23.03. 2015 - 23.03. 2015
Funerální design
Výstavy
Před časem byla vypsána soutěž na téma funerálního designu - návrhu náhrobku nebo urny. Vzhledem k tomu, že jsme v roce 2004 pořádali ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze velký projekt a výstavu Schránka pro tělo, duši a vzpomínky, které se k tomuto tématu v širokém konceptu pojily, vrátíme se k němu na našich stránkách v několika článcích. Autorkou příspěvku uveřejněného v katalogu k výstavě je autorka koncepce výstavy architektka Šárka Malá.
Lenka Žižková
Co jednou bude až ...
život nebo smrt... světlo nebo tma... jas na obzoru nebo totální zatracení... věčný život nebo absolutní konec... blažený ráj nebo pekelné ohně... opakované návraty nebo „jednou a dost"... to všechno (a ještě mnoho dalších) jsou otázky, která si všichni jednou začneme klást
Vždy a všude se otázkou smrti lidé zabývali, mluvili o ní, ctili ji a žili s ní. Byli si vědomi toho, jak se každého z nich hluboce dotýká. Smrt byla integrální součástí jejich životů. Běžně s ní přicházeli do styku, a proto jejich přirozený vztah k ní byl mnohem vyrovnanější než dnes. Když dnes začnete na toto téma hovořit, jsou reakce většinou nepochopitelně odmítavé...ostych, strach, nepatřičnost, mnohdy až pocit čehosi neslušného nebo nečistého... tabu... ale proč?
Je jistě mnoho různých důvodů, proč se to stalo, faktem ale zůstává, že jsme smrt (stejně jako nemoc a jakoukoli nedostatečnost) téměř vytěsnili ze svých životů. Správné je být mladý, silný, produktivní a - neumírat. A když už, tak v žádném případě ne doma mezi svými blízkými (je to nehygienické a nebezpečné), a hlavně děti nesmí se smrtí přijít do styku, aby je to nevystrašilo a „negativně neovlivnilo"!...
A tak vyrůstaly generace, které o smrti nic nevěděly. Občas je samozřejmě nevyhnutelně dostihla a zaskočila, ale tím, že ji neznali, neuměli se s ní žádným přijatelným způsobem vyrovnat a fakt její náhlé bezprostřední blízkosti se stal nelogickým a nepochopitelným. Smrt je vždy bolestná, ale je mnohem krutější, když nás nalezne nepřipravené a nevědoucí a právě takoví dnes většinou jsme.
S postupným vytěsňováním smrti z běžného života vymizely i všechny rituály, které ji od nepaměti provázely. Rituály, které měly za úkol (v mnoha různých formách) uctít „božstva smrti" a s jejich pomocí připravit pro zemřelého cestu k vytouženému „světlu a blaženosti", uvolnit ho ze zajetí vztahů a vazeb k zemi a pomoci mu svobodně a volně odejít tam, kam ho vedla jeho „nová cesta". Pohřební rituál měl ale také pomoci „těm co zůstali" vyrovnat se s tímto pravděpodobně nejsilnějším a nejmocnějším faktem v lidském životě. Rituál (jako soubor neměnných, stále se opakujících úkonů) vede jemně a přirozeně člověka ověřeným schématem jednotlivých dějů ve chvílích, kdy je jeho vědomá mysl natolik ochromena a oslabena, že jen velmi těžko hledá cestu k vlastním plně zodpovědným rozhodnutím.
Dnes bohužel tento typ rituálu prakticky neexistuje.
Snažíme-li se dnes najít cestu k vyjádření vlastních pocitů (v té veskrze individuální chvíli, jakou smrt rozhodně je) narazíme jen na černou barvu smutečních šatů, historizující polygonální nelogicky přezdobenou rakev, kříž a zvuk smutečního pochodu znějícího „odkudsi ze zákulisí" (který stálým opakováním už naprosto ztratil poslední zbytky své někdejší důstojnosti). Uslyšíme jen monotónní neosobní a stále se opakující projevy profesionálních smutečních řečníků a je bohužel zcela lhostejno zda církevních či civilních.
Kde je potom ono toužebně očekávané světlo na konci tunelu, kde je všemi náboženstvími proklamovaná naděje a víra v nový život a vzkříšení, které lidé v té či oné podobě tolik potřebují. Po takovém obřadu obestře člověka jen pocit zmaru temnoty a neutěšeného konce. A to nemluvíme o tom, kam se poděl konkrétní člověk, kde je individualita jeho a jeho blízkých. Jsme opravdu všichni tak stejní nebo je nám všechno v této extrémně citově vypjaté chvíli „jedno"...
Se vzrůstající svobodou (nejen politickou ale i materiální a duchovní) a s postupnou změnou orientace většiny z nás od čistého materialismu směrem k vyšším hodnotám se bude stále více lidí snažit najít cestu k vlastnímu vyjádření i v otázkách smrti. Z mnoha osobních i zprostředkovaných zážitků víme, že lidé opravdu opět hledají. Začíná je zajímat, co a jak se stane a má stát ve chvílích spojených se smrtí. Mnoho lidí již dnes hledá alternativu k „oficiálním možnostem", ale protože ji nenalézají, pohybují se mnohdy až na hraně legálnosti. Kolik je jen uren postavených na příborníku v jídelně nebo na nočním stolku, kolik lidí převáží tajně zpopelněné tělo v turistickém zavazadle, aby ho mohlo rozprášit do moře nebo na posvátném pahorku, kolik lidí se snaží udělat cokoli jinak, jen aby mohli opravdu upřímně a čistě „uctít" památku zemřelého a zároveň najít bránu na cestu k vlastnímu smíření.
V určité chvíli vývoje lidské společnosti (zhruba na počátku průmyslové revoluce) se začaly rozvírat pověstné „nůžky" mezi lidmi opírajícími hodnoty svého života především o víru a intuici a lidmi bezmezně věřícími ve vítězství lidského mozku a rozumu. Dnes nastává chvíle, kdy se oba tyto proudy opět potkávají. Protože jedině v syntéze, prolínání a kombinacích je možné nalézt relativně pevné základy pro další cestu.
Vědecká mysl se vždy pohybovala v oblasti nejčistšího materialismu a pragmatismu a v zásadě je tomu tak i dnes. Úroveň poznání ale dostoupila do rovin plných naprosto nehmatatelných a zcela abstraktních jevů, které s běžnou představou o „matérii" již dávno nemají nic společného. Aby tedy bylo možno postupovat dál, bylo nutné pochopit, že neexistuje žádná absolutní pravda, a že žádný zákon není neměnný. Že jedině absolutně otevřená mysl má šanci postoupit o kousek dál. Proto dnes věda pracuje i s pojmy, které pro ni byly dříve naprosto nepřijatelné. Věda totiž sama sebe již tolikrát přesvědčila, že věci, které se zdály „jisté" a absolutně „pravdivé" bylo možné s postupujícím poznáním vyvrátit nebo alespoň výrazně zpochybnit. Věda už ví (ta čistá, ne předstíraná), že existuje pouze větší či menší pravděpodobnost, a proto se snaží žádná dogmata nebudovat.
Teď je, zdá se, na čase, aby stejný krok učinila i víra, a to jakákoli. Jinak zahyne pod tlakem vzájemně si odporujících „faktů" a zadusí se v nánosu vlastních neměnností. Jisté obrodné snahy se v mnoha oblastech již projevují, ale ve vztahu k rychlému vývoji společnosti jako celku je to rozhodně nedostatečné.
Mozek už svůj krok k duši udělal.Teď je třeba, aby se duše dokázala přiblížit rozumu. Pak bude možné doufat, že lidstvo konečně dokáže překročit svůj stín, nezahubí samo sebe, ale naopak nalezne cestu tam, kam odnepaměti touží jít (a odkud nejspíš také vzešlo).
Dnes se zdá, že se nám začínají zase malinko otevírat dvířka tam, kam vzhlížely stovky generací před námi v posvátné úctě. Tam, kam mělo lidstvo již dávno „povolen přístup", ale odkud se, pravděpodobně svou vlastní nedostatečností, samo vykázalo.
Nalézání klíče k lidskému genomu, postupné objevování neuvěřitelné provázanosti všech částeček vesmíru i otvírání cesty k dosud nedostupným světům i do vlastního nitra nám dává naději, že ono „světlo na konci tunelu" opravdu existuje a že k němu můžeme, ale také musíme hledat cestu.
Schránky s popelem vystřelené do vesmíru, dlouhodobá hibernace či kapsle k uchování DNA nebo „datový záznam osobnosti" jsou jen některé směry, kterými se současný stav myšlení ubírá...
Chtěli jsme říct, že nemusíme být na prahu nového tisíciletí a nového věku svázáni rigidními zvyklostmi „katolické lobby" jejíž „výklad a obraz smrti" je jen nepatrným, a tím víceméně zanedbatelným zlomkem všech známých a používaných způsobů nahlížení na ni. Že není správné ani po vzoru materiálních dogmat předstírat, že se nás smrt v zásadě netýká a nic po ní rozhodně neexistuje. Chtěli jsme říci, že můžeme, a musíme, stejně jako ve všech ostatních oblastech života, hledat i v otázkách smrti nové cesty a nové odpovědi, byť na otázky „staré jako lidstvo samo".
O výstavě Schránka pro tělo, duši a vzpomínky
I my jsme měli v posledních letech potřebu podobné problémy řešit z velké blízkosti a i my jsme se snažili „hledat alternativu" a hlavně začali o věci mnohem víc a hlouběji přemýšlet. Proto když přišla nabídka podílet se na přípravě výstavy o funerálním umění a designu, rozhodli jsme se hned a bez velkého přemýšlení do ní vstoupit. Pravděpodobně se nám nepodaří najít odpovědi na všechny otázky, které nás v souvislosti s tímto tématem napadají a většinu z nich se nám dokonce nepodaří ani zformulovat. Je to však cesta k otevření diskuse, což se nám zdá v této chvíli jako nejdůležitější,a je toho proto třeba využít.
Bez nároku na úplnost či vědeckou přesnost (uvítáme jakékoli připomínky a doplnění) jsme shromáždili řadu informací a obrazových i textových materiálů. Snažili jsme se především nalézt nejširší možné spektrum způsobů a forem pohřbívání i rituálů s pohřbíváním a smrtí spojených. Snažili jsme se postihnout všechna časová období až k prvním zmínkám o úkonech, které by bylo možné pokládat za první předobrazy pohřbů. Snažili jsme se „vstoupit" do všech možných koutů světa ovlivněných nepřebernými alternativami kulturních náboženských klimatických a politických podmínek. Chtěli jsme zachytit, jak se rituály související se smrtí proměňovaly a vyvíjely v čase i prostoru. Chtěli jsme najít globální pohled a připomenout, že téměř vše tady už jednou bylo, a že je velmi těžké najít dnes na světě něco úplně nového, že je však přesto třeba to hledat. Právě maximální možná znalost všeho předešlého nám může výrazně
usnadnit cestu hledání směrem k budoucnosti, o kterou nám jde především.
V přípravné fázi jsme nashromážděné informace pro účely výstavy utřídili dvěma základními způsoby. Prvním je časová linka, na kterou jsme se pokusili většinu nalezených údajů „usadit". Mnohdy to bylo dosti obtížné, už proto, že některé časové údaje mají značný rozptyl, a naopak některé poměrně přesné časové údaje se zase výrazně liší navzájem. Určit na exaktní lince s čísly jediný bod nebylo prakticky možné. Nicméně pro základní přehled o vývoji v čase, je tento graf jistě užitečný.
Druhým způsobem řazení bylo uspořádání podle způsobu, respektive „orientace" pohřbívání. Do kruhu základních živlů - oheň voda země vzduch - jsme začali vkládat jednotlivé způsoby bez ohledu na dataci a místo nálezu. Ani tady není ale možné dosáhnout zcela exaktního dělení. Mnohá spálená těla putují následně do vody nebo do země, různé způsoby mumifikace (sušením nebo uzením) a jejich následné uložení do hrobek zase oscilují mezi vzduchem a zemí, nadzemní budovy i hluboké skalní hroby s ostatky jsou také nejednoznačné a už vůbec je obtížné zařadit různé formy kanibalismu, který rozhodně nebyl, zvláště v minulosti, jevem tak ojedinělým, jak by se mohlo zdát. Navíc v posledních letech přibývají zcela nové způsoby, kdy jde například o zachování těla v takové podobě, aby ho bylo možné „znovu použít" (oživit) ve chvíli, kdy to další vývoj dovolí. Samostatnou kapitolou je potom zachování duchovních a duševních vlastností člověka, které by bylo možné vložit do „těla" zcela nového. Tady se pravděpodobně jedná o tzv. pátý element, nejčastěji nazývaný aéthér - jas.
Pokusili jsme se i o místopisný pohled na věc, a přesto, že jsme hledali na celé Zemi, jsou některá místa pokryta mnohem četnějšími nálezy než jiná, takže výsledná mapa vyznívá poněkud nevyváženě. Nevyvážené je ale také „pokrytí" zeměkoule jednotlivými civilizacemi.
Nad tímto historickým „základem výstavy" jsme se potom pokusili vystavět novou hladinu, která by byla sice minulostí poučená, ale rozhodně nezatížená. Rovinu, která by se pokusila zamyslet nad tím, jak dál a pokusila se naznačit některé nové směry. Protože nejen rozhodnutí o tom „proč a jak", ale i adekvátní převedení tohoto rozhodnutí do reálné podoby je velmi důležité a nemělo by být rozhodně prázdné ani formální.
Architekti se jako základní tvůrci životního prostředí vždy zabývali i tvorbou hrobů a hřbitovů, někdy dokonce výlučně. Dnes je to bohužel spíše výjimkou a i to je potřeba změnit. Architekti i umělci by měli opět vstoupit i na tuto půdu a hledat zde nové cesty...
Výsledný soubor vystavených objektů je velmi individuální, rozmanitý a jakoby nesourodý, což logicky vzniklo tím, že oslovení autoři nedostali (kromě tématu) žádné bližší limity, aby se mohli vyjádřit s maximální možnou mírou svobody a otevřenosti. Teoretická část výstavy tedy historický rozbor a hledání souvislostí probíhala paralelně a nezávisle na přípravě jednotlivých exponátů, takže výtvarníci pracovali pouze se svou vlastní zkušeností. Zdálo se nám, že v dnešní extrémně zrychlené době, kdy poslední výsledky primárního vědeckého výzkumu ovlivňují i tak vzdálenou a zdánlivě stabilizovanou oblast, jakou je funerální umění, by nebylo vhodné jakýmikoli formálními mantinely výsledná díla limitovat. Už proto, že nám šlo především o vyjádření a podchycení maximálního spektra pohledů a názorů. V průběhu práce jsme pochopili, že touto výstavou rozhodně není možné celou problematiku obsáhnout dostatečně podrobně a do hloubky a proto předpokládáme, že se tato výstava stane pouze prvotním impulsem, který celou problematiku otevře. Zahájili jsme diskusi, zajímavé bude sledovat, zda se do ní někdo zapojí...
Šárka Malá
Převzato z katalogu V. přehlídky českého a zahraničního designu , art & interior 2004
