05.05. 2013
Hugo Demartini
Recenze
Strávila jsem tam tři hodiny. Nejvíc jsem se nasmála při vyhazování tyčinek a obdélníků, sešlapávajíc spoušť foťáku nohou, abych byla jako on. Chtěla jsem, když se nikdo nedíval, přesunout ty kuličky, které si o to tak říkaly! Vracela jsem mu jeho milý úsměv svým úsměvem, i když byl jen na plátně. Očima jsem hladila ony povrchy a cítila je na svých dlaních. Hugo Demartini.
Dívám se na ně, ale přitom na sebe. Snažím se udržet pozornost na chromových tělesech a .... to bílé tričko má nějaké krátké rukávy, příště si ho musím vyzkoušet než ho koupím.
Jako kdyby chtěly, aby onen zájem nepozorovaně přecházel od nich ke mně, jsou pomyslným převaděčem mezi čím? Zrcadlí život toho, kdo se na ně dívá. Dokonce mě i naklonovaly v měřítku mravence a po celou dobu mého tichého procházení ze mě nespouštěly oči stejně jako já z nich, i když ty jejich byly mnohem přísnější, přeci jen nemám oči vzadu.
Když jsem se dívala na video projekci, jak Hugo Demartini pečlivě otírá a leští každou kouli zvlášť, jejichž předobraz byly zachumlané mořské řasy, v tom poli po dešti vypadaly úžasně. Měla jsem nutkání vysmát se onomu rituálu očisty, neboť položením do onoho polního prostoru došlo k naprostému zašpinění, nefyzicky. Očista v zablácených hranicích půdy. Dokonalost.
Hra s tvary (a měl rád ženy), která je tak prostá a uklidňující zároveň (jednoduše krásná a závisti hodná činnost), působí v prostoru Veletržního paláce jako nedopatření, záměna soch za šperky. Vyparáděný naoko, prázdný konceptem. Začátek, který tiše lemuje sádrovými objekty průchozí cestu, by měl být koncem, na němž poklekneme zaskočeni vnuknutou myšlenkou mystického, možná i mýtického vyobrazení. Konec je slepou uličkou. Jdu za světlem a narazím. S nepochopením tohoto směřování, které naznačuje pokračování, nakouknu za zeď, říkající si o vstup, ale vstupem není. Bez vysvětlení a gestem násilného zastavení, přerušila se linka mého přirozeného pohybu.
Architektonické řešení Federica Diáze a Mirka Vavřiny v tomto případě stylizovalo sochařské objekty do prodejního zboží, jejichž přirozená vnitřní výpovědní hodnota byla posunuta jaksi mimo, a tím pádem se stala nepodstatnou na základě jejich záměru, ať se vše pěkně blýská.
Onen efekt, "vidím se všude", byl zbytečně vtíravý, vždyť od toho tam byly ony objekty! Nebylo třeba je násobit pomocí instalace. Tak lehce a jasně, jak působí ony objekty, měla je prezentovat ona instalace a vyzvednout o stupínek výš s pokorou, a ne se zalíbením v sebe sama.
Byl sochařem až dokonce svého života, a tato výstava ho nepředstavuje jako sochaře. Přikládá mu role vzdálené jeho myšlení a jediné, co za něj může nestrojeně vést dialog s neznámými pohledy, jsou vystavené sochy.
Dívala jsem se a mluvila s nimi ... nebo s mým zvláštně zakulaceným světem?
