30.01. 2025
Edukace galerií muzeí - Barbora Tribulová, Slovenská národní galerie
Design v souvislostech
S odstupem času je užitečné sledovat historii rozvoje edukace v českých galeriích a muzeích umění, která nastala zejména po roce 1990. Při pozorném pohledu se vynořují otázky související s mnoha dnes aktuálními tématy. Souvisejí i se schopností a ochotou edukačních oddělení odborně využívat poznatky kognitivní psychologie, teorie komunikace, sociologie a také filozofie umění vztažené k filosofii obecné.
K porovnání s českou scénou jsme oslovili také Slovenskou národní galerii, která byla dlouho pro nás příkladem v mnoha činnostech. Odpovědi nám přišly zrovna v den, kdy média oznámila protestní odchod první stovky zaměstnanců SNG jako reakci na politickou svévoli současné slovenské vlády. Není divu, že bývalá ředitelka Alexandra Kusá byla za svůj odpor svévoli symbolicky také poctěna Cenou Jiřího Kohoutka, Aby se stala SNG opět mezinárodním příkladem bude asi dlouho trvat a manažersky to zajistit bude velmi nesnadné. Na otázky nám odpověděla vedoucí edukačního oddělení SNG paní Barbora Tribulová.
Přístup k edukaci má v oblasti volné tvorby dvě základní větve, které se dají charakterizovat jako hlasitá, kolektivní (animace) a tichá, individuální (interaktivní expozice). Na jednom z brněnských sympozií v 90. létech 20. století věnovaném galerijní edukaci se diskutovalo o srovnání obou přístupů a lidé se shodli na přednostech druhého z nich, protože odpovídá situaci umělce, který tvoří své dílo v nerušené tichosti osobního bezeslovního kontaktu s materiálem. Národní galerie prezentovala ve Veletržním paláci modelovou interaktivní expozici, Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR k tomu vydaly metodické publikace, ale tichý přístup je užíván jen výjimečně v nejprogresívnějších institucích. Jak si to vysvětlujete?
Barbora Tribulová: Nerada by som zovšeobecňovala, a tak vyslovím skôr názor založený na určitých skúsenostiach edukačného oddelenia SNG: interaktívna expozícia je produkčne a prevádzkovo veľmi náročná, v galerijnom prostredí možno ešte o čosi viac ako v prostredí múzejnom. Vyžaduje značnú finančnú a personálno-profesijnú investíciu do prípravy expozície: je potrebné zapojiť architektonicko–dizajnérsky tím, čo pri edukačných programoch nie je nevyhnutnosť, intenzívnejšia spolupráca s kurátorským tímom od počiatkov prípravy koncepcie výstavy, spolupráca s produkčným tímom a financovanie nie len materiálne ale aj personálne celej prípravy. Mnohé inštitúcie nemajú na takéto výstavy/expozície dostatočné personálne/finančné prípadne priestorové kapacity.
Okrem toho, špecifikom múzea umenia je práca s jedinečnými originálmi. Interaktívne prvky sa preto musia voliť vhodne, tak aby bola zaručená bezpečnosť diel a pritom je potrebné myslieť aj na komfort publika a zohľadnenie jeho špecifík (ak je výstava otvorená širokému publiku, interaktívny prvok by mal byť prispôsobený aj detskému publiku aj ľuďom v seniorskom veku, či iným špecifickým potrebám). Vzdelávací program je z tohto hľadiska flexibilnejší - vieme ho vždy prispôsobiť špecifickým potrebám.
Na rozdiel od galérií, si múzeá môžu dovoliť viac pracovať so sprostredkujúcou reprodukciou. Napríklad na sprístupnenie využitia určitého pracovného nástroja môžeme umožniť na pochopenie jeho funkcie narábanie s jeho reprodukciou. Na sprístupnenie estetického zážitku alebo kompozičných princípov umeleckého diela síce môžeme použiť interaktívnu reprodukciu, ale potrebujeme mať k dispozícii aj originál, a treba pracovať veľmi citlivo, aby sa estetický zážitok z diela nestratil v zážitku fyzickom. V rámci vzdelávacieho programu sa vie pozornosť upriamiť priamo na originálne umelecké dielo a možno jednoduchšie eliminovať riziko, že pozornosť bude venovaná najmä reprodukcii. Napriek tomu si myslím, že dostatočne citlivo pripravená interaktívna expozícia zohľadňujúca vyššie spomínané momenty vie na rozdiel od vzdelávacích programov výstavy sprístupniť podstatne širšiemu publiku a kladie menšie nároky na jeho časové možnosti.
Společnost i technologie se rychle vyvíjejí a kladou na vzdělávání, včetně toho nabízeného galeriemi umění nové požadavky. Seznamování návštěvníků se samotným fenoménem umění už nestačí. K důležité problematice vzdělávání patří dnes podpora rozvoje čtenářské gramotnosti, o které se hovoří jako o obranném systému člověka proti populistické manipulaci politiky a obchodním marketinkem. Média připomínají, že se úroveň této gramotnosti přes všechno školní úsilí stále nezvyšuje. Čtenářská gramotnost představuje vyšší typ slovní gramotnosti, jakému v obrazové komunikaci odpovídá vyšší typ vizuální gramotnosti. To je schopnost interpretovat druhotný obsah vizuální tvorby, kterou se galerijní edukace běžně zabývá. Tady je velmi užitečné vzájemně se podporující propojení výuky vyšší vizuální gramotnosti v galeriích a výuky čtenářské gramotnosti ve školách, ale bohužel k němu nedochází. Co si o tom myslíte?
Barbora Tribulová: Vzájomné prepojenie formálneho a neformálneho vzdelávania je samo o sebe pomerne náročné, dochádza k nemu zväčša v rovine tematickej. Z vlastných skúseností však môžem povedať, že prepájanie rozvoja čitateľskej a vizuálnej gramotnosti je školskými skupinami vítané. Väčšina školských skupín sa už stretla s rôznymi aktivitami rozvíjajúcimi čitateľskú gramotnosť. V prostredí, ktoré je neraz nové, je potom takýto typ aktivity čímsi známym a napomáha „udomácneniu sa“ v galerijnom prostredí. Vie byť potom dobrým odrazovým mostíkom pre aktivity rozvíjajúce vizuálnu gramotnosť.
Výuka gramatiky je v galeriích potřebná i v základní jednoduché rovině 2. gramotnosti, která se týká skladebných postupů, psychologie barev a řeči mezinárodních grafických symbolů. Je to dobrý základ pro porozumění náročnější komunikace vizuálního umění. International Institute for Information Design k tomu připravil pro Českou republiku řadu učebnic a slovníků, odborná tuzemská média o tom pravidelně informují, Centrum pro další vzdělávání pedagogů zaškolilo první učitele základních škol, ale do galerijní pedagogiky, která je dost zahleděná stále do sebe, se to stále nepromítá. Co by se s tím mohlo dělat?
Barbora Tribulová: Nemôžem posudzovať stav galerijnej pedagogiky v Českej republike, no na Slovensku „vizuálna gramatika“ v galerijnej pedagogike tvorí základ vzdelávania – je na ňu kladený väčší dôraz ako na vedomosti spadajúce do oblasti dejín umenia. Pravdupovediac, neviem presne, čo si predstaviť pod do seba zahľadenou galerijnou pedagogikou.
Galerie rády prezentují tzv. „nová média“, která už mezitím dávno nejsou nová, ale klasická historie umění si stále dost neosvojila znalost jejich technologií na úrovni, s jakou se pracuje s tradičním uměleckým řemeslem. Z toho vyplývá i to, že se v galerijní edukaci málokdy setkáme s workshopy, které by pořádně probíraly fotografické techniky klasické nebo elektronické. Jde přitom o mimořádně atraktivní prostor, který se dá propojit jak s tradiční magickou fotografickou „alchymií“ i s počítači. Není při tom nutné za každou cenu vytvářet naučné miniateliéry nebo minilaboratoře, existují také interaktivní exponáty, které tvůrčí fotografický proces přiblíží. Setkali jste se někde s takovýmto typem opravdu promyšlené práce?
Barbora Tribulová: V SNG sme do programu zaraďovali workshopy venujúce sa „novým médiám“ bežne, v posledných rokoch aj workshopy venujúce sa digitálnym médiám. Nie vždy pritom išlo o workshopy, kde sa priamo realizovala nejaká konkrétna napr. fotografická technika. Niektoré z týchto workshopov sprostredkovávali „iba“ niektoré princípy s touto technikou súvisiace. Napríklad pochopenie práce s kompozíciou fotografie nutne nemusí využívať fotoaparát, či fotopapier.
Velmi důležitým problémem je edukace v oblasti užité tvorby. Pro ni je na rozdíl od volného umění hlasitá kolektivní animace velmi přínosná, ale škodí jí umělá izolace vizuálního a hmatového prožitku, který je zde zásadní. Přesto, že některé galerie byly schopny připravit tzv. hmatové výstavy sochařské tvorby, zdá se, že podobné výstavy designu jsou z úředních i praktických důvodů problém. Účelem sochařské tvorby přitom není ohmatávání, ale k poslání užitého umění hmatový kontakt zcela nezbytně patří. Řešením je metodika spojená se vzdělávacími laboratořemi, prezentovaná v odborných médiích. Galerie však konzervativně setrvávají pouze na konvenční izolované vizuální prezentaci. Jak je podnítit ke změně?
Barbora Tribulová: Nemyslím si, že galérie vyslovene trvajú na vizuálnej prezentácii. Myslím, že to vyplýva skôr z nárokov na inú formu prezentácie, ako som spomínala už pri prvej otázke. Okrem toho, väčšina múzeí umení má zo svojej podstaty (často ukotvenej v zriaďovateľských listinách) hlavné poslanie zbieranie, uchovávanie a prezentáciu umeleckých diel. Na túto činnosť dostávajú určitý rozpočet. Napriek tomu, že vzdelávanie sa za posledné roky dostalo viac do popredia a dalo by sa dnes považovať za rovnocenné poslanie týchto inštitúcií, do zriaďovacích dokumentov, a teda ani do rozpočtu sa to zväčša ešte nepremietlo. V SNG sme napríklad začali pripravovať tzv. materiálovú knižnicu pre expozíciu Dizajn v kocke aj v spolupráci s kurátorkami tejto expozície. Jej cieľom by malo byť sprostredkovanie haptického zážitku z vybraných materiálov prezentovaných artefaktov. Idou bolo, aby jednotlivé materiály boli uplatnené na úžitkovom predmete. To si vyžaduje nákup takých predmetov, ktoré ale nebudú súčasťou zbierky, pretože by ich v tom prípade bolo potrebné pred dotykom chrániť. Tým pádom bolo potrebné nájsť iný zdroj financovania ako akvizičný rozpočet.
U designu není třeba seznamovat tak s procesem jeho tvorby, jako především s procesem mnohdy skrytého fungování a užití. Jedinou výjimku asi tvoří oděvní tvorba, na jejíž užití je veřejnost dostatečně soustředěna. Proto například oddělení uměleckého řemesla pařížského Louvre se před účastníky exkurse pracovníků českých galerií v 90. létech chlubilo dvacítkou šicích strojů, s nimiž připravují pro návštěvníky tvůrčí dílny. Myslíte, že si z toho nějaká česká instituce dodnes vzala příklad?
Barbora Tribulová: V Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brne sa presne takéto „tvůrčí dílny“ aj so šijacími strojmi a inými prístrojmi využívanými v dizajne nachádzajú a pokiaľ viem, sú veľmi populárne.
Mimořádný prostor pro aktivní edukaci vytváří knižní grafika, typografie a celý grafický design. Jsou důležité proto, že většina lidí dnes na počítačích používá textové editory spojené s možnostmi grafické úpravy, ale nemá pro to ze škol žádnou kvalifikaci. Přitom, je-li člověk vizuálně citlivý, těch pár pravidel práce s písmem a základy skladby tiskoviny, může galerie naučit poměrně rychle. Mohly by k tomu být vytvořeny jednoduché učební programy (software), ale nezastupitelné jsou i konkrétní fyzické interaktivní pomůcky popsané v odborné literatuře, které se vztahují např. k řešení rozpalů mezi písmovými znaky, vlastnostem písmové rodiny, kombinaci různých typů písma, vztahu textu a obrazu atd. Setkali jste se s edukací v typografii někde?
Barbora Tribulová: V rámci našej praxe sme takéto workshopy do programu zaradili niekoľko krát. Treba však pripomenúť, že galerijná pedagogika nemá suplovať výtvarný odbor v rámci vzdelávania. Jej hlavným cieľom je sprístupňovanie expozícií, výstav a zbierok galérie, takže pokiaľ daná inštitúcia neprezentuje v rámci výstavného programu grafický dizajn alebo typografiu, nie je veľmi príležitosť pre vzdelávacie programy s týmto zameraním.
V galeriích, až na naprosté výjimky, se také stále neobjevují nejen moderní technologie použitelné k podpoře vnímání umění, ale ani doporučené klasické postupy. Psychologie umění třeba dobře připomíná, jaký velký rozdíl ve vnímání má uspěchaný návštěvník, který přiběhl na výstavu rovnou z ruchu města a jiný, který si nejprve klidně vydechl v galerijní kavárně a ještě si k tomu dal kávu nebo víno. Při ceně dnešních vstupenek je režijní cena kávy nebo čaje tak zanedbatelná, že by ji galerie mohly nabízet na přivítanou zdarma. Ze soudobých technologií vede k maximálnímu uvolnění stresu před setkáním s uměním třeba všeobecně známý psychowalkman, který může být součástí audiovizuálních programů nabízených k prohlídce návštěvníkům do jejich mobilních telefonů. Proč nemají české galerie až na vzácné výjimky k takovým přístupům vztah?
Barbora Tribulová: Opäť, je veľmi ťažké hovoriť za české galérie. Myslím si, že najväčšou prekážkou je nutnosť pri takýchto projektoch spolupracovať s externou organizáciou, pretože špecializované digitálne oddelenia s takýmto zameraním galérie zväčša nemajú. Okrem samostatného zdroja financovania, je potom potrebná aj dobrá kooperácia medzi odbornou zložkou galérie a externou organizáciou. Je to zväčša beh na dlhú trať, ktorý sa málokedy podarí načasovať k výstavným projektom a aplikuje sa skôr k expozíciám. V prípade expozícií to chce potom impulz na otvorenie nových, alebo revidovanie starých expozícií.
Jak vnímáte benešovské Muzeum umění a designu, založené roku 1990, které v době svých začátků bez velké sbírky se soustředilo především na propracování edukačních metod. V 90. létech před rozšířením počítačů zpřístupnilo veřejnosti pracoviště pro zkoušení digitální tvorby, před nástupem internetu nabízelo návštěvníkům software, kde si prostřednictvím letového simulátoru mohli doletět např. do pařížského Louvre a tam si na interaktivním CD-rom prohlédnout expozice, nebo shromáždilo videotéku s desítkami filmů o umění, založilo jednu z prvních našich sbírek videoartu a dosud jedinou sbírku holografie? A později s rozvíjející se velkou sbírkou designu budovalo souběžné vzdělávací laboratoře barvy, vizuální komunikace nebo ergonomie designu a architektury?
Barbora Tribulová: Nakoľko nepoznám činnosť múzea a edukačného oddelenia osobne, neviem sa k tejto otázke vyjadriť.
Protože vzdělávací poslání díky vývoji společnosti začíná přesahovat tradiční zaměření na samotné umění, je třeba koncipovat celkový vzdělávací program poněkud šířeji. Na jednom českém diskusním fóru padl podnětný názor, že celkovou dramaturgii aktivit galerie by měli určovat spíše pedagogové a andragogové a historici umění ji pak prakticky naplňovat. Je to poměrně nezvyklá, pro mnohé možná odvážná idea, ale doba je v lecčem převratná, takže se jí nelze vůbec divit. Dovedete si ji představit v praxi?
Barbora Tribulová: Myslím, že je to skutočne veľmi odvážna idea a neviem si predstaviť jej uvedenie do praxe – galerijnú pedagogiku vnímam ako odbor podporujúci rozvoj komunikačných zručností medzi publikom a inštitúciou, nie ako umeleckohistorický odbor, ktorý vytvára obsah tejto komunikácie.
Děkuji za rozhovor.
Tomáš Fassati
