29.10. 2010
Jak mi rodiče Jiřího Georga Dokoupila změnili život
Design v souvislostech
Narodila jsem se v Krnově, menším slezském městě v podhůří Jeseníků, asi šedesát kilometrů od Ostravy. Za naší rozlehlou zahradou a za potokem se zavlnil první zelený jesenický kopec s krásným dřevěným triangulačním bodem obklopeným borovicemi. Vojáci si tam udělali cvičák, chodili po kladinách z klád, plížili se vysokou trávou a zpívali „Okolo Hradce, v malé zahrádce…“.
Krnov bylo průmyslové město obklopené krásnou přírodou a lesy a za jednou z průzračných řek, které jím protékala, leželo Polsko. Hranici tvořil zoraný pás půdy, který jsme jako děti během koupání v řece přecházely pozpátku, abychom se podívaly tzv. za hranice. Nic tam nebylo, pouze pole s cukrovou řepou.
Město proslulo výrobou varhan, kvalitních textilních tkanin, prýmků a textilních a koželužských strojů. Bylo v něm krásné divadlo a dvě kina, nádherná sokolovna se stadionem, půvabné zimní kluziště a řada dalších budov, které lze najít v knihách o historii architektury. Prolínala se v něm typická sudetská architektura s moderními stavbami dvacátých let dvacátého století. Dodnes se zachovala řada staveb Leopolda Bauera. Jeho veřejné stavby i vily pro bohaté průmyslníky dostaly po válce jinou náplň, mne nejvíce fascinovalo to, že se z bývalého Mysliveckého (loveckého) domu stal Dům pionýrů, v němž se v typické lovecké výzdobě odehrávaly také plesy a naše taneční. I v tuhých zimách jsme na ně jezdili na kolech. Zajímavé bylo také chodit do vily majitele tamního lihovaru, kde se vyráběl například likér Praděd, jako do školní jídelny. Soudružka vedoucí jídelny, paní Beranová, měla kancelář v bývalém salónu s výhledem na řeku a budovu textilky postavenou ve dvacátých létech. Protější textilka byla průmyslově krásná, s velkými okny, která vždy svítila do noci, ačkoliv kol kolem byla jinak tma tmoucí, osvětlení města nebylo valné.
Ve městě bylo několik základních škol, škol odborných a gymnázium, tehdy přejmenované na Všeobecně vzdělávací školu. Ve II. ZDŠ, kam jsem autobusem dojížděla, protože jsme bydleli ve vilové čtvrti zvané Ježník, která je nad městem, jsme chodili buď do družiny, kde jsme se nudili nebo do Pionýra, kde jsme se nudili ještě více. Hry typu „Tichá pošta“ nebo „Na kukačku“ nebyly pro pubescenty věru zajímavé. Až jednoho dne se ve škole objevila nová pionýrská vedoucí. Byla mladá, hezká, s živýma očima a černými hustými vlasy a měla plno nápadů. Jmenovala se Magda Dokoupilová. Začala nás učit zpívat a tančit (dodnes umím „Já jsem tkadlec od Nymburka“ ), hráli jsme divadlo a vymyslela i balet. Nevím proč, ale tančila jsem prince, měla jsem černé klouzající cvičky, bílé shrnující se punčocháče, pelerínu z jakéhosi a kdesi nalezeného modrého sametu obšitého zlatými prýmky, protože těch bylo v Krnově spousta. Princezna byla mírně obtloustlá holčička Aninka, která uměla stát na špičkách a byla nacpána do baletních růžových saténových šatiček s růžovou sukničkou z tylu, máčeném v pivě nebo cukru, aby správně držela. Stála na špičkách, já chodila kolem ní a podpírala ji, aby nespadla. Kolem nás tančily holčičky oblečené za Španělky, třásly dlouhými sukněmi s mašlemi, protože ty se v Krnově vyráběly také. Tančily jsme na píseň „Když motýl za láskou letí, nikdy, nikdy, nedoletí“. Tak odvážný balet to byl. Magda měla pořád nějaké nápady, a tak jsme se přestali v Pionýru nudit. Jednou přivedla svého malého syna Jiříka, který měl skládat slib Jiskřičky. To byl předstupeň Pionýra.
Jednou Magda přišla s nějakým pánem, což byl její manžel, inženýr a vynálezce. Sedl si k nám, a nám, naprosto rozjíveným dětem vykládal o první a druhé průmyslové revoluci, století páry, všelikých strojích a líčil budoucnost. Byl na úrovni Julia Verna. Přestali jsme se mlátit, tahat za vlasy, škrábat, házet po sobě křídou a houbou a s pusou otevřenou jsme ho poslouchali. V tu chvíli jsme přestala chtít být baletkou a krasobruslařkou, ale rozhodla jsem se pro techniku. A protože jsme zrovna v tu dobu dávali přihlášky na střední školu, přihlásila jsem se na rozdíl od všech holčiček a spolužaček rovnou na matematicko-fyzikální větev SVVŠ. Bavila mě tam matematika, fyzika, chemie a zvláště deskriptivní geometrie (dodnes nechápu, kde se to ve mně vzalo) a ze všech těchto předmětů jsem pak odmaturovala na výbornou. Za všechno ale může inženýr a vynálezce pan Dokoupil. Vynalezl také nějaký textilní či koželužský stroj, o který byl velký zájem v zahraničí, hlavn v Německu a Japonsku a tak v roce 1968, když Krnov obsadily sovětské tanky, které se valily malebnými ulicemi a pod jejichž pásy se rachotem drolily silnice a třásly domy, sebral rodinu a opustili republiku. Já už jsem v té době už studovala v Brně, ale první, co jsem při návštěvě Krnova od kamarádů slyšela, byla informace, že Magda s dětmi a manželem odešli do Německa. Ještě jsme o nich slyšeli od různých známých, ale pak informace utichly a já si mnohokrát na aktivní pionýrskou vedoucí Magdu, která nás děti nenechala ani chvilku v klidu, mnohokrát vzpomněla. A na jejího muže taky, protože mě ze dne na den přeorientoval do jiného než původně vysněného světa. Tehdy nikdo z nás nevěděl a netušil, že se ten malý Jirka Dokoupil začal věnovat umění. Byl hodně živý asi po mamince, ale také hloubavý, zřejmě po otci.
Po roce 1989 jsem byla na veletrhu koberců a podlahovin Domotex v Hannoveru. Tam vystavovala známá německá firma Vorwerk kolekci koberců, kterou navrhovali slavní světoví umělci. U jednoho z těch koberců jsem najednou zůstala stát jako přikovaná, něco mi připomínal, něčím mě oslovil, netušila jsem co to je, a proč to je, nevěděla jsem, kdo je autorem. Byl v něm nějaký tajuplný kód, že jsem se musela jít na autora zeptat. Byl jím Němec Jiří Georg Dokoupil. Ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že je to „Jiříček“ Magdy. Na jeho květnové výstavě v Jízdárně Pražského hradu jsem si u jeho obrazů i promítaného dokumentu užívala ten pocit znovu a znovu. V natočeném dokumentu projížděl a komentoval náš posmutnělý a do mlhy ponořený kraj. Odkrýval tím víko mé duše i toho, co teď dělám a proč to dělám, jak to dělám.
Haló, všichni Dokoupilovi, dík.
Lenka Žižková
