02.03. 2025
Edukace galerií umění – Muzeum hlavního města Prahy
rozhovory
Programové oddělení Muzea hlavního města Prahy: chybí platforma pro sdílení zkušeností edukátorů muzeí
S odstupem času je užitečné sledovat historii rozvoje edukace v českých galeriích a muzeích umění, která nastala zejména po roce 1990. Při pozorném pohledu se vynořují otázky související s mnoha dnes aktuálními tématy. Souvisejí i se schopností a ochotou edukačních oddělení odborně využívat poznatky kognitivní psychologie, teorie komunikace, sociologie a také filozofie umění vztažené k filosofii obecné. Proto klademe postupně stejné otázky pracovníkům edukačních oddělení výrazných českých muzeí. Nyní zveřejňujeme odpovědi týmu Programového oddělení Muzea hlavního města Prahy.
Přístup k edukaci má v oblasti volné tvorby dvě základní větve, které se dají charakterizovat jako hlasitá, kolektivní (animace) a tichá, individuální (interaktivní expozice). Na jednom z brněnských sympozií v 90. létech 20. století věnovaném galerijní edukaci se diskutovalo o srovnání obou přístupů a lidé se shodli na přednostech druhého z nich, protože odpovídá situaci umělce, který tvoří své dílo v nerušené tichosti osobního bezeslovního kontaktu s materiálem. Národní galerie prezentovala ve Veletržním paláci modelovou interaktivní expozici, Asociace muzeí a galerií i Rada galerií ČR k tomu vydaly metodické publikace, ale tichý přístup je užíván jen výjimečně v nejprogresívnějších institucích. Jak si to vysvětlujete?
MHMP: Ačkoliv jsou dnes dostupné informace nejnovějších trendů v oblasti přístupu k muzejní edukace, samotná dostupnost těchto trendů nestačí – v českém prostředí chybí kvalitní vzdělávání muzejních lektorů a lektorek. Progresivní instituce nemají často díky svému pracovnímu nasazení prostor a čas své know-how šířit. Proto by byl vhodný vznik zastřešující instituce, která by fungovala jako metodické a školicí centrum a tyto trendy v muzejní edukaci předávala dál. V České republice funguje momentálně Metodické centrum muzejní pedagogiky. Jakkoliv je jejich iniciativa záslužná, možný pokrok vidíme v rozšíření spolupráce s více institucemi, ale především pak navázat zahraniční kontakty. O pokrok v široké oblasti muzejnictvím se rovněž snaží v nedávno vzniklém Centrum kreativního muzejnictví, které je součástí Muzea východních Čech v Hradci Králové. Zde se ale nezaměřují konkrétně na oblast muzejní pedagogiky.
Společnost i technologie se rychle vyvíjejí a kladou na vzdělávání, včetně toho nabízeného galeriemi umění nové požadavky. Seznamování návštěvníků se samotným fenoménem umění už nestačí. K důležité problematice vzdělávání patří dnes podpora rozvoje čtenářské gramotnosti, o které se hovoří jako o obranném systému člověka proti populistické manipulaci politiky a obchodním marketinkem. Média připomínají, že se úroveň této gramotnosti přes všechno školní úsilí stále nezvyšuje. Čtenářská gramotnost představuje vyšší typ slovní gramotnosti, jakému v obrazové komunikaci odpovídá vyšší typ vizuální gramotnosti. To je schopnost interpretovat druhotný obsah vizuální tvorby, kterou se galerijní edukace běžně zabývá. Tady je velmi užitečné vzájemně se podporující propojení výuky vyšší vizuální gramotnosti v galeriích a výuky čtenářské gramotnosti ve školách, ale bohužel k němu nedochází. Co si o tom myslíte?
MHMP: V rámci muzejní edukace Muzea Prahy trendy ve vzdělávání neustále sledujeme, a to jak v českém, tak v zahraničním prostředí. Domníváme se, že vizuální a čtenářskou gramotnost stejně jako kritické myšlení by měla muzejní edukace podporovat a řídíme se tím i při přípravě vzdělávacích programů, ať už např. formou práce s textem, obrazovým materiálem, a především začleňováním aktuálních témat do muzejní edukace, jako ekologie a diverzita, čímž rovněž naplňujeme novou definici muzea přijatou na Generální konferenci ICOM v roce 2022.
Výuka gramatiky je v galeriích potřebná i v základní jednoduché rovině 2. gramotnosti, která se týká skladebných postupů, psychologie barev a řeči mezinárodních grafických symbolů. Je to dobrý základ pro porozumění náročnější komunikace vizuálního umění. International Institute for Information Design k tomu připravil pro Českou republiku řadu učebnic a slovníků, odborná tuzemská média o tom pravidelně informují, Centrum pro další vzdělávání pedagogů zaškolilo první učitele základních škol, ale do galerijní pedagogiky, která je dost zahleděná stále do sebe, se to stále nepromítá. Co by se s tím mohlo dělat?
MHMP: Budeme se opět vracet k první odpovědi. V České republice postrádáme moderní platformu pro sdílení a předávání poznatků i praktických dovedností a rovněž chybí vzájemná komunikace se zahraničními institucemi.
Galerie rády prezentují tzv. „nová média“, která už mezitím dávno nejsou nová, ale klasická historie umění si stále dost neosvojila znalost jejich technologií na úrovni, s jakou se pracuje s tradičním uměleckým řemeslem. Z toho vyplývá i to, že se v galerijní edukaci málokdy setkáme s workshopy, které by pořádně probíraly fotografické techniky klasické nebo elektronické. Jde přitom o mimořádně atraktivní prostor, který se dá propojit jak s tradiční magickou fotografickou „alchymií“ i s počítači. Není při tom nutné za každou cenu vytvářet naučné miniateliéry nebo minilaboratoře, existují také interaktivní exponáty, které tvůrčí fotografický proces přiblíží. Setkali jste se někde s takovýmto typem opravdu promyšlené práce?
MHMP: Podobné příklady můžeme vidět, sice zatím ojediněle, ale jejich realizace je téměř vždy výsledkem vlastní motivace a pracovního nadšení individuálního muzejního edukátora či edukátorky. V záplavě muzejní práce je velmi těžké najít časové možnosti pro vytvoření takového programu, proto se k ní často uchylují pracovnice a pracovníci, kteří v této činnosti spatřují opravdu smysl. To se však nemůže dít bez podpory pracoviště – k tomu, aby dala instituce podobným formám edukací zelenou, musí v edukační oddělení (či jednotlivce) skutečně věřit a považovat je za zcela integrální součást muzejní či galerijní instituce. Zároveň chybí dostupná platforma, která by šíření know-how či příkladů dobré praxe umožňovala.
Velmi důležitým problémem je edukace v oblasti užité tvorby. Pro ni je na rozdíl od volného umění hlasitá kolektivní animace velmi přínosná, ale škodí jí umělá izolace vizuálního a hmatového prožitku, který je zde zásadní. Přesto, že některé galerie byly schopny připravit tzv. hmatové výstavy sochařské tvorby, zdá se, že podobné výstavy designu jsou z úředních i praktických důvodů problém. Účelem sochařské tvorby přitom není ohmatávání, ale k poslání užitého umění hmatový kontakt zcela nezbytně patří. Řešením je metodika spojená se vzdělávacími laboratořemi, prezentovaná v odborných médiích. Galerie však konzervativně setrvávají pouze na konvenční izolované vizuální prezentaci. Jak je podnítit ke změně?
MHMP: Myslíme si, že by zaměstnancům a zaměstnankyním galerií pomohl osobní zážitek s tzv. hmatovými výstavami, kde by si mohli ověřit, jak taková praxe na návštěvnictvo galerií funguje a jaký diametrálně hlubší prožitek z výstavy jim to může, při správném a citlivém uchopení, přinést.
U designu není třeba seznamovat tak s procesem jeho tvorby, jako především s procesem mnohdy skrytého fungování a užití. Jedinou výjimku asi tvoří oděvní tvorba, na jejíž užití je veřejnost dostatečně soustředěna. Proto například oddělení uměleckého řemesla pařížského Louvre se před účastníky exkurse pracovníků českých galerií v 90. létech chlubilo dvacítkou šicích strojů, s nimiž připravují pro návštěvníky tvůrčí dílny. Myslíte, že si z toho nějaká česká instituce dodnes vzala příklad?
MHMP: Všímáme si, že cennou zkušenost a prožitek uměleckého řemesla poskytují menší organizace, které se zpravidla výrobou daných artefaktů zabývají. Nejedná se však o samostatné muzejní a galerijní instituce, proto jedna z prvních cest by mohla vést skrze zahájení spolupráce s těmito organizacemi či podniky.
Mimořádný prostor pro aktivní edukaci vytváří knižní grafika, typografie a celý grafický design. Jsou důležité proto, že většina lidí dnes na počítačích používá textové editory spojené s možnostmi grafické úpravy, ale nemá pro to ze škol žádnou kvalifikaci. Přitom, je-li člověk vizuálně citlivý, těch pár pravidel práce s písmem a základy skladby tiskoviny, může galerie naučit poměrně rychle. Mohly by k tomu být vytvořeny jednoduché učební programy (software), ale nezastupitelné jsou i konkrétní fyzické interaktivní pomůcky popsané v odborné literatuře, které se vztahují např. k řešení rozpalů mezi písmovými znaky, vlastnostem písmové rodiny, kombinaci různých typů písma, vztahu textu a obrazu atd. Setkali jste se s edukací v typografii někde?
Velmi zdařilé programy, pracující s typografií nabízí Památník národního písemnictví. Publikace, které čtenáře seznamují s typografií, nabízí také knihovna Muzea umění a designu. Ovšem i v odborném prostředí existuje stále malé povědomí o využívání zmíněné knihovny.
V galeriích, až na naprosté výjimky, se také stále neobjevují nejen moderní technologie použitelné k podpoře vnímání umění, ale ani doporučené klasické postupy. Psychologie umění třeba dobře připomíná, jaký velký rozdíl ve vnímání má uspěchaný návštěvník, který přiběhl na výstavu rovnou z ruchu města a jiný, který si nejprve klidně vydechl v galerijní kavárně a ještě si k tomu dal kávu nebo víno. Při ceně dnešních vstupenek je režijní cena kávy nebo čaje tak zanedbatelná, že by ji galerie mohly nabízet na přivítanou zdarma. Ze soudobých technologií vede k maximálnímu uvolnění stresu před setkáním s uměním třeba všeobecně známý psychowalkman, který může být součástí audiovizuálních programů nabízených k prohlídce návštěvníkům do jejich mobilních telefonů. Proč nemají české galerie až na vzácné výjimky k takovým přístupům vztah?
MHMP: České galerie často setrvávají u konzervativního přístupu k návštěvníkům. Jakékoli inovace, které pracují s psychologií vnímání nebo využívají moderní technologie, mohou být považovány za odvádění pozornosti od samotných exponátů. Další překážkou bývá finanční a organizační náročnost – i drobné změny mohou vyžadovat investice.
Velkou roli hraje také chybějící interdisciplinární spolupráce. Psychologie umění, neurovědy a digitální technologie by mohly zásadně obohatit galerijní zážitek, avšak v českém prostředí zatím nejsou přirozenou součástí kurátorské a provozní agendy. Ve světě už některá muzea, například MoMA v New Yorku, pracují s relaxačními zónami, smyslovými stimuly či meditací, aby návštěvníkům pomohla lépe se naladit na vnímání umění. Program „Quiet Mornings“ například umožňuje klidnou prohlídku sbírek spojenou s řízenou meditací. V Česku však podobné přístupy zůstávají spíše výjimkou.
Kromě těchto faktorů však hraje zásadní roli i otázka prioritizace. Každé muzeum nebo galerie si musí nejprve ujasnit, jaké chce být. Chce být především institucí zaměřenou na sběratelství, uchovávání a odborný výzkum sbírek? Nebo má ambici stát se otevřeným prostorem, který aktivně vtahuje veřejnost do dialogu o umění a kultuře? Odpověď na tuto otázku ovlivňuje nejen dramaturgii výstav a doprovodných programů, ale i přístup k moderním technologiím, práci s psychologií návštěvníků nebo využívání nových metod zprostředkování umění.
Otevřenost vůči novým myšlenkám a přístupům musí vycházet i z vedení instituce. Pokud management galerie nebo muzea vnímá svou roli především v ochraně a prezentaci historických sbírek v tradičním formátu, inovativní prvky budou pravděpodobně vnímány jako něco nadbytečného. Naopak pokud vedení chápe instituci jako dynamický prostor pro současnou společnost, bude se snažit hledat nové cesty, jak zpřístupnit umění širšímu spektru návštěvníků – například pomocí interaktivních prvků, relaxačních zón nebo propojení umění s jinými obory, jako je psychologie či neurověda.
Jak vnímáte benešovské Muzeum umění a designu, založené roku 1990, které v době svých začátků bez velké sbírky se soustředilo především na propracování edukačních metod. V 90. létech před rozšířením počítačů zpřístupnilo veřejnosti pracoviště pro zkoušení digitální tvorby, před nástupem internetu nabízelo návštěvníkům software, kde si prostřednictvím letového simulátoru mohli doletět např. do pařížského Louvre a tam si na interaktivním CD-rom prohlédnout expozice, nebo shromáždilo videotéku s desítkami filmů o umění, založilo jednu z prvních našich sbírek videoartu a dosud jedinou sbírku holografie? A později s rozvíjející se velkou sbírkou designu budovalo souběžné vzdělávací laboratoře barvy, vizuální komunikace nebo ergonomie designu a architektury?
MHMP: Práce benešovského Muzea umění a designu bohužel často zůstává v povědomí jen několika málo lidí, kteří se o problematiku zajímají.
Protože vzdělávací poslání díky vývoji společnosti začíná přesahovat tradiční zaměření na samotné umění, je třeba koncipovat celkový vzdělávací program poněkud šířeji. Na jednom českém diskusním fóru padl podnětný názor, že celkovou dramaturgii aktivit galerie by měli určovat spíše pedagogové a andragogové a historici umění ji pak prakticky naplňovat. Je to poměrně nezvyklá, pro mnohé možná odvážná idea, ale doba je v lecčems převratná, takže se jí nelze vůbec divit. Dovedete si ji představit v praxi?
MHMP: Tato idea je skutečně poměrně odvážná, nicméně poukazuje na potřebu reflektovat současné společenské a kulturní potřeby v širším kontextu. Pokud bychom se touto myšlenkou nechali inspirovat, dramaturgie by se nesoustředila primárně na dějiny umění nebo estetickou hodnotu, ale výstavy a doprovodné aktivity by se více přizpůsobovaly různým vzdělávacím cílům – například rozvoji kritického myšlení, mezioborovým vazbám, občanskému vzdělávání nebo rozvoji kreativity.
Znamenalo by to těsnější spolupráci mezi odborníky z různých oblastí a možná i určité přehodnocení tradičních kurátorských přístupů. Otázkou by bylo, jak takový model nastavit, aby se neztratila odbornost historiků umění a zároveň aby pedagogové a andragogové měli skutečně rozhodující slovo v dramaturgii. Ale pokud by se to podařilo vyvážit, mohlo by to být přínosné jak pro odbornou, tak pro laickou veřejnost.
Děkujeme za rozhovor.
Tomáš Fassati
