05.01. 2016
Experimentálně do kina
Recenze
Připomnělo mi to plápolající krb v televizi, který nemusíte hlídat, protože nehrozí žádné nebezpečí vzplanutí, a když se vrátíte za hodinu, za den, nějak moc vás nevytrhne, že pár polen už ‘shořelo’.
Během promítání filmu Tower House, jehož stopáž je hodina a dvě minuty přesně, jsem měla silné nutkání otočit se na lidi v sále a zeptat se jich, jestli mají stejně úzkostlivé pocity jako já při stále se opakujícím se záběru betonu zblízka. Tak moc mě ty záběry iritovaly, že jsem v posledních minutách, zavírala oči, abych vydržela sedět v klidu a nestala se oním otráveným divákem, který svým funěním a jinými zoufalými zvuky ruší ostatní.
Celý film je postavený na spirálovitém snímání výškového rodinného domu, které začíná na úrovni chodníku a postupně stoupá až do nejvyššího patra. Jasný a dobře čitelný záměr, podřídit metodu záznamu tvaru budovy, který můžeme nazvat experimentální, je, dle mého názoru, zcela přirozený. I přesto, že je ona idea velmi čistým a jednoduchým řešením, není schopná obstát v hodinové stopáži filmu, a tak po několika minutách monotónního stoupání dojde k přesnému opaku. Kamera tvrdohlavě dodržující spirálovitý pohyb ničí poetiku zobrazovaného prostoru.
Obraz měl za cíl vyprávět náhodně a v reálném tempu jako i hlas obyvatelky, dcery architekta, sdělující fragmenty ze svého dětství, prožitého v domě. Reálné tempo zobrazování, které působí jako zpomalený záběr, není upraven žádným ostrým střihem, jen pomalu prolínajícími se záběry následujícího obrazu, které umocňuje plynutí času. Nicméně ono pomalé tempo nepřineslo nic jiného než nudu a útržky příběhů se staly jedinými záchrannými body.
Měl-li tento snímek ambice stát se formátem podobným plápolajícímu ohni nebo mořskému vlnobití, musel by být uchopen ještě trošku jinak. I když je možné hledat abstraktní obrazy v detailním a rozmazaném pohledu na beton, klid, které přinášejí snímky přírodního charakteru, se zde, bohužel, objevil jen na začátku.
Experimentální označení tohoto snímku by u mě fungovalo, kdyby se jednalo o krátkometrážní film. V této podobě je to možná experimentálně nudný film, aneb co divák vydrží. I přes zajímavé téma, které přímo volá o postupné rozbalování a objevování, zatuhne do formou znásilněného betonu. Ale možná měl ambice být nudný. Běžet na pozadí, když žehlíte nebo vaříte, kdy se občas otočíte, protože jste slyšeli nějaký hlas. Být nudný ve své délce, a přitom nabízet nečekané momenty, kdy si všimnete malého detailu, který souběžně s vaší jinou činností nabude většího významu než když snímek sledujete po celou dobu. Být nudný jako čekání ve frontě, na úřadu práce, v čekárně u doktora, v koloně na magistrále.
Pokud měl ambici být nudný, byl to jeden z těch lepších nudných filmů.
Experimental Cinema
It reminded me of a blazing fireplace on TV. You don’t have to care about it because there’s absolutely no danger of combustion and when you come back in an hour or a day, you don’t care about the burned-up firewood.
During the film projection of the Tower House, with its precisely one hour and two minutes long footage, I had an urge to turn to audience and ask them if they had same anxious feelings about a scene of recurring close-up of concrete as I had. Irritated as much I can get, I had to close my eyes in the last minutes to prevent myself from being bored stiff and an annoying audience huffing and puffing about.
The whole picture is based on showing the space in spiral shooting of the high building, which starts on the ground floor going up to the highest floor. A simple and clear purpose to submit the shooting method to the shape of house can be called experimental, but in my opinion, it is just ordinary. Although the concept is easy to understand, it fails face to face with the long film footage. The camera, monotonously moving up, leads to the exact opposite of the initial purpose. A fragile poetic space is destroyed by the stubbornly shooting camera following the spiral sample.
The film was eager to tell a story in real time with random fragments of a resident’s experienced childhood memories in the house. The real pace of showing seems like a slow motion without any editing, only blending frame into frame, emphasised on the passing time. However, the film lasted for an eternity and only snatches of her experiences were the aid how to survive. The simple idea of using the real time caused the opposite effect again.
If the film's ambition was to be like a TV channel showing the blazing fireplace or heavy sea all day long, the point of view would be a little bit different. You can see for certain abstract pictures on zoomed in and blurred view of concrete but calmness, which obviously comes from nature, is presented only at the beginning of the film.
The classification into the experimental genre would have worked better if it had been a short feature, at least for me. Now it is just an experimental boring film of what an audience can stand. Even though the theme loudly calls for its revealing and discovering, the well-formed concrete by spiral method lets it shut up. But on the other hand, maybe the film wanted to be boring. Watching it in background when you iron or cook and sometimes you turn around because of noticing some voice from there would be a better way to experience this film. Unexpected moments would become stronger than if you continuously watch the film.
If ‘experimental’ means in this case boring like a queue in an employment office, in a doctor's waiting room or in a tailback, then it was one of the better boring films I’ve seen.
foto © azuma architects
