24.03. 2025
Edukace galerií umění – Mgr. et Mgr. Alice Sovadinová, galerijní pedagožka Plato Ostrava
rozhovory
S odstupem času je užitečné sledovat historii rozvoje edukace v českých galeriích a muzeích umění, která nastala zejména po roce 1990. Při pozorném pohledu se vynořují otázky související s mnoha dnes aktuálními tématy. Souvisejí i se schopností a ochotou edukačních oddělení odborně využívat poznatky kognitivní psychologie, teorie komunikace, sociologie a také filozofie umění vztažené k filosofii obecné.
Přístup k edukaci má v oblasti volné tvorby dvě základní větve, které se dají charakterizovat jako hlasitá, kolektivní (animace) a tichá, individuální (interaktivní expozice). Na jednom z brněnských sympozií v 90. létech 20. století věnovaném galerijní edukaci se diskutovalo o srovnání obou přístupů a lidé se shodli na přednostech druhého z nich, protože odpovídá situaci umělce, který tvoří své dílo v nerušené tichosti osobního bezeslovního kontaktu s materiálem. Národní galerie prezentovala ve Veletržním paláci modelovou interaktivní expozici, Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR k tomu vydaly metodické publikace, ale tichý přístup je užíván jen výjimečně v nejprogresívnějších institucích. Jak si to vysvětlujete?
AS: Neodvažuji se hodnotit, který z přístupu je lepší nebo horší, oba mají své klady i zápory, subjektivně mi je bližší „hlasitá“ edukace, při které je možno reagovat na individuální potřeby ve skupině i u jednotlivců a je možné ji impulsivně modifikovat v závislosti na situaci i lektorce či lektorovi. Tzv. tichá nebo interaktivní expozice si často žádá zapojení velkého počtu lidí (kurátorstvo, architekty/ky výstavy, umělectvo, edukační pracovníky/ce) již při samotné koncepci a přípravě výstavy a může být nejen časově, ale i finančně velmi náročná, nehledě na to, že v rámci inkluzivních snah by měla být přístupna širokému publiku od malých dětí až po seniory a seniorky, což může být zapeklitým požadavkem. V PLATO se snažíme kombinovat obě vámi zmíněné větve. Některé výstavy přímo stojí na interaktivitě od samého počátku, jiné se snažíme zpřístupnit za pomoci různých metod a prostředků (audio rozhovor, interaktivní baťoh pro mladé průzkumnice a průzkumníky, hra za pomocí symbolů v prostředí výstavy, nebo jinými materiály), lektorské oddělení zároveň k většině výstav kromě komentovaných prohlídek, dílen pro rodiče s dětmi, odpoledních klubů, nebo přednášek nabízí edukační programy pro všechny stupně škol, ale třeba taky pro lidi se specifickými potřebami.
Dodala bych, že tichá tvorba je jen jedna z možností. Většina současného umění vzniká v širší sociální a komunikativní situaci „hlasitých“ vztahů, které dílo nereprodukuje či nezachycuje samo o sobě, ale často vyžaduje kontakt mezi svými „diváky“.
A ještě bych se pozastavila nad termínem animace. Jedná se sice o zaužívaný termín, ale vlastně nepřesný a omezující – často jde spíše o průvodcovství, poskytování podnětů, dialogy, vzájemnost… Animace svádí k takovému pojetí, kdy je lektorka nebo lektor ten, kdo vdechuje život (v horším případě zabaví diváctvo), ale on spíše probouzí a často reaguje na komunikační situaci, kdy je aktivní návštěvník či návštěvnice…
Společnost i technologie se rychle vyvíjejí a kladou na vzdělávání, včetně toho nabízeného galeriemi umění nové požadavky. Seznamování návštěvníků se samotným fenoménem umění už nestačí. K důležité problematice vzdělávání patří dnes podpora rozvoje čtenářské gramotnosti, o které se hovoří jako o obranném systému člověka proti populistické manipulaci politiky a obchodním marketinkem. Média připomínají, že se úroveň této gramotnosti přes všechno školní úsilí stále nezvyšuje. Čtenářská gramotnost představuje vyšší typ slovní gramotnosti, jakému v obrazové komunikaci odpovídá vyšší typ vizuální gramotnosti. To je schopnost interpretovat druhotný obsah vizuální tvorby, kterou se galerijní edukace běžně zabývá. Tady je velmi užitečné vzájemně se podporující propojení výuky vyšší vizuální gramotnosti v galeriích a výuky čtenářské gramotnosti ve školách, ale bohužel k němu nedochází. Co si o tom myslíte?
AS: Po pravdě, moc nevím, co mám na tuto otázku odpovědět…. V PLATO máme jak edukační program, který se ve velkém měřítku věnuje podpoře vizuální gramotnosti, tak jsme dva roky po sobě realizovali projekty, kdy jsme pracovali s umělkyněmi přímo na školách, soustavně s vybranými třídami, kde se neformální a formální vzděláváni propletlo v jeden celek, bylo ale primárně zaměřeno na přírodovědné předměty. Dovedu si představit něco obdobného zacíleného čistě na čtenářskou a vizuální gramotnost. Většina našich vzdělávacích aktivit propojuje a povzbuzuje kompetence vizuální, čtenářské, ale hlavně sociální.
Výuka gramatiky je v galeriích potřebná i v základní jednoduché rovině 2. gramotnosti, která se týká skladebných postupů, psychologie barev a řeči mezinárodních grafických symbolů. Je to dobrý základ pro porozumění náročnější komunikace vizuálního umění. International Institute for Information Design k tomu připravil pro Českou republiku řadu učebnic a slovníků, odborná tuzemská média o tom pravidelně informují, Centrum pro další vzdělávání pedagogů zaškolilo první učitele základních škol, ale do galerijní pedagogiky, která je dost zahleděná stále do sebe, se to stále nepromítá. Co by se s tím mohlo dělat?
AS: Nepostupujeme cestou od gramatiky přes učení se vokabuláře k syntaxi a interpretaci. Umělecké dílo a situace, kdy dochází k setkání s ním, jsou komplexní událost s celou řadou možných „neporozumění“, která vytvářejí vlastní kvalitu a důležitou zkušenost pro další, vlastní potřebu rozumět umění nebo s ním prostě být. Snažíme se vzbudit zájem a vyvolat potřebu vyrovnávat se s tím, co umění nabízí pro každého. Vyžadovat jakousi „správnost“ při vnímání uměleckého díla je často tím, co v návštěvníkovi vybuduje psychologický blok. Otevřenost pro vnímání umění je to první, co je potřeba pěstovat, a právě prostředí galerie ji musí nabízet jako první. Jednotlivé nástroje jsou k dispozici na různých jiných místech, privilegované setkání s uměním nabízí právě galerie. Nezdá se mi ani, že by byla galerijní pedagogika zahleděná do sebe, naopak v prostředí současného umění, které reflektuje svět okolo sebe, je alespoň základní snaha o orientaci nejen v dalších disciplínách spíše nutností.
Galerie rády prezentují tzv. „nová média“, která už mezitím dávno nejsou nová, ale klasická historie umění si stále dost neosvojila znalost jejich technologií na úrovni, s jakou se pracuje s tradičním uměleckým řemeslem. Z toho vyplývá i to, že se v galerijní edukaci málokdy setkáme s workshopy, které by pořádně probíraly fotografické techniky klasické nebo elektronické. Jde přitom o mimořádně atraktivní prostor, který se dá propojit jak s tradiční magickou fotografickou „alchymií“ i s počítači. Není při tom nutné za každou cenu vytvářet naučné miniateliéry nebo minilaboratoře, existují také interaktivní exponáty, které tvůrčí fotografický proces přiblíží. Setkali jste se někde s takovýmto typem opravdu promyšlené práce?
AS: Nerada bych se dopustila generalizace a nejsem ani natolik seznámena s prací kolegů v jiných institucích v tomto směru, abych se o ní mohla erudovaně vyjadřovat. Máte ale pravdu, že tradiční fotografické postupy v dnešním přetechnizovaném světě táhnou, a především u mladších ročníků vzbuzují úžas. V dřevních letech PLATO jsme jezdili po školách a vytvářeli s dětmi fotogramy i maličké camery obscury tzv. sirkoně, na Bauhausu (bývalém sídle PLATO) jsme zase na jednom z kempů zhotovili provizorní fotokomoru, zvali jsme fotografy na různé workshopy a věnovali se například kyanotypii. Workshopy a edukační programy, kdy za pomoci mobilu, kamery, nebo diktafonu děti a jiné návštěvnictvo vytváří například videa či audia jsou myslím již zcela běžné.
Velmi důležitým problémem je edukace v oblasti užité tvorby. Pro ni je na rozdíl od volného umění hlasitá kolektivní animace velmi přínosná, ale škodí jí umělá izolace vizuálního a hmatového prožitku, který je zde zásadní. Přesto, že některé galerie byly schopny připravit tzv. hmatové výstavy sochařské tvorby, zdá se, že podobné výstavy designu jsou z úředních i praktických důvodů problém. Účelem sochařské tvorby přitom není ohmatávání, ale k poslání užitého umění hmatový kontakt zcela nezbytně patří. Řešením je metodika spojená se vzdělávacími laboratořemi, prezentovaná v odborných médiích. Galerie však konzervativně setrvávají pouze na konvenční izolované vizuální prezentaci. Jak je podnítit ke změně?
AS: V našich programech zapojujeme různé smysly, pohyb, interakce fyzických i sociálních těl, rozhodně nelpíme na izolované vizuální prezentaci či na čistém vidění. Design sice nevystavujeme, ale celé prostředí galerie má povahu „laboratoře“…
U designu není třeba seznamovat tak s procesem jeho tvorby, jako především s procesem mnohdy skrytého fungování a užití. Jedinou výjimku asi tvoří oděvní tvorba, na jejíž užití je veřejnost dostatečně soustředěna. Proto například oddělení uměleckého řemesla pařížského Louvre se před účastníky exkurse pracovníků českých galerií v 90. létech chlubilo dvacítkou šicích strojů, s nimiž připravují pro návštěvníky tvůrčí dílny. Myslíte, že si z toho nějaká česká instituce dodnes vzala příklad?
AS: Především v poslední době pár takových prostorů vzniká, ať už se jedná o Atlas NGP, anebo třeba již zavedené tvůrčí dílny uměleckoprůmyslových muzeí.
Mimořádný prostor pro aktivní edukaci vytváří knižní grafika, typografie a celý grafický design. Jsou důležité proto, že většina lidí dnes na počítačích používá textové editory spojené s možnostmi grafické úpravy, ale nemá pro to ze škol žádnou kvalifikaci. Přitom, je-li člověk vizuálně citlivý, těch pár pravidel práce s písmem a základy skladby tiskoviny, může galerie naučit poměrně rychle. Mohly by k tomu být vytvořeny jednoduché učební programy (software), ale nezastupitelné jsou i konkrétní fyzické interaktivní pomůcky popsané v odborné literatuře, které se vztahují např. k řešení rozpalů mezi písmovými znaky, vlastnostem písmové rodiny, kombinaci různých typů písma, vztahu textu a obrazu atd. Setkali jste se s edukací v typografii někde?
AS: V současnosti právě probíhá v PLATO výstava, která mimo jiné částečně zpřítomňuje prostor tiskárny. Jeden z nedělních workshopů se věnuje papíru a tvorbě knihy. Ovšem Vámi zmiňované workshopy grafického designu by si vyžádaly nemalé finance, přestože si dovedu představit, že by například autoři této výstavy (grafičtí designeři ze studia 20YY Designers) byli ochotni takovýto workshop připravit.
V galeriích, až na naprosté výjimky, se také stále neobjevují nejen moderní technologie použitelné k podpoře vnímání umění, ale ani doporučené klasické postupy. Psychologie umění třeba dobře připomíná, jaký velký rozdíl ve vnímání má uspěchaný návštěvník, který přiběhl na výstavu rovnou z ruchu města a jiný, který si nejprve klidně vydechl v galerijní kavárně a ještě si k tomu dal kávu nebo víno. Při ceně dnešních vstupenek je režijní cena kávy nebo čaje tak zanedbatelná, že by ji galerie mohly nabízet na přivítanou zdarma. Ze soudobých technologií vede k maximálnímu uvolnění stresu před setkáním s uměním třeba všeobecně známý psychowalkman, který může být součástí audiovizuálních programů nabízených k prohlídce návštěvníkům do jejich mobilních telefonů. Proč nemají české galerie až na vzácné výjimky k takovým přístupům vztah?
AS: Myslím, že QR kódy už něco takového mnohde suplují. Zároveň spousta galerií disponuje kavárnou, kde se návštěvnictvo může osvěžit i si odpočinout. Naše strategie je opačná, než jste naznačil, vstupné je natolik příznivé, že si pak člověk může zakoupit kávu nebo něco podobného na zbystření smyslů. Navíc nabízíme různé typy zázemí – Klíčová dírka (prostor pro umění, hru i pěstování), studio, volně přístupná knihovna, permakulturní zahrada…
Jak vnímáte benešovské Muzeum umění a designu, založené roku 1990, které v době svých začátků bez velké sbírky se soustředilo především na propracování edukačních metod. V 90. létech před rozšířením počítačů zpřístupnilo veřejnosti pracoviště pro zkoušení digitální tvorby, před nástupem internetu nabízelo návštěvníkům software, kde si prostřednictvím letového simulátoru mohli doletět např. do pařížského Louvre a tam si na interaktivním CD-rom prohlédnout expozice, nebo shromáždilo videotéku s desítkami filmů o umění, založilo jednu z prvních našich sbírek videoartu a dosud jedinou sbírku holografie? A později s rozvíjející se velkou sbírkou designu budovalo souběžné vzdělávací laboratoře barvy, vizuální komunikace nebo ergonomie designu a architektury?
AS: Bohužel jsem v Benešově nebyla.
Protože vzdělávací poslání díky vývoji společnosti začíná přesahovat tradiční zaměření na samotné umění, je třeba koncipovat celkový vzdělávací program poněkud šířeji. Na jednom českém diskusním fóru padl podnětný názor, že celkovou dramaturgii aktivit galerie by měli určovat spíše pedagogové a andragogové a historici umění ji pak prakticky naplňovat. Je to poměrně nezvyklá, pro mnohé možná odvážná idea, ale doba je v lecčem převratná, takže se jí nelze vůbec divit. Dovedete si ji představit v praxi?
AS: Spíš bych to ideálně viděla na spolupráci mezi dramaturgy i dramaturgyněmi a kurátory i kurátorkami a galerijními pedagogy i pedagožkami, a to již v koncepční fázi přípravy výstav, což se naštěstí v mnohých případech už děje. V PLATO na tom také pracujeme.
Děkujeme za rozhovor.
Tomáš Fassati
