23.04. 2014
(Grand)Hotel Budapešť
Recenze
Přesvědčena ze všech stran, že to bude opravdu GRANDhotel Budapešť, přesvědčila jsem, já, svého přítele, aby na to se mnou šel.
Moc často se mi to nestává, že za a) dostanu svého přítele do kina na mnou vybraný film, a za b) že mám chuť v půlce promítání vstát a a věnovat se lepším věcem, třeba zmrzlině u kina.
Stejně jako je na začátku Grandhotel Budapešť sešlý, zůstal pro mě i do konce. Krásný růžovo-bílý hotel, nesmyslné lanovky, vtipné detaily, dobrodružná krajina, to vše působilo vizuálně tak chytlavě až se z toho staly jen umělé kulisy, snažící se zachránit slabý příběh, který se jimi neohrabaně a neúspěšně prodírá. Začne to tajemně, ale nic tajemného na tom není. Vypadá to na velký příběh, ale zatím to jsou jen ohrané dialogy poskládané za sebe. Příběh, o kterém vypráví Grandhotel Budapešť, je slohová práce červeně proškrtaná učitelem, napsaná na voňavém papíru. Stejně tak jako ruší červená barva v textu, ruší i zvláštní pomatenost příběhu. To, co Grandhotel Budapešť předvádí na plátně je nevýrazná životní linka lidí, na kterou se usazuje láska, hotel, válka, sladké, věrnost, útěk, spravedlnost, absurdita. A i když mají každý své barvy a emoce, chci-li si je vybavit, stávají se pro mě naprosto neuchopitelnými a abstraktními. Jednotlivé scény jsou zpětně rozmazané a přecházejí do nekonečného množství obrazů, v kterých Grandhotel Budapešť prostě proplouvá, a to i přes skvělé herecké obsazení, které podle mého drží onen opar (GRAND) nad tímto filmem, jinak by to byl jen (nějaký) hotel Budapešť.
Čím déle nechávám tento text rozepsaný, tím více se ztrácí to málo, co ve mě zůstalo, když jsem odcházela z kina. Jedinou věc, kterou si ale budu pamatovat, je Mendl's. Ty malé rozkošné dortíky, v nádherných růžových krabičkách s modrou mašlí nahoře, na které jsem si našla dokonce i recept. Nejsem si jista, jestli stojí jít na tento film právě kvůli nim, ale vidět je, znamená probuzení chuťových pohárků ve vašich ústech, které vás nenechají v klidu. A když už ne kvůli dortíkům, skvělá scéna, kdy jen tak mimochodem vyhodí Wilem Dafoe Goldblumovu kočku z okna, je opravdu úsměvná.
Vtipné pasáže jako je třeba zmíněná scéna s kočkou jsou výjimky. Najdou se tam, ale většinou se opakují ty, které už byly jednou použity s tou obměnou, že jsou časově natahovány, což mě uvádělo do mírně podrážděného stavu.
Grandhotel Budapešť vizuálně pohladí, jedním prstem zvedne koutky, ale potom začne být otravný. Stává se předvídatelným, a i když přijde něco nečekaného, překvapí vás to asi tak jako chlupy na ruce.
