21.02. 2015
Funerální design
Design v souvislostech
Před časem byla vypsána soutěž na téma funerálního designu - návrhu náhrobku nebo urny. Vzhledem k tomu, že jsme v roce 2004 pořádali ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze velký projekt a výstavu Schránka pro tělo, duši a vzpomínky, které se k tomuto tématu v širokém konceptu pojily, vrátíme se k němu na našich stránkách v několika článcích. Prvním z nich je příspěvek ředitele Pohřebního ústavu hl. m. Prahy Julia Mlčocha. Lenka Žižková
O pohřebnictví u nás a v zahraničí
„Smrt je nevyhnutelnou skutečností obsaženou v každém z nás, je neoddělitelnou součástí života jednotlivce i společnosti jako celku. S jako takovou je pak každá společnost nucená se s ní vyrovnat, zacházet a vnímat ji. Prostředky a způsoby tohoto jsou různé, nicméně "postoj" ke smrti, ať už jakýkoli, je nezbytný. Tento postoj se samozřejmě liší od jedné kultury k druhé. Různí se i v rámci jedné kultury samotné." Těmito slovy uvádí svou diplomovou práci studentka z University Karlovy.
Pohlédněme tedy na přístup současné generace k zemřelým, a na to, jak je vnímán rituál posledního rozloučení se zemřelým. Pokusíme se také nahlédnout do sousedních zemí na jejich pojetí těchto rituálů.
V České republice je velice rozšířen kremační pohřeb. Tvoří asi 80 % z celkového počtu pohřbů. Jsme po zemích Dálného východu, kde je zpopelnění ukládáno náboženstvím, na prvním místě ve světě v počtu zpopelnění na počet úmrtí. Proč tomu tak je, mi nepřísluší posuzovat, ani to není předmětem tohoto příspěvku. Je to však jeden ze základních kamenů současného, trochu jiného přístupu našich pozůstalých k poslednímu rozloučení se svým zemřelým blízkým. Druhým takovým základním kamenem je ekonomická situace společnosti, která po roce 1989 umožnila použít finanční prostředky na zajímavější aktivity. Na to pak navazuje dlouholeté úsilí o vytěsňování smrti a všeho, co souvisí s pohřebním rituálem, z našich životů.
Jak se nepřipravenost na smrt a neznalost o smrti projevují ve skutečnosti? Nejvíce je to poznat při úmrtí doma. Stává se, že nás pozůstalí volají a prosí o okamžitý odvoz zemřelého, někdy dokonce ještě dříve, než lékař zemřelého prohlédl. Prostě okamžikem smrti se z milované osoby stává „něco", čeho je třeba se rychle zbavit. Pak následuje to ještě krutější, a to je vynechání posledního rozloučení, tedy smutečního obřadu. To jsou právě ty v poslední době hodně využívané pohřby bez obřadu. Ano, jsou tím nejlevnějším pohřbem, který je možno objednat, ale za cenu daleko vyšší, za cenu morální újmy vlastního pozůstalého, která, jak odborníci-psychologové říkají, může končit až psychosomatickými potížemi. Pohlédneme-li o pár desetiletí zpět, takovýto druh pohřbu nenajdeme. Rituál pohřebního obřadu byl v naší kultuře vždy dodržován. Účast na pohřbu, projevy soustrasti jako vyjádření spoluúčasti na truchlení nejbližších zemřelého a poskytnutí jim času na vyrovnání se se ztrátou milované bytosti byly samozřejmostí. Problém vynechání pohřebního obřadu je však spíše problémem městské aglomerace. Na venkově nebo v malém městě je stále zvykem vypravit pohřeb s rozloučením a mnohde i s různými krajovými zvyky.
Když jsem o tomto problému hovořil s kolegy z různých zemí Evropy, nedokázali to pochopit. Oni něco takového jako pohřeb bez obřadu neznají. Rozloučení se svým zemřelým blízkým je vnímáno jako samozřejmost a nemusí být provedeno tím nejhonosnějším a nejdražším způsobem. Vždyť odchází člověk, se kterým se již více nesejdeme. On se nemůže vrátit a smuteční obřad je poslední příležitost, jak se v jeho přítomnosti zamyslet nad společným soužitím s ním. Obřad posledního rozloučení je důležitý i pro pozůstalé. Začíná jím proces uzdravování ze zármutku. Je to proces dlouhodobý, má své fáze a každá fáze musí proběhnout, aby mohla začít fáze další. Pohřební služby v SRN běžně zajišťují pro pozůstalé rozhovory s psychologem a dlouhodobě jim pomáhají vyrovnat se ztrátou blízké osoby. Rituál posledního rozloučení je podobný našemu poslednímu rozloučení. V SNR je více pohřbů do země a méně kremačních. V drtivé většině je obřad církevní a zúčastňují se jej kromě rodiny i přátelé a známí. Velká pozornost je věnována místu posledního odpočinku, hrobu nebo hrobce. Je obvyklé, že se o hrob celoročně stará profesionální zahradník.
Ve Francii, Anglii, a Španělsku je velmi rozšířená posmrtná úprava zemřelého, tzv. tanatopraxe zajišťující krátkodobou ochranu těla před biologickými změnami, které po smrti nastávají. Zemřelý pak bývá několik dní vystaven v otevřené rakvi ve zvláštních místnostech, kam se s ním přicházejí rozloučit známí a přátelé. Vlastního pohřebního obřadu se většinou zúčastňuje jen rodina a nejbližší příbuzní.
V Norsku, kde není tato praxe rozšířena, ani to klimatické podmínky nevyžadují, je samozřejmostí, že rodina je přítomna při převzetí zemřelého z nemocnice a společně s pohřební službou, která zajišťuje pohřeb a převoz zemřelého, jej doprovázejí z nemocnice do místa pohřbu, kde je uložen v márnici až do konání obřadu. Pohřební obřady jsou zajišťovány církví. V Norsku je smrti a všemu, co se kolem pohřbu děje, věnován prostor ve školních osnovách. Pohřební služby chodí do vyšších ročníků základních škol a přednášejí o pohřebnictví a pohřebních zvycích v Norsku.
Na základě těchto poznatků jsem uvažoval, v čem jsme jiní než ostatní národy evropské kultury. Jak je možné, že jinde se rozloučí se svým zemřelým a pohřbení bez rozloučení nepřichází v úvahu, a u nás, kupříkladu v Praze, probíhá přibližně 50 % pohřbů bez rozloučení. Je to ekonomická situace společnosti? Co nás vede k tomu, že nejsme ochotni investovat peníze do pohřbu a dost často „zapomeneme" urnu s ostatky v krematoriu? Proč uzavřeme svůj smutek v sobě a nedovolíme okolí, aby nám pomohlo zvládnout zármutek? Je to dopad snahy o vytěsnění smrti z našeho vědomí? Na tyto otázky asi není jednoduchá odpověď. Jedno však je jisté, je nutné začít o tomto problému více hovořit. Věnovat více prostoru ve sdělovacích prostředcích odborníkům, psychologům a začít mluvit o smrti a o všem, co s tím souvisí. Pochopíme-li smrt jako neoddělitelnou součást života jednotlivce budeme připraveni vyrovnat se procesům daleko složitějším, a to umíráním. V této oblasti vládne ještě větší neznalost a nepochopení než v otázkách posledního rozloučení.
Zrod myšlenky uspořádat v naší republice v Národní galerii v Praze nekomerční výstavu „Schránka pro tělo, duši a vzpomínky" věnující se „funerálnímu designu" je proto velkým činem (v Brně probíhal jednou za dva roky veletrh pohřebního zboží „Venia"). Účast výtvarníků a architektů v pohřebnictví může v naší společnosti podnítit tolik potřebný dialog a otevření problému poslední cesty člověka. Jistě pomůže k zamyšlení nad problémem úcty k zemřelému a k místům jeho odpočinku.
Historie národa má být uctívána pro zachování jeho identity a budoucnosti a každý zemřelý se okamžikem smrti stává již historií.
Julius Mlčoch
ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy
převzato z katalogu V. přehlídky českého a zahraničního designu, art & interior 2004
Foto z archivu autora
