07.11. 2022
Etika až na prvním místě: příklad Galerie Rudolfinum
Design v souvislostech
Vedle obecných úvah o profesní etice jsou vždy poučné také konkrétní příklady. Nedávno známý spolek výtvarných umělců a teoretiků „Skutek“ zveřejnil otevřený dopis ve věci Galerie Rudolfinum. Vytýká jejímu řediteli jednostranný pohled na umění, ke kterému by zájemci o design mohli připojit také otázku, zda i užitá tvorba náhodou nepatří do náplně instituce typu kunsthalle.
Kdo ale pozorně sleduje činnost této galerie ví, že mnohé z výtek nepatří osobně řediteli, ale zřizovateli. Běžná profesní etika měla vést k tomu, jak zdůrazňoval i nedávný příkladný ministr kultury Zaorálek, že instituce měla mít odborný poradní orgán s přiměřenou pravomocí, který by se kompetentně vyjadřoval k výročním zprávám a měl právo vstupovat do diskuse o výběru nového ředitele. Předešlo by se tak tomu, že někdejší generální ředitel České filharmonie Darjanin by nemohl o Galerii Rudolfinum svévolně rozhodovat. Krizový postup, jakým tehdy byla zachráněna, byl mimořádný a stačila jiná shoda okolností, aby nevyšel. Štěstím bylo, že ředitelka sousedícího Uměleckoprůmyslového muzea byla ochotna přijmout galerii pod svá křídla a že se na ministerstvu kultury nenašli lidé, kteří by to zkomplikovali.
Běžný provoz ale upozornil na to, že Galerii Rudolfinum chybí i další dokumenty, které by například pokryly vazbu k veřejnosti nebo etiku pracovních vztahů zaměstnanců. Byl zaznamenán například konflikt pracovníka s návštěvníkem, který půl hodiny před koncem otevírací doby marně žádal vstup na výstavu, aniž by kdekoli bylo uvedeno, kdy je poslední právo příchodu. Při následné stížnosti se ředitel ostře proti návštěvníkovi vyhranil a jednostranně se zastal službu konajícího zaměstnance. Mnohem známější, neboť medializovaný, byl konflikt ředitele se svým kurátorem, který vyvrcholil protestním odchodem podřízeného. Existujícím komentářům se nepodařilo veřejnost přesvědčit o přiměřenosti chování manažera galerie. Pokud by měla Česká filharmonie fungující profesní kodex a komisi, vše by se řešilo konstruktivním způsobem.
Českým problémem bývá nedostatek nadhledu a velkorysosti. Potom může být těžké při stávající kritice zdůraznit, že dlouholetá činnost Galerie Rudolfinum byla zásadním přínosem pro naši veřejnost, jaký délkou trvání a odbornou úrovni u nás nemá po roce 1989 obdoby. Ale i kdyby tomu tak zcela nebylo, pro kultivovaného člověka s potřebným nadhledem není těžké pochopit, že náhradu dlouholetého ředitele v důchodovém věku je nutné realizovat s rozmyslem a citem. Naivně nepředstírat, že se při vyhlášení nového konkurzu může přeci přihlásit. To je zcela nesmyslné očekávat u odborníků, kteří mají za sebou výraznou dlouholetou práci. Kompetentní odborná rada by to nepochybně konstatovala. Proto by měl být dosavadní ředitel členem výběrové komise. Jeho zkušenost s danou institucí a vyjádření k dalšímu vývoji je to nejpřirozenější, co je nutné podporovat. Po výběru nástupce by měl stávající manažer dostat možnost dokončit svou práci v průběhu jednoho roku či přiměřeně jiného období. Může to být období, kdy svého nástupce zaškolí, anebo jen zcela nezávisle dokončí své projekty. Emoce, které často provázejí výměnu ředitelů kulturních institucí a brání přátelsky laděným postupům, jsou směšné a pro rozvážného člověka nepřijatelné.
Vše pak musí korunovat viditelné uznání dosavadní práce spojené s veřejným poděkováním. Přirozeně existující kritické výhrady jsou věcí odborné publicistiky a do mezilidských vztahů skutečných osobností se nemohou promítat.
Tomáš Fassati
Fotografie web galerie Rudolfinum
