04.06. 2015
(Julia) Dream
Recenze
Člověk si zapamatuje jen málo snů. Už kolikrát jsem si po probuzení říkala, ještě pět minut a jak vstanu, zapíšu si ho. Samozřejmě nezapsala. Když už nám v hlavě zůstane nějaký sen, je to kvůli silným emocím, které jsme v něm prožívali. Z dětství si pamatuji jeden sen, který mě přímo děsil. Jsou to tři obrazy z prostor paneláku, kde jsem jako malá žila. Je večer, nikdo nikde. Stojím před vchodovými dveřmi. Náhle před vstupními k výtahu a dveřmi ke sklepům. Vím, že se něco děje. Něco špatného. Najednou jsem na schodech v mezi patře a ten pocit je stále silnější. Čekám až přijde ta příšera a představuji si (v tom snu), co všechno mi asi udělá. Nikdy mi nic neudělá. Nikdy tam ani nepřijde a nikdy se nic nestane, protože se vzbudím. Je to jeden z těch snů, kdy se strach rozplyne do světla rozsvícené lampičky a ruky anděla, mámy, ale v dospělosti zůstává jako svírající úzkost, i když lampa svítí a klidně ležící ruka vedle nás nic nenamítá, abychom ji stiskly. Najednou jsme sami.
Dětská důvěra v její oddanost nám není v jeho dlani a tak už ani nerozsvěcujeme lampičku vedle postele, ale zavřeme oči a snažíme se usnout. Dětské sny jsou rovné jako linky s jasným řešením. Ty v dospělosti vypadají jako kusance niti, zacuchané v cizích snech, které nás trápí, děsí a nebo těší a vzrušují. I přesto, že je světlo vždy 'řešením', ne vždy rozsvítíme to správné, a ne vždy věříme tomu, co díky němu spatříme.
Julia Dream je kniha o propojení dětského a dospělého světa, kde je možné pozorovat rozdílné zápisy snů, které se samozřejmě liší slovní zásobou a citem pro větnou skladbu, nicméně, nejsou právě díky tomu dětské sny tak jasné a čisté oproti snům v dospělosti, které se najednou stávají průhlednými, nejasnými, a kvůli kterým lampičku už ani nerozsvěcujeme?
I přesto, že se kniha jmenuje Julia Dream, podle své autorky Julie Floriánové, a vypráví její osobní sny, mezi řádky můžeme číst její život. Sny byly odjakživa spojením naší imaginace, která nezná hranice a skáče si třeba z jeskyně do školní jídelny, se světem, který vnímáme otevřenýma očima. Nejde je od sebe oddělit, nicméně rozdíl, jak vnímáme sny v dospělosti a v dětství se liší. Jako dítě sny pozorujeme, ale nesoudíme. Popisujeme je jasně a srozumitelně, abychom je chápali. Co nejde pojmenovat, opouštíme s čistým svědomím, že je to netřeba znát. Zatímco v dospělosti pátráme po každém detailu, po jeho významu, přímočarost slov a jednoduchost sdělení obsahu se jaksi ztratila, a spojení s obrazy z reálného života jsou naléhavým voláním po námi touženém řešení problému. V knize lze tuto proměnu pozorovat nejen na samotném textu, ale i na připojených ilustracích. Dětské kresby, představující jasný vhled, zatímco fotografie, natištěné na průhledných fóliích, se mezi sebou propojují a oddělují, a vytváří onu nejasnost. Vztah mezi sny koneckonců prezentuje jak po obsahové, tak i po formální stránce celá kniha. Obal knihy je sešit, do kterého si Julie zapisovala své sny jako dítě. Původní texty z tohoto sešitu zachovávají Juliin dětský rukopis, čímž je navozena intimní atmosféra knihy. Držíme v rukou něco cenného, něčí život. V neposlední řadě je to také pečlivý výběr papírů, působící na naše polštářky prstů, obracíme-li stránky, a font písma, který si Julie vytvořila sama na základě charakteru knihy.
Julia Dream je pro mě knihou, kterou když si čtu, uvědomuji si křehkost a zranitelnost autora, jež je ale zároveň i tou mojí. Tím, že se mi kniha v rukou svěřuje, svěřuji se jí i já, nevědomě, a Juliiny obrazy prolínají ty moje v mé hlavě.
Aneta Železníková
