14.01. 2025
Edukace galerií umění – Anna Fassatiová
rozhovory
S odstupem času je užitečné sledovat historii rozvoje edukace v českých galeriích a muzeích umění, která nastala zejména po roce 1990. Při pozorném pohledu se vynořují otázky související s mnoha dnes aktuálními tématy. Souvisejí i se schopností a ochotou edukačních oddělení odborně využívat poznatky kognitivní psychologie, teorie komunikace, sociologie a také filozofie umění vztažené k filosofii obecné.
Autorkou následujících odpovědí je Anna Fassatiová, spoluzakladatelka benešovského Muzea umění. V 90. létech zde začali rozvíjet první tiché interaktivní didaktické expozice zaměřené na stavbu a skladbu vizuálního sdělení a s podporou International Institute for Information Design připravovat pro českou veřejnost první učebnice a slovníky praktické globální vizuální gramotnosti. Po roce 2010 začali pracovat s výukovými laboratořemi designu včetně grafického.
Přístup k edukaci má v oblasti volné tvorby dvě základní větve, které se dají charakterizovat jako hlasitá, kolektivní (animace) a tichá, individuální (interaktivní expozice). Na jednom z brněnských sympozií v 90. létech 20. století věnovaném galerijní edukaci se diskutovalo o srovnání obou přístupů a lidé se shodli na přednostech druhého z nich, protože odpovídá situaci umělce, který tvoří své dílo v nerušené tichosti osobního bezeslovního kontaktu s materiálem. Národní galerie prezentovala ve Veletržním paláci modelovou interaktivní expozici, Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR k tomu vydaly metodické publikace, ale tichý přístup je užíván jen výjimečně v nejprogresívnějších institucích. Jak si to vysvětlujete?
Anna Fassatiová: Já to přičítám klasickým vnějším vlivům: Všichni dělají animace, tak proč bychom měli dělat něco jiného? Souvisí to také s tradičním zvykem o výtvarném či vizuálním umění mluvit, mluvit, mluvit. Anebo psát. Mnoho lidí si přečte poutavé životopisy umělců, ale na jejich tichý boj v ateliéru se nesoustředí. To samozřejmě neznamená, že nevnikají také díla v hlučném prostoru mnoha lidí. Ale zkuste si poctivě říci, kolik jich asi je. To tedy není základní východisko pro metodiku edukace. Spousta lidí by nechodila na výstavy, kdyby tam byl hluk a shon. Mezi vizuálním a sluchovým vnímáním existují podstatné psychologické vztahy. Mají vliv na sílu soustředění a interpretaci vnímaného sdělení.
To, o čem je naopak nutné mluvit, jsou stavební a skladebné postupy a principy. Nejdůležitější, protože umění je především sdělování, je skladebný princip role, který umožní divákovi vnímat, jak se v mysli člověka tvoří obsah díla. K tomu zásadně patří i teorie barvy. Ale ta tradiční Goetheho už dnes tvoří jen malou část interdisciplinárního celku, který dobře pojímá i ta „nová média“.
Společnost i technologie se rychle vyvíjejí a kladou na vzdělávání, včetně toho nabízeného galeriemi umění nové požadavky. Seznamování návštěvníků se samotným fenoménem umění už nestačí. K důležité problematice vzdělávání patří dnes podpora rozvoje čtenářské gramotnosti, o které se hovoří jako o obranném systému člověka proti populistické manipulaci politiky a obchodním marketinkem. Média připomínají, že se úroveň této gramotnosti přes všechno školní úsilí stále nezvyšuje. Čtenářská gramotnost představuje vyšší typ slovní gramotnosti, jakému v obrazové komunikaci odpovídá vyšší typ vizuální gramotnosti. To je schopnost interpretovat druhotný obsah vizuální tvorby, kterou se galerijní edukace běžně zabývá. Tady je velmi užitečné vzájemně se podporující propojení výuky vyšší vizuální gramotnosti v galeriích a výuky čtenářské gramotnosti ve školách, ale bohužel k němu nedochází. Co si o tom myslíte?
Anna Fassatiová: Vizuální umění je především prostor sekundárních, symbolických obsahů. To, že je lidé málo vnímají, je hlavní příčinou malé návštěvnosti galerií. Často se hovoří o lepší vnímavosti malých dětí nezatížených konvencí a předsudky dospělých. Jde o určitý ryzí stav člověka, do kterého je třeba pomoci dospělým se aspoň na chvíli vrátit. Racionálními komentáři uprostřed výstavy jim k tomu nepomůžeme. A stejně tak je třeba dětem v patřičném věku pomoci, aby si ten ryzí stav udržely. Je to trochu jiné téma, než na jaké je tradičně zvyklá kunsthistorie.
Výuka gramatiky je v galeriích potřebná i v základní jednoduché rovině 2. gramotnosti, která se týká skladebných postupů, psychologie barev a řeči mezinárodních grafických symbolů. Je to dobrý základ pro porozumění náročnější komunikace vizuálního umění. International Institute for Information Design k tomu připravil pro Českou republiku řadu učebnic a slovníků, odborná tuzemská média o tom pravidelně informují, Centrum pro další vzdělávání pedagogů zaškolilo první učitele základních škol, ale do galerijní pedagogiky, která je dost zahleděná stále do sebe, se to stále nepromítá. Co by se s tím mohlo dělat?
Anna Fassatiová: Je to zřejmé, ale nesnadné. Zavést poctivou výuku základů psychologie umění a vizuální komunikace do výuky teorie a historie umění? Zapojit kognitivní psychology přímo do procesu muzejní edukace? Ono by to chtělo ale výuku základů vizuální gramotnosti učit už na základních školách souběžně se základy verbální gramotnosti. Vizuální komunikace má také svou gramatiku, jen se o ní málo mluví.
Galerie rády prezentují tzv. „nová média“, která už mezitím dávno nejsou nová, ale klasická historie umění si stále dost neosvojila znalost jejich technologií na úrovni, s jakou se pracuje s tradičním uměleckým řemeslem. Z toho vyplývá i to, že se v galerijní edukaci málokdy setkáme s workshopy, které by pořádně probíraly fotografické techniky klasické nebo elektronické. Jde přitom o mimořádně atraktivní prostor, který se dá propojit jak s tradiční magickou fotografickou „alchymií“ i s počítači. Není při tom nutné za každou cenu vytvářet naučné miniateliéry nebo minilaboratoře, existují také interaktivní exponáty, které tvůrčí fotografický proces přiblíží. Setkali jste se někde s takovýmto typem opravdu promyšlené práce?
Anna Fassatiová: Spíše se o tom píše v odborných textech. Poukazuje se na to, že u klasických oborů umění byla znalost technik pro historiky umění samozřejmostí, dokonce do jisté míry prestižní. Znalci dokázali u konkrétního díla zkušeně identifikovat například desítky grafických technik. S nástupem nových technologií se to nepřirozeně přerušilo. Všichni si pohodlně pomáhají vágními popisy jako třeba mixed media, videoart atd. Ale to nestačí k pochopení tvůrčího procesu, který má vliv na obsah. V Benešově jsme měli přichystané v rámci plánované stálé expozice designu fotografické techniky malý fotoateliír pro tvorbu zátiší včetně reklamních a malou fotolaboratoř. Realizaci nám roku 2017 bohužel z zvrátil útok místní koalice ANO+ČSSD+KSČM.
Velmi důležitým problémem je edukace v oblasti užité tvorby. Pro ni je na rozdíl od volného umění hlasitá kolektivní animace velmi přínosná, ale škodí jí umělá izolace vizuálního a hmatového prožitku, který je zde zásadní. Přesto, že některé galerie byly schopny připravit tzv. hmatové výstavy sochařské tvorby, zdá se, že podobné výstavy designu jsou z úředních i praktických důvodů problém. Účelem sochařské tvorby přitom není ohmatávání, ale k poslání užitého umění hmatový kontakt zcela nezbytně patří. Řešením je metodika spojená se vzdělávacími laboratořemi, prezentovaná v odborných médiích. Galerie však konzervativně setrvávají pouze na konvenční izolované vizuální prezentaci. Jak je podnítit ke změně?
Anna Fassatiová: Výukovou laboratoř designu jsme rozbíhali po roce 2015 postupně, za pochodu, ale hned jsme pocítili, jak to změnilo vnímání designu u návštěvníků. Oni ani o těch mimoestetických funkcích užité tvorby z běžného života moc nevědí, a když jim ukážete, že se dají objektivně testovat, jsou natěšení a kroutí hlavou, co se můžou v muzeu umění všechno dozvědět. Vyprávění o mimořádném stylu slavného autora zde patří až na poslední místo.
U designu není třeba seznamovat tak s procesem jeho tvorby, jako především s procesem mnohdy skrytého fungování a užití. Jedinou výjimku asi tvoří oděvní tvorba, na jejíž užití je veřejnost dostatečně soustředěna. Proto například oddělení uměleckého řemesla pařížského Louvre se před účastníky exkurse pracovníků českých galerií v 90. létech chlubilo dvacítkou šicích strojů, s nimiž připravují pro návštěvníky tvůrčí dílny. Myslíte, že si z toho nějaká česká instituce dodnes vzala příklad?
Anna Fassatiová: Myslím, že jednoduchým vzorem pro galerijní výuku designu jsou především dílny světového trendu i-fixit. Šicí stroje směřující k vyzkoušení tvůrčích postupů návštěvníky nejsou tak důležité. Trend i-fixit vede u designu především k možnosti nahlédnout pod jeho klamavý povrch a seznámit se s principy fungování produktu. Nevěřili byste, kolik mladých lidí, o nichž se rádo tvrdí, že „žijí soudobou technikou“ vůbec netuší, jak uvnitř funguje. Umět obsluhovat ovládače včetně softwarových ještě neznamená, že chápu, jak přístroj funguje. A to je v dnešní době důležitější, než jak je krásný. Od toho se odvíjí ekonomika, ergonomie, ekologie, kterou designér pod taktovkou výrobce a jeho markeťáků designem umně esteticky zakrývají.
Je dobré trend i-fixit zavést v muzeu a být vzorem pro komunitu, v níž působí. V regionech neexistují obecně zaměřená technická muzea, tak se nemusíme vymlouvat, že je to jejich práce. Je to nejaktuálnější tématika designu a technologií, nevyhýbejme se jí!
Mimořádný prostor pro aktivní edukaci vytváří knižní grafika, typografie a celý grafický design. Jsou důležité proto, že většina lidí dnes na počítačích používá textové editory spojené s možnostmi grafické úpravy, ale nemá pro to ze škol žádnou kvalifikaci. Přitom, je-li člověk vizuálně citlivý, těch pár pravidel práce s písmem a základy skladby tiskoviny, může galerie naučit poměrně rychle. Mohly by k tomu být vytvořeny jednoduché učební programy (software), ale nezastupitelné jsou i konkrétní fyzické interaktivní pomůcky popsané v odborné literatuře, které se vztahují např. k řešení rozpalů mezi písmovými znaky, vlastnostem písmové rodiny, kombinaci různých typů písma, vztahu textu a obrazu atd. Setkali jste se s edukací v typografii někde?
Anna Fassatiová: Knižní kultura zůstala dodnes základem kultury obecné, protože si lidé naštěstí přirozeně všimli, že text a obrázky z papíru se kvalitněji vnímají z papíru než z displeje. Když dnes každý pracuje s textovým editorem, musí být základy typografie už součástí výuky slovní gramatiky. V minulosti to byla výuka tzv. krasopisu, na který se velmi dbalo, dnes je krasopisem kvalitní zacházení s různými typy písma v rámci skladby stránky knihy nebo časopisu. Všimla jsem si ale jednoho zajímavého jevu, kdy kurzy typografie na vysokých uměleckých školách určené například designérům, malířům nebo architektům nepřinášejí výsledky. Asi je užívána nesprávná metoda.
V galeriích, až na naprosté výjimky, se také stále neobjevují nejen moderní technologie použitelné k podpoře vnímání umění, ale ani doporučené klasické postupy. Psychologie umění třeba dobře připomíná, jaký velký rozdíl ve vnímání má uspěchaný návštěvník, který přiběhl na výstavu rovnou z ruchu města a jiný, který si nejprve klidně vydechl v galerijní kavárně, a ještě si k tomu dal kávu nebo víno. Při ceně dnešních vstupenek je režijní cena kávy nebo čaje tak zanedbatelná, že by ji galerie mohly nabízet na přivítanou zdarma. Ze soudobých technologií vede k maximálnímu uvolnění stresu před setkáním s uměním třeba všeobecně známý psychowalkman, který může být součástí audiovizuálních programů nabízených k prohlídce návštěvníkům do jejich mobilních telefonů. Proč nemají české galerie až na vzácné výjimky k takovým přístupům vztah?
Anna Fassatiová: Hned jak se psychowalkmany objevily, staly se podnětnou výzvou pro mnohé obory práce s veřejností. Kdo si všiml, jak přicházejí návštěvníci do muzeí roztěkaní z ruchu života, měl důvod se zamyslet nad jejich využitím, ta technologie se dá aplikovat i do telefonů, není drahá. Ale bezplatná nabídka kávy před výstavou dělá také divy. Není problém těch pár korun nákladů zahrnout do vstupného. Nakonec posezení v kavárně patří dnes k prestižním nabídkám muzeí. Všimla jsem si, v kolika muzeích se mezi obrazy cvičí jóga. Aby to nebyla samoúčelná atrakce, je třeba k tomu přidat vyústění. Když návštěvníci docvičí, jsou relaxovaní. Je třeba jim dát podnět, aby se nyní dívali na obrazy. Mnozí budou překvapeni, jak na rozdíl od běžné návštěvy vnímají nyní plně. Musíme se víc zajímat o psychiku návštěvníka, ne o jeho znalosti umění.
Jak vnímáte benešovské Muzeum umění a designu, založené roku 1990, které v době svých začátků bez velké sbírky se soustředilo především na propracování edukačních metod. V 90. létech před rozšířením počítačů zpřístupnilo veřejnosti pracoviště pro zkoušení digitální tvorby, před nástupem internetu nabízelo návštěvníkům software, kde si prostřednictvím letového simulátoru mohli doletět např. do pařížského Louvre a tam si na interaktivním CD-rom prohlédnout expozice, nebo shromáždilo videotéku s desítkami filmů o umění, založilo jednu z prvních našich sbírek videoartu a dosud jedinou sbírku holografie? A později s rozvíjející se velkou sbírkou designu budovalo souběžné vzdělávací laboratoře barvy, vizuální komunikace nebo ergonomie designu a architektury?
Anna Fassatiová: Na to musím odpovědět poněkud z jiného úhlu – zevnitř, jako člověk, který všechny ty atypické programy zakládal a rozvíjel. Tomu muzeu opravdu nešlo v prvé řadě o umění, ale o rozvoj osobnosti návštěvníka. To byl zřejmě důvod, proč edukátory z jiných muzeí naše metody převážně nezaujaly, ale naše návštěvníky naopak velmi silně. Dělali jsme to proto s velkým nadšením. V roce 2015 jsme pro české edukátory připravili z našich metod takový soubor. Říkalo se tomu „edukační taška“. Obsahovala materiály na papíře, na CD-ROM a také praktické učební pomůcky pro vizuální gramatiku. Setkalo se to s velmi kontrastním přijetím, 80% kolegů to vůbec nezaujalo, ale 20% z toho bylo velmi nadšených a zasvěceně s námi diskutovali o podrobnostech. Myslím se, že kdyby to bylo opačně, tak nás to ani nepotěší. Inovace se prosazují většinou pomalu a nesnadno.
Protože vzdělávací poslání díky vývoji společnosti začíná přesahovat tradiční zaměření na samotné umění, je třeba koncipovat celkový vzdělávací program poněkud šířeji. Na jednom českém diskusním fóru padl podnětný názor, že celkovou dramaturgii aktivit galerie by měli určovat spíše pedagogové a andragogové a historici umění ji pak prakticky naplňovat. Je to poměrně nezvyklá, pro mnohé možná odvážná idea, ale doba je v lecčem převratná, takže se jí nelze vůbec divit. Dovedete si ji představit v praxi?
Anna Fassatiová: Víte, my jsme na této filosofii od začátku stavěli. Muzeum jsme založili až v roce 1990 a nemuseli jsme se potýkat s žádnými zažitými konvencemi. Ale u jiných muzeí umění bych s tím bylo opatrná. Jde v podstatě o prohození rolí, které by mohlo některé kurátory podráždit.
Děkujeme za rozhovor.
