11.01. 2025
Edukace galerií umění - Mgr. Tereza Hrdlička, DOX Praha
Články
S odstupem času je užitečné sledovat historii rozvoje edukace v českých galeriích a muzeích umění, která nastala zejména po roce 1990.
Při pozorném pohledu se vynořují otázky související s mnoha dnes aktuálními tématy. Souvisejí i se schopností a ochotou edukačních oddělení odborně využívat poznatky kognitivní psychologie, teorie komunikace, sociologie a také filozofie umění vztažené k filosofii obecné.
Pražský DOX jsme oslovili především proto, že po svém založení navázal na netradiční přístup benešovského muzea umění zabývat se intenzivně sociálními souvislostmi umění. To klade velmi náročné požadavky na edukační aktivitu. Na otázky nám odpověděla lektorka Tereza Hrdlička.
Tomáš Fassati: Přístup k edukaci má dvě základní větve, které se dají charakterizovat jako hlasitá, kolektivní (animace) a tichá, individuální (interaktivní expozice). Na jednom z brněnských sympozií v 90. létech 20. století věnovaném galerijní edukaci se diskutovalo o srovnání obou přístupů a lidé se shodli na přednostech druhého z nich, protože odpovídá situaci umělce, který tvoří své dílo v nerušené tichosti osobního bezeslovního kontaktu s materiálem.
Národní galerie prezentovala ve Veletržním paláci modelovou interaktivní expozici, Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR k tomu vydaly metodické publikace, ale tichý přístup je užíván jen výjimečně v nejprogresívnějších institucích. Jak si to vysvětlujete?
Tereza Hrdličková: Má práce pochází především ze zakázek větších skupin a hlavně tříd, takže to nevnímám úplně jako nerovnováhu, ale prostě jako branži. Dá se to možná vidět tak, že skupina trhne více peněz na vstupném.
U nás jsou programy, kde lidé jdou do expozice s mediátorkou, ale i sami, například s pracovním listem. To vyžaduje přípravu a ta se třeba u nás platí nárazově. Přiznám se, že taky ne vždy mi pracovní listy vypracované jinou osobou sedí. Ve výsledku programy, které závisí na tom, jak já to podám té konkrétní skupině, s níž pracuji (na což se málo kdy lze plně připravit předem), se mi dělají dobře, ale samozřejmě to vyžaduje přípravu na mé straně. A na druhé straně ne každému vyhovují moje prezentace. Mám pocit, že v rychlosti a mnohosti podnětů světa má člověk tendenci přecházet i pěkné interaktivní možnosti, protože je jich docela hodně a vlastní telefon a případně tvorba contentu na sociální sítě má největší potenciál závislosti a gratifikace.
Tomáš Fassati: Společnost i technologie se rychle vyvíjejí a kladou na vzdělávání, včetně toho nabízeného galeriemi umění nové požadavky. Seznamování návštěvníků se samotným fenoménem umění už nestačí. K důležité problematice vzdělávání patří dnes podpora rozvoje čtenářské gramotnosti, o které se hovoří jako o obranném systému člověka proti populistické manipulaci politiky a obchodním marketinkem. Média připomínají, že se úroveň této gramotnosti přes všechno školní úsilí stále nezvyšuje.
Čtenářská gramotnost představuje vyšší typ slovní gramotnosti, jakému v obrazové komunikaci odpovídá vyšší typ vizuální gramotnosti. To je schopnost interpretovat druhotný obsah vizuální tvorby, kterou se galerijní edukace běžně zabývá. Tady je velmi užitečné vzájemně se podporující propojení výuky vyšší vizuální gramotnosti v galeriích a výuky čtenářské gramotnosti ve školách, ale bohužel k němu nedochází. Co si o tom myslíte?
Tereza Hrdličková: Tahle otázka, myslím, se dobře dotkla některých situací, které mě napadly k té první, ale nedařilo se mi to artikulovat.
V tomto ohledu se asi někdy jeví, že hlasitá edukace v expozici přináší příp. nejrychlejší a nejspolehlivější efekt, nebo alespoň jejich dojem – tak, jak jsou na to lidé v českých školách relativně už zvyklí – přemýšlíme o kultuře, nemá to znamenat jen jednu věc, ale „víte co, stejně jde o to vymyslet ten nejdůvěryhodnější narativ a říct přesnou synopsi literárních děl.“
Podpora čtenářské gramotnosti na lidi někdy asi působí násilně, protože všichni se občas chceme uměním nechat prostě přeladit a unášet (nebo spíš lehce naladit a vidět v něm něco, co známe, na přeladění není vždy každý připraven). Není čas probírat u všech děl hodně různých úhlů pohledu, je čas právě tak akorát na to přijít s interpretací, které nejlépe sedne do kurátorského konceptu a zohledňuje kontext, který zas a znova na lidi občas působí jako „vědomosti“…
Určitě za to mohou hodně sociální sítě a jejich formáty servírování obsahu s emocionálním podtextem – designem, hudbou atd. Jediné, co si myslím, že pomáhá mě, je budovaná závislost na investigativní žurnalistice. Občas se ale také musím přemlouvat, abych zprávu dočetla, podcast doposlouchala a tak… Ale do jisté míry je tam hodně i to, že čím starší jsem, tím více věcí se mě týká. Za mlada jsem měla pocit, že se mě spousta věcí absolutně netýká a nemohu s nimi ani nic dělat. Ale přitom to jde poměrně značně proti mému nastavení i přesvědčení. S některými přáteli se shodujeme na tom, že zvědavost a chuť aktivně a kriticky myslet prostě zabíjí tradiční škola. Ne že by to bylo celé špatně, ale proč proboha třeba součástí školy není to, aby člověk viděl svět v co největší šíři, aby viděl, jak vypadá co nejvíc dostupných povolání, jaké to má plusy, mínusy, jak se lidi snaží podvádět, jak si zjednodušují práci, jak funguje reklama, získávání klientů, kam až sahá kapitál? Škola vychovává úředníky, montéry, operatéry, bohužel.
Nedá se to říci paušálně, že by textová a vizuální gramotnost nerostla – kdyby to tak nebylo, odkud by se braly ty spousty lidí na humanitních oborech? Možná, že je problém s podobou a ideou toho, co nazýváme jako viz./text, gramotnost, možná máme tendenci ten set schopností vnímat generačně. Pro jednu generaci to znamenalo umět číst klasickou literaturu a navazovat na kulturu starších generací, zajímat se o „velké dějiny“, pro jinou generaci to znamená učit se pracovat se svými emocemi a mentálním zdravím, zajímat se o klima, menšiny apod. Moc se mi líbil závěr jednoho textu, že „sny a touhy jsou specifická forma inteligence“. To, že mladým lidem v jednu chvíli třeba Kafka mnoho neříká, bych tak nebrala, jakože selhávají v gramotnosti. Dost možná neříkal mnoho ani starším lidem, ale v určitém věku si to přečetli, protože to patřilo k dobrému vychování přemýšlet tady o tom.
Nedávné setkání s 12-letým klukem ze současné Scio školy pro mě bylo jak v Jiříkově vidění. Povídala jsem si s ním skoro jak s dospělým, o vyrábění videí, AI ale i o spánkové deprivaci. Jeho vědomí o šíři jevu klimatické krize bylo něco, co jsem v osobní rovině snad ještě nezažila. Tato generace žije v jiném epistémé.
Občas, zdá se mi, je v tom i politika: dřív lidé třeba četli a hleděli na umění, protože autor byl slavný, ale dnes velká spousta lidí třeba přechází Foucaulta, protože byl pedofil. To není hloupost, ale volba. Na výběr je spousta možností. Já jsem za možnost ignorování a kritiky autorit velmi vděčná. Ale kdo má na kritiku pořád čas a energii? Kritika často znamená se něčím přeci jen zaobírat. Bylo to pro mě jednu dobu těžké pochopit, ale ignorance je pro spoustu lidí nejúčinnější způsob kritického myšlení.
U vizuální gramotnosti si naopak myslím, že roste, viz množství emotikon apod. Lidé využívají gify, takže se učí různé kulturní, především filmové reference, umí stříhat a upravovat videa… Ukazují to podle mě paradoxně i ty situace, které se medializují jako skandál: třeba Myslbekův Ježíš na AVU. Vždyť to, že lidé začali vnímat tělesnost a emoce v tom díle, a zhrozili se, vlastně znamená, že jeho agence se zvýšila. Naopak mi přijde spíše v něčem více zvrhlé chodit kolem tak vypjatého díla každý den jakoby se nechumelilo a jenom si říkat, že to je doklad formálních schopností autora. Podle mě je tedy třeba nápad přesunout Ukřižovaného do expozice vítaným. Na uměleckých školách také nejsou nejlepší podmínky, prach a výpary z různých dílen tam volně vzlínají, a když chcete používat respirátor, tak si z vás dělají legraci (zkušenost).
Tomáš Fassati: Výuka gramatiky je v galeriích potřebná i v základní jednoduché rovině 2. gramotnosti, která se týká skladebných postupů, psychologie barev a řeči mezinárodních grafických symbolů. Je to dobrý základ pro porozumění náročnější komunikace vizuálního umění. International Institute for Information Design k tomu připravil pro Českou republiku řadu učebnic a slovníků, odborná tuzemská média o tom pravidelně informují, Centrum pro další vzdělávání pedagogů zaškolilo první učitele základních škol, ale do galerijní pedagogiky, která je dost zahleděná stále do sebe, se to stále nepromítá. Co by se s tím mohlo dělat?
Tereza Hrdličková: Mám obavu, že takhle systematicky se pedagogikou nezabývám a nemohu k tomu přispět.
Jakákoliv systematičtější činnost je jednoduše řečeno závislá na systematičtějším ohodnocení. Kdyby v DOXu pro mě jako lektorku byly odměny za systematické sebevzdělávání v tomto ohledu, tak to samozřejmě vítám a jdu do toho, ale většina lektorských oddělení funguje na tzv. gig economy. Je jen logické, že si pracovnictvo tak střeží své hranice a pracuje jen potud, pokud dostane zaplaceno – tedy za dobu gigu.
Tomáš Fassati: Galerie rády prezentují tzv. „nová média“, která už mezitím dávno nejsou nová, ale klasická historie umění si stále dost neosvojila znalost jejich technologií na úrovni, s jakou se pracuje s tradičním uměleckým řemeslem. Z toho vyplývá i to, že se v galerijní edukaci málokdy setkáme s workshopy, které by pořádně probíraly fotografické techniky klasické nebo elektronické. Jde přitom o mimořádně atraktivní prostor, který se dá propojit jak s tradiční magickou fotografickou „alchymií“ i s počítači. Není při tom nutné za každou cenu vytvářet naučné miniateliéry nebo minilaboratoře, existují také interaktivní exponáty, které tvůrčí fotografický proces přiblíží. Setkali jste se někde s takovýmto typem opravdu promyšlené práce?
Tereza Hrdličková: Nikoliv! „Dějiny umění“ vnímám jako koncept značně poplatný době svého vzniku a mýtům svých legend evropských intelektuálů, kteří stvořili kánony. Fotografie a diapozitivy tuto vědu umožnily, ta je ale sublimovala a s nimi veškerou kreativitu a manipulaci, která odhaluje její intriky. Zajímat se o fotografii je tak zásadně anti-kunsthistorické, je to vlastní směr. Zájem o fotografii relativizuje male-gaze jejích představitelů, kteří chtějí, aby byl brán jako obecný objektivní pohled.
Tomáš Fassati: Velmi důležitým problémem je edukace v oblasti užité tvorby. Pro ni je na rozdíl od volného umění hlasitá kolektivní animace velmi přínosná, ale škodí jí umělá izolace vizuálního a hmatového prožitku, který je zde zásadní. Přesto, že některé galerie byly schopny připravit tzv. hmatové výstavy sochařské tvorby, zdá se, že podobné výstavy designu jsou z úředních i praktických důvodů problém. Účelem sochařské tvorby přitom není ohmatávání, ale k poslání užitého umění hmatový kontakt zcela nezbytně patří. Řešením je metodika spojená se vzdělávacími laboratořemi, prezentovaná v odborných médiích. Galerie však konzervativně setrvávají pouze na konvenční izolované vizuální prezentaci. Jak je podnítit ke změně?
Tereza Hrdličková: V zahraničí jsem v poslední době zažila několik expozicí židlí, kde šlo o to si na všechny posedat. V UMPRUM muzeu si to ale také nevybavuji. Možná jde o peníze?
Tomáš Fassati: U designu není třeba seznamovat tak s procesem jeho tvorby, jako především s procesem mnohdy skrytého fungování a užití. Jedinou výjimku asi tvoří oděvní tvorba, na jejíž užití je veřejnost dostatečně soustředěna. Proto například oddělení uměleckého řemesla pařížského Louvre se před účastníky exkurse pracovníků českých galerií v 90. létech chlubilo dvacítkou šicích strojů, s nimiž připravují pro návštěvníky tvůrčí dílny. Myslíte, že si z toho nějaká česká instituce dodnes vzala příklad?
Tereza Hrdličková: Prostor Atlas v Národní galerii, ve Veletržním paláci, je v tomto ohledu příjemnou změnou (jsou zde třeba hudební nástroje na ozkoušení a vše možné…). Větší instituce s tím u nás mají z nějakého důvodu trochu problém, protože asi prostě hlavně stráží sbírky, jejichž vystavování si drží auru pokladnice. Možnost vyzkoušet si různé věci ale docela je, například Synth library, kde si lze zkoušet nástroje na elektronickou hudbu, nějaké takové věci vznikají spíše zespodu, napřiklad v prostoru Hybernská.
Tomáš Fassati: Mimořádný prostor pro aktivní edukaci vytváří knižní grafika, typografie a celý grafický design. Jsou důležité proto, že většina lidí dnes na počítačích používá textové editory spojené s možnostmi grafické úpravy, ale nemá pro to ze škol žádnou kvalifikaci. Přitom, je-li člověk vizuálně citlivý, těch pár pravidel práce s písmem a základy skladby tiskoviny, může galerie naučit poměrně rychle. Mohly by k tomu být vytvořeny jednoduché učební programy (software), ale nezastupitelné jsou i konkrétní fyzické interaktivní pomůcky popsané v odborné literatuře, které se vztahují například k řešení rozpalů mezi písmovými znaky, vlastnostem písmové rodiny, kombinaci různých typů písma, vztahu textu a obrazu atd. Setkali jste se s edukací v typografii někde?
Tereza Hrdličková: Jen na UMPRUM, jinde ne, rozhodně ne na Filozofické fakultě. Asi na to nejsou peníze, a když by to uměl každý, grafici si tolik nevydělají.
Tomáš Fassati: V galeriích, až na naprosté výjimky, se také stále neobjevují nejen moderní technologie použitelné k podpoře vnímání umění, ale ani doporučené klasické postupy. Psychologie umění třeba dobře připomíná, jaký velký rozdíl ve vnímání má uspěchaný návštěvník, který přiběhl na výstavu rovnou z ruchu města a jiný, který si nejprve klidně vydechl v galerijní kavárně a ještě si k tomu dal kávu nebo víno. Při ceně dnešních vstupenek je režijní cena kávy nebo čaje tak zanedbatelná, že by ji galerie mohly nabízet na přivítanou zdarma. Ze soudobých technologií vede k maximálnímu uvolnění stresu před setkáním s uměním třeba všeobecně známý psychowalkman, který může být součástí audiovizuálních programů nabízených k prohlídce návštěvníkům do jejich mobilních telefonů. Proč nemají české galerie až na vzácné výjimky k takovým přístupům vztah?
Tereza Hrdličková: Tohle jsou fajn věci, ale v případě psychowalkmana jsou docela už suplované QR kódy s nahranými komentáři, které samozřejmě nejsou všude a vyžadují chytrý telefon. Spíše mě překvapuje, že ve spoustě galerií nejsou takové ty rozkládací židličky, které lze používat také jako hůl na opírání, to je opravdu zásadní v možnosti se zastavit.
Spousta lidí má na návštěvy galerií docela krátký čas. Chápu, že konec pracovní doby musí být lidský, ale galerie zavírající v18 hodin opravdu lidem nedávají moc šanci užít si výstavy v klidu.
Kromě časových důvodů tady může být také otázka naladění společnosti, což je však čistě spekulativní. Ze své zkušenosti si všímám zásadního rozdílu mezi přístupem mladých a dospělých: mladí, než jdeme na výstavu na komentovanou prohlídku (i v dialogu), nejdříve třeba moc nechtějí, ale pak se chytnou. Dospělí to mají naopak. Trochu to vnímám i na sobě – jako kdyby dospělí, o to víc, čím jsou starší, vlastně byli alergičtí na to, že jim někdo něco říká. Chtějí hlavně vlastní myšlenkové pochody, nechtějí se nechat rušit, nedůvěřují, nechtějí být v pozici toho, jemuž někdo něco říká, mají krátkou trpělivost. Anebo opačný extrém, že si zaplatili, tak mají očekávání a chtějí perfektně naservírovaný rétorický produkt, u něhož už zase nemusí myslet vůbec. V Česku je toto spojeno se všemi možnými asociacemi – jako myšlenka svobody za každou cenu. Pokud by vám někdo v galerii ještě říkal, jak si máte zážitek naservírovat, spousta lidí by jistě reagovala tím, že to je „nalajnovaný jak za komančů“ ????
Když přemýšlím o celém procesu psychowalkmanů, nemohu si nevzpomenout na žluté autobusy Student agency, které v nějakém rozmezí let všem pasažérům dávaly k dispozici sluchátka. Ptala jsem se mnohdy na proces a bylo mi řečeno, že sluchátka musí být vždy neprodyšně zabalená, aby bylo jasné, že po otevření byla použitá. V tu chvíli šly na čistění, výměnu molitanů, což dělali lidé v nějaké chráněné dílně a nové zabalení. Firma už to nedělá – pravděpodobně se to nevyplatilo finančně, ale z environmentálního hlediska je to také problém. Lidé jsou na to dnes velmi citliví a produkty se snaží vnímat v celém jejich koloběhu. Nějak je, myslím, většině lidí příjemné dopřát si jen takový luxus, jaký chtějí, a jaký jim osobně připadá udržitelný.
Což ale nemění nic na tom, že bych si psychowalkman při příchodu na výstavu docela ráda nasadila ????
Tomáš Fassati: Jak vnímáte benešovské Muzeum umění a designu, založené roku 1990, které v době svých začátků bez velké sbírky se soustředilo především na propracování edukačních metod. V 90. létech před rozšířením počítačů zpřístupnilo veřejnosti pracoviště pro zkoušení digitální tvorby, před nástupem internetu nabízelo návštěvníkům software, kde si prostřednictvím letového simulátoru mohli doletět například do pařížského Louvre, a tam si na interaktivním CD-rom prohlédnout expozice, nebo shromáždilo videotéku s desítkami filmů o umění, založilo jednu z prvních našich sbírek videoartu a dosud jedinou sbírku holografie? A později s rozvíjející se velkou sbírkou designu budovalo souběžné vzdělávací laboratoře barvy, vizuální komunikace nebo ergonomie designu a architektury?
Tereza Hrdličková: Bohužel, je mi trapně, ale muzeum jsem kvůli svému pragocentrismu ještě nenavštívila.
Tomáš Fassati: Protože vzdělávací poslání díky vývoji společnosti začíná přesahovat tradiční zaměření na samotné umění, je třeba koncipovat celkový vzdělávací program poněkud šířeji. Na jednom českém diskusním fóru padl podnětný názor, že celkovou dramaturgii aktivit galerie by měli určovat spíše pedagogové a andragogové a historici umění ji pak prakticky naplňovat. Je to poměrně nezvyklá, pro mnohé možná odvážná idea, ale doba je v lecčem převratná, takže se jí nelze vůbec divit. Dovedete si ji představit v praxi?
Tereza Hrdličková: Ano, tak toto plně kvituji. Historici umění, pokud se skutečně soustředí pouze na formalistický vývoj dějin kánonu, jsou náchylní k odtržení od reality, a bohužel co hůř, k neschopnosti přímých zážitků s uměním, především pak konceptuálním. Obor a jeho smetánka doplňovaná pak hlavně jinými lidmi, co mají spíše jiný řád kapitálu než odbornost, mají tendence k izolacionismu.
Tentokrát mohu snad i při absenci distance s čistým svědomím říci, že DOX a jeho lektorské oddělení toto realizuje. Napřklad programy od Zimbarda z Heroic Imagination Project s uměním jakoby na první pohled nemají nic společného, jde o sociologické a psychologické fenomény. V tomto měli Belting a Danto pravdu, minimálně od 60. let umění přímo pracuje a nechává se utvářet žitou zkušeností, a to je pro tradiční sbírkové instituce prostě stále náročné. Reflektovat zkušenost se životem a naše vnitřní procesy, bohužel, nepatří do školních osnov – maximálně v opravdu pokrokových školách, kterých je hrstka, a které ještě ke všemu mají štěstí, že to nezůstává jenom na papíře.
Také máme programy týkající se digitální gramotnosti, což byl ve své době záslužný projekt, ale z mé vlastní zkušenosti informace v nich strašně rychle zastarávají! Na sociálních sítích dnes lidé, mám dojem, už tolik nesledují čistý entertainment jako infotainement. Buďto je cestou hodně pracovat na aktualizacích programů, ale dnes zastará každá izolovaná informace. Mám dojem, že zas a znovu největší smysl má cílit v programech na jevy, zážitky a zjištění, které na internetu nelze vyčíst a vykoukat, na věci související s mezilidskou komunikací, skupinovými zážitky, ambivalencí, dobrodružstvím, komfortní zónou…
Pokud ale budeme realisty, musíme věřit v to, že máme šanci ukázat smysl formativního kulturního zážitku i lidem z nediskurzivních oborů, vidět v tom hodnotu, to, co mohou dělat po náročné práci a nebude to pouze konzum. Prodávat lidem „umění“ ne jako „krásné věci“, ale samostatný obor o prožívání, který stojí po boku psychologie, filozofie, literatury, sportu, je velmi náročné. Jediná cesta je zůstávat maximálně up to date a down to earth. Zároveň musíme být právě otevření tomu, že nám lidi z těchto jiných oborů mohu něco přinést i do našeho umělecko-designového světa.
Děkujeme za rozhovor.
