13.02. 2010
Emigrant kontra vševědoucí mocipáni (aneb jak se v Čechách rozhoduje, co kde státi bude)
Design v souvislostech
Je tomu rok a něco, co za smutně krásných okolností zemřel architekt a designér Jan Kaplický. Bylo popsáno již mnoho stran o nové Národní knihovně a patrně vše důležité bylo řečeno. Mnohokrát se zdůrazňovala česká malost, podivná a účelová rozhodnutí na všech stranách. Méně už byl zmiňován aspekt emigranta, který v našich zemích hraje roli nadmíru důležitou.
Ve stručnosti: Začalo to Bílou horou, kdy poprvé musela velká část české inteligence opustit svou domovinu. Dát se na učení do Vídně, nebo odjet do Paříže poznat prostředí umělců, odjet do Ameriky komponovat, to byla téměř klasická výprava Čechů za starého mocnářství. Masarykova Mafie byla přijímána s určitými rozpaky právě proto, že přišla z ciziny. Další vlna emigrovala před nacisty, v roce 1948 máme první generaci, která utekla před komunismem, po roce 1968 další, pak ještě jedna normalizační. Čas od času se vytvoří prostředí, kdy jsou podobní repatrianti vítáni, většinou je však čeká hořký návrat, závist ostatních a snaha je všemožně zničit. První vlna polistopadových studentů, která vyjela na světové univerzity, neměla po návratu v akademickém prostředí na růžích ustláno.
V naší povaze je bohužel cosi zkaženého. Na jedné straně nemáme rádi ty, co přicházejí z ciziny a chtějí nás poučovat o tom, jak se to má dělat. Vytýkáme jim, že opustili naši zemi a žili si někde v cizině. Na druhé straně se rádi opájíme jejich světovým úspěchem. Zarytě chceme, aby Češi v cizině svůj úspěch prezentovali jako český. Ten gól dal Čech, tenhle obraz namaloval Čech. Běda však, když se takový Čech chce vrátit do vlasti. Pak je z něj najednou „čech“. Úspěch v cizině se nevyplácí.
To vše snad proto, že ten kdo jednou opustil svůj domov a na dlouhou dobu emigroval, již nikdy nebude nikde doma. Tam i onde bude hledat domov ale marně. Ani po návratu se již nebude ve své původní domovině cítit doma, při přechodu do ciziny tomu nebude jinak. Za to však obdrží nadhled, který žádný z usedlíků nemá. Fenoménu si všimli sociologové z Chicagské školy na začátku 20. století. Pro Čechy s mnoha generacemi emigrantů v řadě má celá situace ještě zvláštní akcent.
Naposledy se o něm přesvědčil právě Jan Kaplický. Poprvé jsem ho na vlastní oči viděl v centru Prahy poté, co vyhrál soutěž o budovu Národní knihovny. Velká éterická bytost proplouvala ulicemi centra, následovaná skupinkou cupitajících studentů. Kaplický vyprávěl, čas od času zvednul svůj pohled a ukázal na tu či onu budovu. Podruhé jsem ho viděl poté, co Hrad rozhodnul, že se mu knihovna nelíbí. Velká shrbená postava šla těmi samými ulicemi, bez jiskry, s pohledem zabodnutým v zemi. Člověka napadá, jak by asi dopadl Komenský, kdyby se mohl vrátit do zpět do vlasti.
Pro současnou architektonickou a designérskou obec však celá kauza vyslala ještě jeden nepříjemný signál. Je pravda, že Jan Kaplický mohl být občas sdílnější a možná i méně arogantní, ovšem reakce shora byla nečekaná a na dlouhou dobu signifikantní. Politici začali určovat co je krásné. Pokud se v některých předešlých soutěžích mohlo zdát, že rozhodují politici, nyní je celá věc naprosto jasná. Každý designér a architekt musí počítat s tím, že politik řekne ne, a tak se také stane. Stáváme se tak obětí mnohdy příšerného vkusu, šosáctví a maloměšťáctví.
Je dost možné, že se v historii architektury bude mluvit o temných počátečních letech nového století, kdy si mocipáni rozhodovali o tom, co se postaví podle klíče: Co je ekonomicky výnosné, je také krásné.
Daniel Zeman
