13.05. 2021
Je česká kritika designu bezzubá?
Design v souvislostech
Zkušení lidé vědí, že na kritickém myšlení stojí kvalita rozvoje společnosti. Jestliže design zasahuje do většiny sfér lidské činnosti, je nezbytné, aby byl také podrobován dostatečně kritickému pohledu. Kde se ale s odbornou publicistikou o kvalitě každodenně užívaných produktů můžeme setkat? V populárních médiích? V podstatě ne. V odborných médiích zaměřených na design? Také ne. Část z nich se totiž věnuje pouze historii a špičkovým tvůrcům, zbývající pak komunikují jen povrchním marketinkovým stylem, v němž pro seriózní analýzu záporných kvalit není místo. Není pak divu, že takto děravým sítem procházejí výtvory s mnoha nedostatky.
Aktuálním příkladem je nový návrh jednotného vizuálního stylu pražské integrované dopravy (PID) autorů Mikuláše Macháčka, Petra Štěpána a Bohumila Vašáka. Byl prezentován již ve více médiích a zejména odborná veřejnost jej přivítala jako účinnou páku proti rozšíření amatérského řešení, se kterým přišli před časem dopravci a začali jej svévolně bez vyjádření odborníků používat. Jde o známé „trikolorové“ autobusy, které se začaly objevovat v příměstské dopravě. Česká trikolora vytváří příliš ostrý barevný kontrast, který v pestrém prostředí jen zvyšuje nepřehlednost vizuální situace nehledě k nesnadné aplikaci při řešení konkrétní karoserie dopravního prostředku. Nové řešení by také mohlo odstranit amatérské předělávky barevného designu pražských tramvají známých pod přezdívkou „porsche“ nebo naivní „retro“ návrh některých rekonstruovaných vozů legendární T3.
Nově přijaté řešení, které je výsledkem soutěže, již není produktem výtvarných amatérů, o čemž přesvědčuje jeho stylová kvalita. To je ale zřejmě jediné podstatné plus celé inovace. Nedostatky poukazují ovšem na nedostatečně komplexně nastavenou laťku kvality jak v prostředí grafických designérů, tak uměleckého školství. Chybí zde například odborné znalosti psychologie vnímání a respekt k mezinárodním komunikačním konvencím podporujícím funkčnost. Problémem je i tradiční spokojenost s povrchní metodou rešeršování problému před začátkem práce. Rešerše je totiž zvykem, zejména od nástupu obrázkových vyhledávačů, dělat bez pozornosti k textu a analýzy z toho vyplývající pak nemohou být nepovrchní.
To se projevilo v základní rovině při volbě barevné kombinace – červeného a světle šedého odstínu. Bohumil Vašák ji v rozhovoru pro Czechdesign zdůvodňuje: „Historická barevnost pražské dopravy je červená na „bílé“. A odstín té bílé se v průběhu času měnil – béžová tramvaj T3, světle šedé a stříbrné metro, sněhobílé první hranaté Karosy až po stříbrné tramvaje 14T a 15T. Nebavíme se tedy o nahrazení bílé, ale sjednocení řady odstínů, které doplňují dominantní červenou barvu.“ Při uvedeném způsobu rešeršování autoři návrhu samozřejmě nezjistili, že barevnost karoserií pražské hromadné dopravy vychází z tonální kombinace pražské vlajky a ta je podle heraldických pravidel získala z pražského znaku. Autoři si toho zřejmě nevšimli, ani když jejich mateřské studio Najbrt kdysi vytvořilo známou grafickou značku města Prahy, kde jsou v červené ploše umístěna žlutá písmena. Kdyby školy designu byly schopné učit studenty teorii vizuální komunikace, všichni grafici by znali mj. jednoduchá heraldická pravidla, kdy žlutá je na znaku náhražkovým odstínem zlaté, zatímco bílá nahrazuje při technické nouzi stříbrnou. Na pražských vozidlech byl v minulosti ostrý barevný kontrast žluté změkčován lomením tónu do krémové, což dobře odpovídalo pak poválečné módě pastelových barev. Jestliže pak už někdy začal totalitní dopravce kombinovat červenou s bílou, byla to svévole nahrazující odbornou, případně úřední diskusi.
Uvedená výhrada není namířena proti dobré estetické kvalitě řešení, ale proti jeho neodbornému zdůvodnění tvůrci a předpokládané absenci tématu v diskusi s magistrátem.
V uvedeném rozhovoru Bohumil Vašák dále říká: „Převzali jsme prvky, které fungují.“ Fungovalo především barevné odlišení dveří vstupů do dopravního prostředku. To bylo nahrazeno (s výjimkou řešení vozů metra) svislým pásem umístěným nezávisle na poloze dveří, přičemž autoři uvádějí, že tak bude například autobus dobře zdálky rozeznatelný v řadě vozidel přijíždějících do zastávky. Takovou funkci však dokáže (mnohdy lépe) plnit mnoho jiných skladebných prvků vnější plochy vozidla. Kognitivní psychologie by naopak autory poučila, že zejména při dálkovém pohledu do tvarově barevné změti řady vozidel dojde spíše k roztříštění vjemu autobusu na více částí budících dojem samostatných dopravních prostředků.
Aniž by si tento text dělal nároky na komplexnost, zmíníme ještě třetí výhradu vůči popisovanému návrhu vizuálního stylu PID, opět související s nedostatkem výuky na školách. Globální grafická komunikace užívající piktogramy tvoří logicky provázaný systém fungující podle neoblomných pravidel vnímání, které se promítají do svébytné vizuální gramatiky. K ověřeným pravidlům patří jednotné užívání odborně vybrané tvarové a tonální symboliky po celém světě, což se snaží podporovat mezinárodní normy ISO. Grafici trpí pocitem, že je tato pravidla omezují ve svobodném tvůrčím rozletu, a tak se je neučí, a proto také ignorují. Přitom ve svůj neprospěch nevědí, že symboly mají respektovat z jejich unifikovaného hlediska výběru, ale stylově je upravovat mohou. Z ukázky komunikačních prvků stylu PID (viz ilustrace) vyplývá, že mnohá z funkčních pravidel nejsou důsledně respektována, například užití barev nebo tvarů tabulek, do kterých jsou symboly umístěny. Ani čitelnost mnoha prvků není dostatečná. Na její ověření existuje několik velmi funkčních testů a je úsměvné, jak se bez nich grafici rádi obejdou s přesvědčením, že „jejich zkušené oko čitelnost přeci rozezná spolehlivě samo“.
Jak z textu vyplývá, jeho smyslem není ani tak kritika tvůrců jednotného vizuálního stylu PID, ale spíše poukaz na nedostatečnou komplexnost designérského vzdělávání a také na kompetenci různých hodnotících komisí, které nejsou schopné identifikovat nedostatky a namísto skutečně odborné víceoborové analýzy používají tradiční metodu „žírování“ známou preferencí estetických kvalit a neschopností proniknout pod povrch. Výborně to nedávno vystihl jeden pedagog Umprum (bohužel zatím příslušník názorové menšiny): „Měli bychom vychovávat, jak to už poměrně dávno naznačila proslulá škola designu v německém Ulmu, poctivě praxi sloužící profesionály hrdé na své dostatečné komplexní interdisciplinární vzdělání, a ne po slávě toužící marketinkové hvězdy pyšné na svá ocenění v estetických soutěžích.“
Miriam Donáthová
