26.03. 2025
Humanoidní roboti, robotoidní lidé?
Ergonomie
Každý jev má v běžné realitě svůj protiklad. Designéři to znají například z teorie barev, kde existují tzv. doplňkové barvy. Jejich charakteristikou je, když je sečteme, vzniká neutrální šedá. I ta má protiklad – v šedé, s níž aditivním míšením – součtem – vytvoří neutrální bílou a subtraktivním míšením vytvoří neutrální černou. Šedá je středem na stupnici mezi hranicemi. Nepředstavuje žádný nezávislý fenomén, je jen součástí systému.
Tento jednoduchý princip lze užít všude, v komplikovanějších jevech se ale může najednou prolínat současně více kvalit. Složitějším příkladem je například mužství a ženství, což jsou dvě vyhraněné polohy, mezi nimiž existují také přechodné varianty. Lidé nezajímající se o principy světa může překvapit, že vedle filozofie feminismu existuje také maskulinismus.
A co jsou robotoidní lidé? Tady nám některé přechodné stavy více vykreslí budoucnost. Jestliže však dnes používáme slovní spojení „humanoidní robot“ pro stroj, který designéři připodobňují člověku, je logické se zabývat také robotoidními lidmi. Mimochodem pro lidskou psychiku je nepřirozené a při dalším vývoji může být duševně škodlivé, když se stroj příliš podobá člověku. Vnímání potřebuje své jistoty, které podporují všechny smysly, tedy například i sluch. Pokud některé vjemy stojí proti sobě (například lidský tvar designu a strojová podstata produktu) vzniká u pozorovatele nepříjemný stav tzv. kognitivní disonance. Zajímavě o tom psal v minulých létech občasník Design 4.0 – Mezičas. Je tedy přirozené, že když malé děti měly vytvořit sošku robotů, že spontánně zvolily hranatý tvar, aby se kognitivní disonanci vyhnuly (viz ilustrace).
Robotoidní člověk se podobá robotu nedostatečným rozvojem vyšších typů inteligence. Známe to z diskusí o umělé inteligence (UI), která z lidských schopností zvládá první tři typy inteligence – logickou, jazykovou a prostorovou. Při speciálním nastavení SW bude zvládat i zvukovou a pohybovou. K vyšším typům inteligence se UI ale nemá jak přiměřeně dostat, protože jí chybí živý mechanismus emoční odezvy sloužící člověku jako silný podnět k přežití. Některým lidem, jak vidíme v běžném životě, také chybí dostatečná emoční inteligence. Ta pak musí být vázána k inteligenci existenciální (hodnotové), bez níž jednoduché základy emočního systému vedou k velmi problematickému jednání, které škodí jedinci i jeho okolí. Tak to je základní, zjednodušená charakteristika robotoidních lidí. V běžném životě je komentujeme „on se chová jako stroj“ apod.
Zajímavé mohou být diskuse psychologů, nakolik se dá UI „naučit“ emočním odezvám. Při té příležitosti si samozřejmě musíme hned položit otázku, nakolik se u člověka dá třeba v dospělosti podpořit rozvoj emočního zpracování informací. Odpověď na otázku „Proč mají lidé s vysokým IQ často nešťastný život?“ je známa: „Jsou to ti, kteří mají současně i nízkou emoční inteligenci.“ Jak posílit emoční inteligenci u člověka společně s hodnotovou (existenciální) je pak velký úkol.
Tomáš Fassati, Institut inteligentního designu
