30.01. 2023
Historie designu: Zakázaný rozhovor: Muzeum umění a designu Benešov v roce 2017
rozhovory
List pro kritické myšlení – Literární noviny – přestaly, jak známo, po devadesáti létech své slavné historie vycházet. Počátkem roku 2017 se ještě stačily účastnit široké veřejné podpory benešovského Muzea umění a designu, které se snažilo odolat druhému ataku politiků, jež po zákulisních tahanicích v polovině volebního období obsadili místní radnici. Záměrem prvého útoku byl u nás již tradiční folklór – slučování předstírající úsporné záměry. Muzeum se tehdy mělo stát pobočkou komerční organizace zajišťující zábavní akce. Když se mu s podporou Ministerstva kultury podařilo neblahý vývoj zvrátit, mělo pro změnu být příjemným místem pro zaměstnání rodinných příslušníků a přátel politiků. Literární noviny (2017/1) tehdy připravily obsáhlý rozhovor s ředitelem a zakladatelem muzea Tomášem Fassatim, který doplnily řadou atraktivních ilustrací. Když byl zveřejněn, muzeum dostalo zákaz jej veřejně šířit, aby se tím neposílilo jeho postavení. Ale to byla jen malá ukázka totalitních způsobů, jak vystřižených z dob Husákovy normalizace. Zanedlouho pak byla příkazem zřizovatele dva dny po vernisáži uzavřena nová výstava muzejních přírůstků, která prezentovala na mimopražské poměry mimořádně bohatou kolekci nově získané soudobé české malby, grafiky a plastiky společně s několika velmi zajímavými ucelenými kolekcemi současného i historického designu. Opět by to posílilo postavení muzea, které bylo třeba účelově prohlásit za nefunkční a špatné. Celé další dění v Benešově pečlivě zaznamenali historici. My se pro zajímavost vrátíme jen k zakázanému rozhovoru výstižně popisujícímu rozvoj muzea, které jeho zakladatelé pak museli v roce 2017 bez jakéhokoliv poděkování za vykonanou práci pod politickými tlaky opustit. Současně dává srovnání s činností značně odlišné nové benešovské výstavní instituce, jež jej nahradila. Je jistě také užitečným příspěvkem do série diskusí zvané „Dobrá praxe“, kterou podnítil spolek Skutek.
Literární noviny: Mezi českými sbírkotvornými ústavy zaujme Muzeum umění a designu Benešov svou orientací na design. Muzeí umění jsou v republice tři desítky, ale design sbírá málokdo. Design je při tom pro veřejnost atraktivnější než mnohá volná tvorba.
Tomáš FassatiI: Absence sbírek a expozic užité tvorby vyplývá ze specifické historie. Osamostatněné tuzemské galerie v šedesátých letech navazovaly zejména na tradici obrazáren. Umělecké řemeslo a posléze design se sbíraly spíše v obecně zaměřených muzeích a pak v malém počtu uměleckoprůmyslových, vytvářených v 19. století. České galerie proto design dlouho nepovažovaly za své téma, dokonce jím mnohdy trochu pohrdaly. Když se pak začal začleňovat design do stálých expozic volného umění, vzali to někteří kurátoři na vědomí, ale nebyli ještě připraveni zakládat jeho sbírky ani dostatečně odborně s ním pracovat. Projevuje se to například i tím, že pro prezentaci designu je stále užívána metodika vhodná pro volnou tvorbu, která se zaměřuje především na estetiku. Estetické kvality jsou jistě významné právě v kombinované prezentaci užitého a volného umění, u prakticky fungujících produktů je ale nezbytné umožnit veřejnosti vnímat komplexně všechny jejich kvality. Například formou předvádění funkcí nebo možností interaktivního kontaktu s exponátem.
Literární noviny: Vaše muzeum bylo známé ojedinělou laboratoří ergonomie designu a architektury pro veřejnost, jak funguje?
Tomáš FassatiI: Laboratoř nám pomohla nalézt cestu, jak vyhovět potřebám návštěvníka a současně i předpisům. Vytvořili jsme speciální akviziční postupy, a tak si mohou lidé nejen běžně zkoušet, ale s využitím přístrojů i testovat mnohé designové produkty. A pokud s laboratorní měřicí technikou vyrazí do terénu, mohou ověřovat i mnohé kvality architektury a urbánního prostředí. Přesto, že se s pojmem „laboratoř“ dnes často módně operuje jak v prostoru tvorby, tak muzejní edukace, byla naše laboratoř designu zatím zcela ojedinělá, a proto ji navštěvovalií lidé z celé republiky včetně studentů uměleckoprůmyslových škol.
Literární noviny: Sbírání a prezentace designu má svou zajímavou tradici a současně reaguje na aktuální potřeby současného průmyslu 4.0 související s digitalizací a robotizací.
Tomáš FassatiI: Na počátky tradice uměleckoprůmyslových muzeí se dnes s chutí zapomíná. Sloužila z velké míry jako praktické vzorkovny pro uměleckoprůmyslové školy i výrobní podniky. K rozchodu muzeí a škol došlo s nástupem modernismu, což přineslo, jak velmi zajímavě dokládá teoretik designu Jan Michl, škody pro kvalitu výuky, tak i kvalitu muzejní prezentace. Výzvou současnosti je opětovné intenzívní propojení. Asi jsou na to ale více připravena technická muzea nebo science-parky. Samotná digitalizace spojená s robotizací přináší stále větší izolaci člověka od komplexního smyslového vnímání přirozené reality. Vede to ke snížení důležitých rovin kondice těla, které potom ústí do různých degenerací včetně tzv. digitální demence. To je nesmírně aktuální prostor právě pro výuku designérů i architektů směřující k nepovrchním kvalitám komfortu inteligentního designu. Promítají se sem nejnovější požadavky na vzdělávání 4.0, na kterých byl postaven náš muzejní edukační program.
Literární noviny: Vaše muzeum mělo ale ve sbírce a expozicích také atraktivní oblasti volné tvorby, jaké to jsou a jak se s nimi pracuje ve vztahu k veřejnosti?
Tomáš FassatiI: Měli jsme běžné sbírky české malby, plastiky, kresby či grafiky 20. století. V malém rozsahu se snažili také o akvizici méně běžné holografie či videotvorby. Nejzajímavějším specifikem naší sbírkotvorné činnosti ale byla rozsáhlá kolekce české a slovenské fotografie. Tu, podobně jako design, sbírá zatím jen několik českých muzeí umění. Naše sbírka sice nedosahovala kvalit a rozsahu známých z Uměleckoprůmyslového muzea v Poraze a Moravské galerie v Brně, umožnila nám ale vytvořit první stálou expozici dějin fotografie, která byla jedinou v republice. Veřejnost má fotografii ráda, a proto k nám jezdili lidé z daleka. Volná tvorba posledního století je ale především velmi potřebnou „učební pomůckou“ pro posilování náročnější typu vizuální gramotnosti. Jde o schopnost dešifrovat náročnější vizuální formy přenášející náročnější obsahy. Školy se dnes snaží rozvíjet vyšší verbální gramotnost tzv. „čtenářskou“ a muzea umění je mohou ze své „výtvarné“ strany optimálně podporovat. Schopnost pracovat s náročnějšími obsahy je nezbytným předpokladem toho, aby se příslušníci spotřební společnosti nestali lehce ovládaným nevolníky tržního mechanismu a populistických politických praktik.
Literární noviny: Vaše muzeum umění bylo známé svým odlišným vzdělávacím přístupem shrnutým pod heslem „Umění pro život“.
Tomáš FassatiI: Většina muzeí umění se ve své vzdělávací činnosti zaměřuje především na umění samotné. Cílem naší edukce není umění, ale osobnostní rozvoj v konkrétních rovinách, k němuž je tvorba pouze prostředkem. V programu jsme zvýrazňovali tři zásadní témata: 1. Člověk a společnost, 2. Člověk a příroda, 3. Člověk a jeho duchovní rozměr. Někdy se říká, že všechno umění patří do duchovní oblasti. To ale není pravda. Jde nám o duchovnost vědecky vymezenou teorií vícečetné inteligence. Stručně definováno to „co člověka po různých stránkách přesahuje“. Osmi základním typům lidské inteligence je nadřazena ta nejnáročnější, které se asi nejvýstižněji říká „hodnotová“. Umožňuje člověku zabývat se tím, co přesahuje jeho smyslové vnímání. Někteří lidé si ji mylně spojují s náboženstvím. K němu má tato inteligence ale jen obecnou psychologickou vazbu. Samotné náboženství je spíše doménou filosofie a kulturologie.
Literární noviny: Benešovské muzeum umění patřilo k průkopníkům interaktivních expozic a naopak poněkud odmítalo módní animace.
Tomáš FassatiI: Psychologie velmi dobře upozorňuje na podmínky vnímání uměleckého díla. Je určeno především bezeslovní tiché komunikaci. Říkáme návštěvníkům – zkuste si někdy vypnout zvuk na televizoru a sledujte, co všechno zajímavé můžete vnímat beze slov. Je toho paradoxně mnohem více, než když naši pozornost vyrušují slova. To neznamená, že nemá smysl lidi před vnímáním slovně připravovat a pak následně s nimi slovně diskutovat. Ale před obrazem nebo sochou se má mlčet. My jsme pro přípravu ke vnímání výstav vytvořili interaktivní pomůcky, které si vystačí s psaným textem. To jsme měli už v roce 1990, kdy se o tom u nás ještě moc nemluvilo. Animace znamená oživování. Spočívá ale převážně v hlasitých aktivitách, které podle mne umělecké dílo spíše umrtvují, nebo třeba i znásilňují. Není důležitý názor odborníka na obsah obrazu, ale podpora vytvoření svébytného „neodborného“ názoru laikem. K té podpoře u nás v muzeu patřia třeba i relaxační technika, neboť návštěvníci často přicházejí z prostředí plného napětí, které jim neumožní spontánně a uvolněně umění vnímat.
Literární noviny: Mluvil jste o vyšší gramotnosti, ale vaše muzeum je známo zejména vzdělávacím programem a vlastními učebnicemi základů praktické globální vizuální gramatiky.
Tomáš FassatiI: Ve školách se velkém učí slovní gramatika a zapomíná se na „obrazovou“. Mnozí lidé vůbec netuší, že její základy jsou obsaženy v mnoha mezinárodních normách ISO. Praktická globální vizuální komunikace může částečně fungovat i bez školní výuky gramatiky, nikdy ale ne tak kvalitně, jako s její znalostí. Proto jsme vydali v 90. letech první české učebnice a slovníky této gramatiky a zaučili první pedagogy základních škol. Nyní je převádíme také na web.
Literární noviny: Takto fungující muzeum musí budit zajímavé odezvy v republice či v zahraničí, jaké byly?
Tomáš FassatiI: Ohlasy jsou především užitečným potvrzením užitku našeho směřování. Vzdělávací program globální vizuální komunikace podpořil i International Institute for Information Design, učebnice a slovníky ocenily například také Pedagogické muzeum J. A. Komenského nebo Library of Congress Washington, do laboratoře ergonomie jezdily školy z různých částí republiky a náš koncept „inteligentního designu a architektury“ odlišující se od povrchního módního klišé budí velmi podnětnou diskusi.
(Literární noviny leden 2017, číslo 1)
Dovětek redakce LN:
Mgr. Tomáš Fassati založil společně se svou manželkou Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy v roce 1990. Za dvacet šest let zde shromáždili rozsáhlé kvalitní sbírky české malby, grafiky, plastiky a fotografie 20. století a také grafického i produktového designu. Fassati je autorem první české učebnice a slovníku globální vizuální komunikace a mnoha dalších publikací o umění, komunikaci a společnosti.
