Design Cabinet CZ

16.10. 2012

Helsinky na podzim 2012

Designéři na cestách

Možnost účastnit se oslav a akcí spojených s fungováním Helsinek jako World Design Capital a výstavy Everyday Discoveries - International Design House, na níž jsme zapůjčovali některé naše exponáty (http://www.designcabinet.cz/helsinki), mi umožnily srovnat tohle město se vzpomínkami starými osmadvacet let.

Tenkrát jsem měla možnost žít a studovat v této poklidné zemi, užívat si jejích krás a pohody celé čtyři roky.

Tentokrát jsem měla volno jen pár hodin, a tak jsem v těch volných chvilkách sedla vždy na metro nebo tramvaj, a jezdila z konečné na konečnou. Fascinující je, že když třicet let staré, ale krásné a poloprázdné vagóny metra vyjedou na povrch, jedou lesem! Město se mi tím zrychlením veřejnými dopravními prostředky zjevilo celistvě a v nové podobě. Rozostřené vzpomínky se prolnuly se současností a realitou.

První změna, která mě uhodila do očí, byla finská letecká společnost Finnair. Ctila vždy tradiční a národní finské barvy, stejně jako má finská vlajka - bílo modré. Ale najednou modrá barva zmizela a všechny znaky a grafika aerolinek byly černobílé a uniformy letušek černé. Musím přiznat, že se mi to nelíbilo a ty úbory neměly skandinávský šmrnc, jaký mívaly.

Helsinské letiště bylo známé tím, že na něm bývaly parkety. Už jsem se na to dřevo na letištní podlaze těšila. Nicméně letiště se rozrostlo o nové terminály, a v tom mezinárodním byla na podlaze žula, jak už to tak na mezinárodních letištích bývá. Nedalo mi to a přeběhla jsem na původní starší terminál. Byly tam, ty parkety tam byly!!! A na WC cvrlikali ptáci!

V září už na severu bývá zima, mně však Helsinki připravily milostivé podzimní počasí, sluníčko, kolem 20°C (!) a občas déšť. Vítr k Helsinkám patří, takže byl. Oblohou plula skandinávsky placatá oblaka. Ruska aikaa (podzimní čas zabarvený do odstínů zlatých a hnědých odstínů) ještě nenastal, takže bylo město ještě v plné kráse zeleně svých parků a lesů, které ho všudypřítomně prostupují.

Vítr foukal jako vždy i na hlavním helsinském bulváru Esplanadi - spojnici přístavu a švédského divadla. Ale Finové i cizí návštěvníci na něm statečně seděli a konzumovali finskou mírně nakyslou kávu (kahvi vahva - silnou kávu) zabaleni do kabátů, teplých plédů a dek v kavárnách na chodnících. Takovou odvahu před těmi 28 léty nemívali! Město je dnes prostě světovější bez ohledu na počasí.

Helsinki jsou město průzračného a čistého vzduchu, parků a lesů. Vzduch je tak čistý, že v něm takové kvalitě nezvyklý Pražák začne hned po přistání kašlat.Vždy ucpaný nos i krk se během chvilky jako mávnutím kouzelným proutkem zázračně vyčistily (a v Praze okamžitě zase zanesly). V Helsinkách se netroubí, řidiči jsou i po těch 28 letech stejně klidní, slušní a zdvořilí. Tramvaje nejsou světácky a snobsky nabubřelé a designově předimenzované, ale tiché a funkční. Zastávky nepočmárané a ani domy „nezdobí" laické a agresívní graffiti.

Zatoužila jsem vidět čtvrť Ruskeasuo, kde jsme před těmi léty bydleli. Nájemní, většinou 4 poschoďové domy, které ani tenkrát nebyly vyšší než stromy, byly většinou z poválečných padesátých dob. Čtvrť bývala na hranici města, končila zde tramvaj a byla zde i poslední benzinová pumpa v okolí. Dnes se ještě daleko za ní rozkládají další a další obytné čtvrti a tramvaj zde skutečně nekončí. Pietně jsem se procházela ulicemi, které jsem kdysi tak důvěrně znala. Snažila jsem se znovu vyšplhat na ploché skály a kameny, které čtvrtí prostupovaly, abych se rozhlédla po okolí, a nahlédla tak opět Finům téměř do talířů. Protože záclony ani dnes nejsou tím, co obyvatele bytů odděluje od přírody, která jim do nich prakticky vstupuje. Seděla jsem na těch krásných balvanech, a pod tmavými skly brýlí, se staženým hrdlem koukala do oken otevřených světu a zeleni. Snad hodinu jsem se ulicemi a lesními pěšinkami Ruskeasuo loudala a hledala nějakou známou tvář nebo jméno na zvoncích. Za tu dobu jsem potkala 2 (!) lidi, z čehož jeden byl školák místní základní školy. Vyzkoušela jsem si na něm finštinu, kterou jsem už dávno zapomněla, ale protože jsme si vzájemně rozuměli, bylo jasné, že jsem byla zase doma!

Finsko bylo známé tím, že podporovalo ve svých občanech vědomí o tom, že „kotimainen", tj. domácí, tedy to, co je vyrobeno ve Finsku, je nejlepší. A podle toho taky vypadaly obchody a obchodní domy. Zašla jsem proto do nejznámějšího a největšího helsinského obchodního domu Stockmann. Sotva jsem tam vstoupila, nevěděla jsem, kde to jsem...v Miláně, Paříži, NewYorku ...? Stockmann se změnil, stal se naprosto mezinárodním. Bylo mi to najednou líto, protože, ač proti globalizaci nic zásadního nemám, v helsinském Stockmannu jsem byla zklamaná. Světové značky mě tam nezajímaly, jsou ostatně všude, chyběly mi ty finské. A jak to tam bývávalo skandinávsky krásné!

Nakoukla jsem taky do běžné samoobsluhy a oněměla neuvěřitelnou nabídkou zeleniny a ovoce z domácích zdrojů i ciziny. Taková bohatost tam nebývala, a to i v mléčných a masných výrobcích a pečivu (včetně mnoha druhů fantastických chlebů jalkiuunileipää). Ačkoliv jsem oběhla více potravinářských obchodů, nenašla jsem ale „sauna makkaru", což je uzenina určená ke konzumaci po sauně. Nemívala žádnou chuť a vlastně nebyla ani dobrá, a nebylo v ní snad ani maso, nebo jen skutečně hodně dietní, ale společně se zeleninou a pivem k sauně patřila.

V Helsinkách se také změnila za ty roky struktura restaurací, kaváren a fastfoodů, které ve Finsku nebývaly. To, že i sever Evropy dobyly americké řetězce, je jasné. Objevila se zde také řada asijských občerstvení (nikoli čínské, jaké známé u nás). Ale nejsou tam nikde vietnamské tržnice ani stánky. Náhodně jsem narazila i na tři restaurace s českým názvem: Vltava (ta je u nádraží a zdobí ji, neznámo proč, velká lucerna). V centru jsou i restaurace Hostina a Vzpomínka.

Přibylo zde podzemních parkovišť, takže auta nepřekážejí na povrchu. Při tamním drsném počasí je to velká výhoda. Díky tomu, že zde vyrostly nové budovy a nákupní centra, vzniklo také hodně pasáží a průchodů.

Bydlela jsem v hotelu Omena (jablko). Jde o síť skandinávských hotelů, které vymyslel jeden mladý, často cestující finský manažer. Leží vždy ve středech skandinávských měst, všechny pokoje jsou standardně a identicky vybavené. Hotely nemají žádné recepce. Rezervace probíhá přes internet, číslo pokoje se člověk dovídá prostřednictvím mobilu po příletu do daného města, stejně jako se mu zasílá jeho identifikační kód. Ten funguje jako klíč do hotelu a i jako klíč na patře hotelu a jako klíč do pokoje. Proto jsou Omena hotely levné (do 50 Euro) a pro běžného cestovatele velmi příjemné. A jsou v nich kvalitní matrace!

Na pokoji byla samozřejmě velkoplošná televize. Zvědavě jsem procházela jednotlivými programy, abych zjistila, že je vše při starém. Finská státní i soukromé televize mají rády, když se všechno sdělí zeširoka a z gruntu, takže žádné rychlé a násilné střihy! Ráno se hodinu hovořilo o poezii (!), zprávy o počasí opět připomínaly hlášení o nějaké živelné pohromě, žádné zlehčování, protože předpověď počasí je seriózní záležitost (tzn., že bude pršet, sněžit, foukat vítr a vůbec bude zima). Žádné „počasíčko" s hanbatými mladými slečnami, jak to razila jedna naše soukromá TV stanice, by se tam neprosadilo! Také mě ráno a večer potěšil hodinový pořad o kočkách! Na ty se dá opravdu dívat hodiny kdekoliv na světě.

Nemohla jsem nezajít do přístavu, kde jsou terminály velkých skandinávských plovoucích hotelů. Doba se změnila, takových terminálů je dnes v Helsinkách více. Vedle švédských je zde asi nejvíce mamutích trajektů z ruského Petrohradu a baltských států (Estonsko, Litva, Lotyšsko).
V přístavu probíhá každé ráno trh plný místních produktů. Čerstvá zelenina, čerstvě nalovené ryby a malá posezení na kávu nebo piroh však byly na mnohem menší ploše než před 28 léty. Pomalu je vytlačují různé suvenýry, dárkové předměty, kožešiny, svetry, čepice. Z přístavu také vyjíždějí trajekty na ostrůvek Suomenlinnu, kolem kterého všechny ty olbřímí lodě ve výši osmi- a vícepodlažních paneláků proplouvají. Tamní pevnost kdysi chránila Helsinki před nevítanými mořskými návštěvníky, dnes je nepoměr mezi velikostí lodí, pevnosti a ostrova úsměvná.

Naproti přístavu se nachází také prezidentský palác, takže se dá říci, že před ním probíhá každé ráno trh. A protože trhovci přijíždějí automobily, je zde také parkoviště. Po skončení trhu, což je po poledni, je zde tedy běžné parkoviště. Umíte si takovou situaci představit v Praze? Parkoviště je rozděleno řetězy na sekce. Řetězy jsou ukotveny do velikých betonových želv! Proč zrovna do želv? Kde se ve Finsku želvy vzaly? Stejně fascinující je ukotvení značek na letišti ve Vantaa. Drží (resp. jsou zapíchnuty) do betonových medvědů (ti jsou ve Finsku alespoň doma a objevují se hojně také jako dekor finských kamenných secesních domů). Pár metrů od parkovacích želv přitom na Esplanadi leží největší finská chlouba - obchody s nejlepším uměleckým řemeslem a dokonalým designem (jako jsou Marimekko, Pentik, Annikki Karvinen, Aarikka, Vuokko, Iittala, Arabia ad.)!

Finové jsou opravdu úžasní. V Helsinkách, kde nezaslechnete troubení aut ani halasné výkřiky na ulicích, kde všechno tiše plyne a perfektně funguje, kde máte pocit naprostého bezpečí v každém ohledu (snad s výjimkou noci u nádraží), si myslí, že by se spěchající obyvatel města měl na chvíli zastavit a zameditovat si. Srovnat rychlost každodenního valícího se davu Václavským náměstím a poklidný pohyb Finů a návštěvníků Helsinek na korsu Esplanadi, by jejich mínění hodně relativizoval. Nicméně proto v době, kdy se město stalo centrem světového designu, postavili úchvatnou „archu Noemovu", kapli Silence, meditační prostor, kde zůstává Středoevropanovi rozum stát. Zážitek je neopakovatelný - stojíte opravdu uvnitř skvostného dřevěného lodního chrámu, který nenese žádný okázalý náboženský symbol. Pouze světlo a jasanové dřevo a tvar, z něhož se tají dech. Stavbu navrhli architekti Kimmo Lintula, Niko Sirola a Mikko Summanen ze studia K2S. Získala chicagskou cenu International Award 2010 (www.facebook.com/kampinkappeli).

V Helsinkách se moje duše zase po čase potěšila a uklidnila. Nezklamaly mne.