojování obrazu a textu v galerijní edukaci, tzn. vizuální a informační (obsahové, textové) roviny díla. Na konkrétních zkušenostech jsem ukázala edukační potenciál tohoto tématu, který se nejen v GHMP, ale i v dalších galeriích daří využívat a naplňovat.
Výuka gramatiky je v galeriích potřebná i v základní jednoduché rovině 2. gramotnosti, která se týká skladebných postupů, psychologie barev a řeči mezinárodních grafických symbolů. Je to dobrý základ pro porozumění náročnější komunikace vizuálního umění. International Institute for Information Design k tomu připravil pro Českou republiku řadu učebnic a slovníků, odborná tuzemská média o tom pravidelně informují, Centrum pro další vzdělávání pedagogů zaškolilo první učitele základních škol, ale do galerijní pedagogiky, která je dost zahleděná stále do sebe, se to stále nepromítá. Co by se s tím mohlo dělat?
Lucie Haškovcová: Myslím, že už se to do galerijní pedagogiky promítá – sice ne nějak systematicky, ale spíše podprahově, nevědomě a přirozeně. Nepřijde mi, že galerijní pedagogika je zahleděná do sebe. Mnozí z nás sledujeme intenzivně zahraniční progresivní trendy a zapojujeme je už mnoho let do edukace – interdisciplinaritu, interaktivitu, intermedialitu, rozvoj kreativního myšlení, kritického myšlení, společenské angažovanosti a participace, rozvoj mediální gramotnosti, digitální gramotnosti - smysluplného a vyváženého zapojení nových médií do edukace s cílem zprostředkovat efektivně a úspěšně kvalitní vzdělávací obsah. Zapojujeme se do velkých mezinárodních projektů, podporujeme networking – jsme prosíťováni prostřednictvím profesních odborných asociací a skupin – a to i směrem do zahraničí. Vzájemně se inspirujeme nejen v ČR, ale monitorujeme i aktivity našich zahraničních kolegů – galerijních edukátorů ze zahraničních kulturních a paměťových institucí. My edukátoři z GHMP kromě členství v mnoha českých asociacích a platformách, jsme členy i např. European Platform on Image Education, která sdružuje edukátory z cca 15 zemí EU – z evropských metropolí – z nejvýznamnějších muzeí orientovaných na fotografii – my jsme tam také zapojeni díky Domu fotografie, který patří také do správy GHMP, díky němuž máme už rozsáhlé zkušenosti s edukací v rámci fotografie.
Galerie rády prezentují tzv. „nová média“, která už mezitím dávno nejsou nová, ale klasická historie umění si stále dost neosvojila znalost jejich technologií na úrovni, s jakou se pracuje s tradičním uměleckým řemeslem. Z toho vyplývá i to, že se v galerijní edukaci málokdy setkáme s workshopy, které by pořádně probíraly fotografické techniky klasické nebo elektronické. Jde přitom o mimořádně atraktivní prostor, který se dá propojit jak s tradiční magickou fotografickou „alchymií“ i s počítači. Není při tom nutné za každou cenu vytvářet naučné miniateliéry nebo minilaboratoře, existují také interaktivní exponáty, které tvůrčí fotografický proces přiblíží. Setkali jste se někde s takovýmto typem opravdu promyšlené práce?
Lucie Haškovcová: My takovéto typy workshopů v GHMP už mnoho let realizujeme a vím, že se realizují i v dalších českých galeriích. Větší galerie už dávno s novými médii a technologiemi v rámci workshopů pracují. Nejsou to jen ty nejprogresivnější galerie jako DOX nebo Kunsthalle, ale zajímavé aktivity tohoto typu realizují i galerie jako Muzeum umění v Olomouci apod. Například naše galerie byla zapojená do velkého mezinárodního projektu App You School (2016 – 2019), do kterého byli zapojeni edukátoři z 8 evropských zemí. Hlavním organizátorem byla Itálie – projekt byl realizován ve spolupráci s Univerzitou v Bologni. Podstatou bylo smysluplné a vyvážené využití nových médií v edukaci. Hlavními výstupy byl Evropský manuál a 8 Národních toolkitů v 8-mi jazycích. Celkově bylo koncipováno 40 tzv. „digitálních ateliérů“ – šestihodinových workshopů, kde byly kombinovány klasické přístupy s využitím nových médií. Publikace jsme pak nabídli školám i rodičům v době lockdownů v období pandemie Covidu a měli jsme od nich skvělé ohlasy. V této době většina galerií přešla na online edukaci a to je motivovalo „zmodernizovat“ své programy a začít využívat ještě více nová média a moderní technologie.
Velmi důležitým problémem je edukace v oblasti užité tvorby. Pro ni je na rozdíl od volného umění hlasitá kolektivní animace velmi přínosná, a škodí jí umělá izolace vizuálního a hmatového prožitku, který je zde zásadní. Přesto, že některé galerie byly schopny připravit tzv. hmatové výstavy sochařské tvorby, zdá se, že podobné výstavy designu jsou z úředních i praktických důvodů problém. Účelem sochařské tvorby přitom není ohmatávání, ale k poslání užitého umění hmatový kontakt zcela nezbytně patří. Řešením je metodika spojená se vzdělávacími laboratořemi, prezentovaná v odborných médiích. Galerie však konzervativně setrvávají pouze na konvenční izolované vizuální prezentaci. Jak je podnítit ke změně?
Lucie Haškovcová: Řešením jsou hlavně samotné edukační aktivity – tam mají návštěvníci možnost užít si výtvarné materiály i techniky a zažít si roli umělce. Rozhodně ne všechny galerie setrvávají v konvenční izolované vizuální prezentaci. To je spíše u klasických muzeí. Galerie výtvarného umění a především se zaměřením na současné umění už v rámci expozic docela dlouho odvážně experimentují. Naše GHMP už od 90. let realizovala a nadále realizuje velmi progresivní instalace ve spolupráci s renomovanými architekty i s umělci (a to i konceptuálními) v rolích architektů výstav. Tento typ progresivních galerií už je motivovaný dostatečně. Správně ale zohledňují i to, že architektura výstav by neměla přebít samotné prezentované dílo. Ke změně by tedy měla být podněcována spíše klasičtější muzea, ale tam je většinou čistá, věcná a pragmatičtější prezentace obsahu důležitější než nutně progresivní instalace.
U designu není třeba seznamovat tak s procesem jeho tvorby, jako především s procesem mnohdy skrytého fungování a užití. Jedinou výjimku asi tvoří oděvní tvorba, na jejíž užití je veřejnost dostatečně soustředěna. Proto například oddělení uměleckého řemesla pařížského Louvre se před účastníky exkurse pracovníků českých galerií v 90. létech chlubilo dvacítkou šicích strojů, s nimiž připravují pro návštěvníky tvůrčí dílny. Myslíte, že si z toho nějaká česká instituce dodnes vzala příklad?
Lucie Haškovcová: Myslím, že podobné postupy se v českých muzeích a galeriích už přirozeně objevují. Je to skvělý způsob, jak si uvědomit některé principy užitého umění. Nemyslím si ale, že by si vzali příklad z tohoto konkrétního případu. Jsem členkou jedné grantové komise na MK ČR a v návrzích mnoha muzeí a galerií se objevují koncepty na edukační aktivity tohoto typu – proniknout do podstaty různých řemesel a technik pomocí autentického vybavení a nechat i návštěvníky tohle si vyzkoušet.
Mimořádný prostor pro aktivní edukaci vytváří knižní grafika, typografie a celý grafický design. Jsou důležité proto, že většina lidí dnes na počítačích používá textové editory spojené s možnostmi grafické úpravy, ale nemá pro to ze škol žádnou kvalifikaci. Přitom, je-li člověk vizuálně citlivý, těch pár pravidel práce s písmem a základy skladby tiskoviny, může galerie naučit poměrně rychle. Mohly by k tomu být vytvořeny jednoduché učební programy (software), ale nezastupitelné jsou i konkrétní fyzické interaktivní pomůcky popsané v odborné literatuře, které se vztahují např. k řešení rozpalů mezi písmovými znaky, vlastnostem písmové rodiny, kombinaci různých typů písma, vztahu textu a obrazu atd. Setkali jste se s edukací v typografii někde?
Lucie Haškovcová: Jak už jsem uvedla výše, tak díky mé aprobaci VV (PedF) + ČJ (FF) máme v našem oddělení kvalifikaci pro tuto oblast. V minulosti jsme realizovali mnoho edukačních aktivit souvisejících s propojením písma (textu) a obrazu – např. jsme realizovali edukační aktivity k těmto tématům (a výstavám): knižní tvorba (František Bílek, Květa Pacovská, Karel Teige), typografie a design (Devětsil, Expo 58 atd.), lettrismus (Jan Kubíček, Radoslav Kratina), street art (mezinárodní výstava Městem posedlí), kaligrafie (Zdeněk Sklenář), konceptuální tvorba (Ján Mančuška, Krištof Kintera, Jiří Franta + David Bohm atd.), vizuální poezie (výstava Transformace geometrie – Jiří Kolář, Eduard Ovčáček atd.).
I v rámci samotné architektury GHMP se objevuje písmo, které zapojujeme do edukace – např. gotické písmo na stěnách jednoho sálu v Domě U Kamenného zvonu, barokní písmo v Trojském zámku, secesně-symbolistické písmo v Bílkově vile atd. Má to obrovský edukační potenciál a nám se ho daří naplno využívat. Máme štěstí, že naše progresivní galerie je orientovaná na současné umění, takže prostor pro přesahy výtvarného umění k literatuře, písmu a textu je zde opravdu velký a příležitostí je hodně.
V galeriích, až na naprosté výjimky, se také stále neobjevují nejen moderní technologie použitelné k podpoře vnímání umění, ale ani doporučené klasické postupy. Psychologie umění třeba dobře připomíná, jaký velký rozdíl ve vnímání má uspěchaný návštěvník, který přiběhl na výstavu rovnou z ruchu města a jiný, který si nejprve klidně vydechl v galerijní kavárně a ještě si k tomu dal kávu nebo víno. Při ceně dnešních vstupenek je režijní cena kávy nebo čaje tak zanedbatelná, že by ji galerie mohly nabízet na přivítanou zdarma. Ze soudobých technologií vede k maximálnímu uvolnění stresu před setkáním s uměním třeba všeobecně známý psychowalkman, který může být součástí audiovizuálních programů nabízených k prohlídce návštěvníkům do jejich mobilních telefonů. Proč nemají české galerie až na vzácné výjimky k takovým přístupům vztah?
Lucie Haškovcová: Je pravda, že vyžití formy audioprůvodců může být přínosné – např. pro nevidomé návštěvníky nebo starší návštěvníky, kterým se hůře čte apod.. Myslím, že v mnoha galeriích a muzeích je už tahle metoda běžná. Supluje to i běžného živého průvodce, kterých při velkém provozu může být nedostatek – v tom je další výhoda. Nejsem si jistá, že pojem „psychowalkman“ je všeobecně známý - přiznám se, že jsem se s tímhle pojmem setkala teď poprvé. Proč k tomu některé galerie nemají vztah, bude pravděpodobně způsobeno finančními, organizačními nebo personálními limity. Hlavním důvodem je ale podle mě to, že klasická prohlídka s průvodcem – edukátorem, lektorem, kurátorem nebo i samotným umělcem – je stále nenahraditelná, nejvíce žádaná, vítaná a oceňovaná.
Jak vnímáte benešovské Muzeum umění a designu, založené roku 1990, které se v době svých začátků bez velké sbírky soustředilo především na propracování edukačních metod. V 90. létech před rozšířením počítačů zpřístupnilo veřejnosti pracoviště pro zkoušení digitální tvorby, před nástupem internetu nabízelo návštěvníkům software, kde si prostřednictvím letového simulátoru mohli doletět např. do pařížského Louvre, a tam si na interaktivním CD-rom prohlédnout expozice, nebo shromáždilo videotéku s desítkami filmů o umění, založilo jednu z prvních našich sbírek videoartu a dosud jedinou sbírku holografie? A později s rozvíjející se velkou sbírkou designu budovalo souběžné vzdělávací laboratoře barvy, vizuální komunikace nebo ergonomie designu a architektury?
Lucie Haškovcová, GHMP: Muzeum umění a designu vnímám jako kontinuálně velmi progresivní a živou instituci, která reflektuje současné trendy, je otevřená i vstřícná k lidem a rozvíjí se.
Protože vzdělávací poslání díky vývoji společnosti začíná přesahovat tradiční zaměření na samotné umění, je třeba koncipovat celkový vzdělávací program poněkud šířeji. Na jednom českém diskusním fóru padl podnětný názor, že celkovou dramaturgii aktivit galerie by měli určovat spíše pedagogové a andragogové, a historici umění ji pak prakticky naplňovat. Je to poměrně nezvyklá, pro mnohé možná odvážná idea, ale doba je v lecčems převratná, takže se jí nelze vůbec divit. Dovedete si ji představit v praxi?
Lucie Haškovcová: Na této ideji mi přijde zajímavé akcentování pedagogů. S tím souhlasím. Pokud jde přímo o vzdělávací aktivity a edukační programy, tak myslím, že by měli být především v režii pedagogů – galerijních edukátorů s pedagogickým vzděláním. Nejen, že by je měli koncipovat, ale i realizovat a naplňovat. Je tedy nutné, aby byli i u té realizace. Měli by být těžištěm edukačního týmu, který by měl být rozšířen i o externí tým, kde by právě mohli být mj. i sociologové, psychologové, andragogové a samozřejmě kunsthistorici. Vzdělávací role muzeí a galerií jednou z nejdůležitějších činností těchto institucí v současné době. V minulosti mezi nejdůležitější činnosti patřilo budování sbírek a péče o ně, koncipování výstav apod. Nyní se ale doba změnila a mezi stěžejní činnosti patří hlavně komunikace s publikem, zprostředkování umění, edukace a interpretace umění. Proto tedy pedagogové by měli vzdělávací proces v rámci galerijní a muzejní pedagogiky a edukace režírovat i realizovat – tzn. být zde nejdůležitějšími aktéry.
Děkuji za rozhovor.
Tomáš Fassati
