19.09. 2022
Etika udržitelnosti: Zemi pro sebe zachráníme nejen omezením spotřeby, ale hlavně bezbřehé svobody!
Design v souvislostech
Téma pro naivně povrchní média asi nepřípustné, neboť realistické a nepopulistické. O omezení spotřeby se sice píše, ale skutečně funkční způsoby se příliš nepopisují. Spočívají v omezení bezbřehé svobody nedostatečně inteligentních lidí užívat si „své“ peníze bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Omezování svobody bývá velmi křiklavě komentováno, ovšem ne celým spektrem společnosti. Slyšet jsou především ti, kteří si cení více svobody vnější než svobody vnitřní. Ti druzí dobře vědí nejen to, že důležitější je ta vnitřní, ale zejména chápou, že lidská práva nemá smysl hájit bez prosazování nezbytných lidských povinností, a že každý funkční systém má svá přirozená omezení, která se musí dodržovat, jinak funkčnost padne. Očekávat dobrovolné dodržování omezení u celé společnosti, včetně nedostatečně rozvinutých jedinců je zcela nereálné. Musí nastoupit umělá omezení, která těm slabším „pomohou“.
Vzpomeňme si jen na situaci, kdy ve většině rozvinutých zemí již bylo neomezené kouření ve veřejných prostorách zakázáno a ověřena ekonomika provozů „závislých na kuřácích“. U nás se tabakisté rozkřikovali, že zákaz je extrém, který navíc ohrozí ekonomiku například restaurací. Na zastávkách veřejné dopravy byl problém kuřáky okřiknout, to i ze strany policie a vše vytvářelo nepřekonatelný dojem, že zákon u nás neprojde. Pak prošel a restaurace nezkrachovaly. Bez ohledu na nedostatek policejních kontrol pravidlo respektují a hlavně diskuse, které se mohly v tu chvíli vystupňovat, v podstatě ustaly. Dokonce mnozí kuřáci potichu přiznávají, že jim zákaz pomáhá značně rizikový zvyk omezovat, protože to samo o sobě je velmi nesnadné. Naštěstí se v této kauze neoperovalo tím, že kuřáci by měli sami uznat, že nemohou zápachem obtěžovat své okolí, a tedy chodit kouřit někam do ústraní. Nebo že mají sami pochopit zdravotní rizika a přestat kouřit.
Cigaretový kouř ale naši Zemi neohrozí, té škodí kouř elektráren a spalovacích motorů včetně dalších negativních jevů. Technologie přitom přinášejí lepší řešení, ale lidé nejsou ochotni je používat a Klausův všespásný trh to nezachrání. Dva velmi názorné příklady: užitečné omezení výroby a distribuce v lahvích balených limonád ani náhrada jednorázových monočlánků nabíjecími akumulátory se nechtějí prosadit, přesto, že jsou pracovně (organizačně) i finančně výrazně výhodné.
Sifonové lahve byly vynalezeny už značně dávno. Ještě v dobách vratných skleněných obalů, které sice zatěžovaly životní prostředí výrobou, distribucí a vymýváním, neprodukovaly ale do prostředí nepřirozený odpad, neboť sklo lze považovat na přírodě neškodný inertní materiál. Pokud bychom nebrali v úvahu, že sifonové lahve si kupují ekologicky uvažující lidé, jejich fungování na trhu by mohlo být podmíněno finanční úsporou při pořizování sycených limonád a pohodlím nemuset chodit pro nápoje do obchodu. Je zajímavé, že produkce a užití nápojů v jednorázovém balení bez ohledu na výhody sifonů stoupaly. Mohlo to být způsobeno nedostatečnou kvalitou nabídky sirupů. Ta se však v posledních desetiletích zvýšila, své sirupy už nabízejí i značky Coca-cola nebo Pepsi. Firmy vyrábějící sifonové lahve se sice pokoušejí o svůj marketink, ale je viditelně slabý. Příznačné je, že se kvalitní sirupy dosud u nás neprotlačily do potravinářských prodejen a jsou nabízeny jen v obchodech se zbožím elektro. Na Západě je dokážou nabízet i drogerie. Jedna ze sifonových lahví byla u nás dokonce inspirativně oceněna Českou cenou za ergonomii, ale to je také podnět jen pro malou samostatně přemýšlející část veřejnosti.
Ještě hůře se stádovité myšlení projevuje v oblasti užití jednorázových baterií. Jsou obory, kde jednorázové baterie nejsou užívány ani náhodou (například mobilní telefony) a obory, kde je možné si kupovat dobíjecí monočlánky, ale většina uživatelů preferuje organizačně a finančně nevýhodné nakupování neekologických jednorázových zdrojů energie. U všech tržních jevů je přitom zajímavé sledovat paradoxy, které je provázejí. Při zavádění mobilních telefonů měly jejich baterie nižší kapacitu než nyní a veřejnost tlačila na alternativní možnost užití zakoupených tužkových baterií. Její požadavky (ostatně jako mnohé další) zůstaly nevyslyšeny.
Na rozdíl od telefonů je možné při užívání různých malých elektrických produktů volit mezi monočlánky jednorázovými a nabíjecími (akumulátory). Nabíjecí jsou jen 4x dražší a nahradí 80 kusů jednorázových. Nabíječky se prodávají přibližně za cenu 1-2 akumulátorů. Přesto stále jednorázové zdroje energie tvoří na trhu zcela převažující procento.
Vysvětlení je především ve stádovitém myšlení většiny společnosti a neschopnosti zodpovědného využití svobody rozhodnutí, které máme k dispozici. Řešením jsou proto především společenské regulace. Na rozdíl od kouření by u limonád a tužkových baterek asi narazily zejména na odpor výrobců. Řekněme si však rovnou – oni by to ekonomicky přežili, zatímco životní prostředí tupé chování množství lidí prostě přežít nemůže.
Žádný problém ale nemá jediné řešení. Uvedená témata jsou optimálním prostorem pro dnes oblíbený design-research a to bez trapného překračování odborných kompetencí nedostatečně vzdělaných designérů. Například vizuální řešení povrchu tužkových baterií i akumulátorů je komunikačně zcela katastrofální. Mnohdy je problém v šuplíku vinou miniaturních nápisů odlišit jednorázové články od akumulátorů, takže často dojde k jejich mylnému vyhození. „Reversible battery“ by měly mít výrazné mezinárodní vizuální odlišení a namísto velkého logotypu by výrobci udělalo mnohem větší reklamu uvedení jejich finanční výhodnosti. Celý problém by si zasloužil speciální reklamní kampaň. Podobně u systému sifonů a sirupů. Je s podivem, jaké hlouposti dokáže reklama extrémně vynášet do nebe a tady ekologickou problematiku nahrávající výrobci nechává nepovšimnutu. Mají-li milovníci design-research přesvědčit kolegy o smysluplnosti své metody, uvedené dva problémy nemohou vynechat ani náhodou.
Tomáš Fassati
