16.10. 2015
Her
Recenze
Dojet z kina, stáhnout si jeho soundtrack a usínat při něm, znamená prolínání jeho obrazů se svými, a narušování hudby zvuky proudícího topení.
Povídáme si virtuálně. Smějeme se virtuálně. Hledáme se virtuálně. Máme větší svobodu - virtuálně. A jednou se zamilujeme do operačního systému, který nám bude rozumět tak, jako nikdo nevirtuální kolem nás. Bude to přesně takový hlas, který nám chybí v našem životě. Hlas, který nás povzbuzuje, utěšuje, miluje, vzrušuje, který nám stačí jen slyšet a najednou se usmíváme.
I když se to může zdát jako hrozba odcizení se, lidé vždy potřebovali fyzický kontakt. Existují čtečky knih, ale když se dotýkám knihy, kterou chci číst, nedá se to porovnat s neexistujícími listy v té malé krabičce. Vnímám povrch, vazbu, hrubost papíru, vůni při prvním otevření. Zanechávám v ní kousek své existence v podobě dočasných i trvalých otisků prstů, nadrobených sušenek při večerních čteních, ohnutých rohů, zmačkaných stránek od věcí v batohu, rýh od nehtů a drobných promáčklin, dotyků jiných rukou. Je součástí, fyzickou, kterou můžu kdykoli uchopit a vnímat. Stejně jako člověk, lidi kolem mě.
Čich, zrak, hmat, sluch, chuť. Dočasně jde jeden z nich upřednostňovat. Ale jakmile si uvědomíme absenci těch ostatních, začnou nám pomalu scházet. Budeme je chtít potlačit nebo se s nimi vypořádat, a tak se stane, že onen hlas přejde do fyzického těla naprosto cizí ženy, která se nám bude snažit namluvit, že je to on, když ji líbá-chutná, když ji hladí po těle, že to je jeho fyzické tělo. Nadechuje se, sténá. Dělá jako by tím tělem opravdu byl. Dokáže si opravdu člověk namluvit se sluchátkem v uchu, z něhož vychází milující hlas, že tělo, které vidí, není pronajaté tělo neznámé ženy?
Krásné záběry uspěchaného města, v němž se jeden člověk tak snadno ztrácí. Velká okna s výhledem na milióny dalších oken, v nichž lidé žijí? své životy. Občas si taky tak připadám. Chodím městem a hledám sebe sama. Nálada se během pár vteřin mění na ztracenost, jindy obrovskou radost a touhu křičet uvědomění si té nádhery kolem sebe.
Operační systém, do kterého jsme se zamilovali, který jsme začali brát jako člověka, se kterým jsem prožili úžasný sex, výlet na pláž, piknik s přáteli, narozeninovou oslavu, dovolenou v horách, právě ten operační systém, který sdílíme s dalšíma několika tisíci lidmi, procházejícími kolem nás.
Lidé si k sobě vytvářejí čím dál tím složitější cesty, jak se chytit za ruce. Prozření absurdnosti tak krásné až nepochopitelné, nás zavede na střechu s člověkem, jehož hlas vidíme v pramíncích vlasů, barvě očí, lidské kůži, a pak se chytíme a díváme se na město zalité blikajícími světly.
Her, nebo-li Ona je o tom, co občas všichni cítíme, kdy hledáme ten správný hlas.
A pak přijde prozření. Absurdnost, tak krásná, že je nepochopitelná.
Aneta Železníková
Coming back from a theatre, downloadind the soundtrack and falling asleep listenig its music leadsto a blend of film's frames with my imagination and disrupting the score with sound of flowing water inside room heaters.
We talk virtually. We smile virtually. We look for each other virtually. We feel free now - but virtually. And one day we fall in love with operating system which/who will understand us more then non-virtual environment around us. It will be the right voice, which we miss so much in our lives. The voice which encourages us, relieves our feelings, loves us, excites us, the voice which is enough to hear and we feel better.
Although, it seems to be a threat of alienation, people still need a physical contact. We use, for instance, Kindle for reading but it is not possible to compare it with ordinary books. Kindle simple has no real pages. When I hold a book in my hands I feel the surface, binding, paper grain, smell. Every time I touch it I leave inside it temporary and permanent signs of me. Fingertips. Crumbs of cookies. Crumpled pages. Nail grooves. Dents from stranges. It is a part of me, the physical part which I can take and feel it with my hand anytime. And it is same with people around me.
Sense of smell, sight, hearing, taste. We can prefer one of them but not permanently. As soon as we realise absence of these remaining, we will be missing them. We will try to supress or deal with them which will leads to the moment when the voice becomes a physical body of strange woman, who tries to fool us into thinking that we really kiss, taste and stroke body of the voice. The body is breathing, the body is moaning with pleasure. It seems the body is real voice’s body. Can we make ourselves believe that body which we see is not strange body of hired woman but the body of the voice which we hear in our headphone?
Beautiful footages of rushed city where people loose so easily. Large windows with view of milions of other windows where people live? their lives. Sometimes I feel that way. I walk through the city and search for myself. A mood swing every minute, I feel lost, I feel gorgeous and want to roar with delight that I am aware of the beauty around me.
Operating system, which we fell in love and took it as human being who we had an amazing sex with, went to the beach, had a picnic with friends, celebrated a birthday’s party with, enjoyed a holiday in the mountain, that operating system which we share with other thousand passers-by.
Nowadays, people don’t see how easy is to hold somebody's hand. We have go on the rooftop to open our eyes with person who voice we see in her wisp of hair, in her eye colour, her skin, and then we hold each other and look at blinking city in front of them.
Her is about feelings which we have sometimes, when we look for the right voice.
Then awakening comes. Lovely absurdness, you don’t need to understand.
