13.12. 2010
Kam se poděl život v bytě?
Recenze
Úvodem pár slov o ztrátě soudnosti
Nad mnohými projekty bytových staveb, adaptací starších nebo například konverzí průmyslových budov se mne zmocňuje pocit šalebného vnímání, spojeného s představou sterility životních projevů implantovaných do jakési virtuální skutečnosti, tak vzdálené životu lidí. Totéž často pociťuji nad realizacemi bytů ať v rodinných domech či vícebytových objektech. Kladu si otázku, zda je na vině mé zkreslené vnímání dnešního světa, či zda jsem podlehla jakémusi optickému klamu. Přesto se mne zmocňuje podezření o záměrné manipulaci, jejímž prostředkem je atakovat zájemce/budoucí uživatele s cílem zbavit je samostatného rozhodování; vzhledem k zaměření textu se nevyjadřuji k úloze developerů, stavebních firem a reklamních agentur. Nemohu se však zbavit podezření o neznalosti problematiky bydlení mnohých zúčastněných (opak by svědčil o jisté dávce cynismu), popřípadě ignorance spojené se sebestřednou touhou projektanta/designéra stavby a jejího zařízení vyjádřit své ego. Na vině může být nedostatek kritického myšlení a následná ztráta soudnosti podílejících se subjektů, zastírané agresivní slovní záplavou bezobsažných slov se silným emotivním nábojem.
Hledání života v bytě
Vrátím-li se ke svým pocitům, zdá se mi, že v představách všech zúčastněných na trase dobytí budoucího vlastníka či nájemníka mají obyvatelé žít jakýmsi sterilně šťastným a úspěšným životem. A to nejen díky všem antibakteriálním opatřením - od WC až ke sterilní konzumaci předžvýkaných zpráv z médií, ale právě následkem nabízené formy bytu a jeho zařízení. Jakoby zde život ustrnul - ať se jedná o koncept v duchu ušlechtilého minimalismu, o projev záměrné prostoty zakrývající bezmocnost autora nebo o velmi dekorativní pojetí v rámci neustále se střídajících trendů (kde jsou časy národního svérázu z let meziválečných, když lze nabídnout baroko šlehnuté uměním afrických křováků, stejně jako kosmickou bytovou scénografii s prvky feng-šuej, či jakýkoliv jiný vnější rámec).
Lze vrátit život do bytu?
Nechci se zabývat kritikou médií ani podílem architektů a designérů, podlehnuvších vnějším reklamním tlakům nebo představám o blíže nedefinovaném velebném poslání. Jsme (na univerzitní půdě - vztahovalo se k místu konference o bydlení, pro kterou byl příspěvek původně určen) v prostředí dotčeném evropskou kulturou se všemi jejími přesahy. Měli bychom si tedy položit otázku, jaké informace a kde mohou budoucí architekti/designéři získat o snad stále ještě bohatých projevech života v bytě?
Protože chci věřit, že ne všichni lidé se podobají preparovaným a konzervovaným bytostem ulpívajících na dokonalosti směřující k delšímu životu, samozřejmě bez vrásek, byť s podporou antioxidantů a jiných podpůrných látek, ani nejsou živočichy uspokojujícími pouze základní potřeby, ať na základní či sofistikované úrovni (potřeba spánku, jídla, atp.), musíme tedy usilovat o způsob, jak představit studentům i veřejnosti rozmanitost životních projevů a jejich vliv na utváření dispozičních forem i volby zařízení.
Domnívám se, že mne, podobně jako mnohé z přítomných již několik desítek let sužuje nemožnost zavést na základních školách výuku bydlení, a to nezávisle na státoprávním upořádání, revolucích či převratech a politické orientaci. Uvědomíme-li si, že první generace jeselsko-mateřskoškolkových a družinových dětí má dnes již vnuky, kteří se právě zařizují, pak lze říci, že tři generace ztratily možnost osvojit si přirozeným způsobem vše, co souvisí s bydlením. Byty se pak podobají čemusi mezi hotelovým pokojem (ložnice), barem (kuchyňsko-stolovací část) s jakousi pasivní poslechovou místností (čalouněná „odpočivná" souprava s audiovideo atd...). Děti jsou pak v duchu zhusta zkreslené představy o individuálním rozvoji (spíše však podle vzoru „tu máš, hrej si a dej pokoj) odkládány do prostoru, zařízeného podle movitosti rodičů - od neútulné cely k disneyovsko-kýčovitému zahlcení. Zajímavá je i úloha reklamních spotů. Zatímco u nabídky nového bydlení převládá bezvrásková uklizenost, u reklam na potraviny či na odstranění mastnot z hrnců se objevuje opomíjená jídelní kuchyně, ovšem vždy bezzápachová nebo myšleného zápachu libého (a to i na WC). Při zmínce o třech ztracených generacích bych ráda upozornila na analogii s vnímáním demokracie mimo jiné nikoliv jako rovnováhy mezi právy a povinnostmi. A tak halasně převažuje pokřik o právech, v praxi ovšem pouze těch silnějších, zatímco povinnost patří mezi slova téměř neslušná a tudíž neslyšná. Karel Kryl měl výstižné označení pro vývoj po roce 89 - demokratura. Jak označit bydlení redukované na základní potřeby, jejichž zajištění může být ovšem velmi nákladné, mne nenapadá, ani jak na rozdíl od sexuální výchovy zařadit výuku bydlení do školních osnov či do nabídky ZUŠ - bydlet a žít je přece také umění.
Mají opomíjené skupiny šanci?
Nevím, jaké je u nás zastoupení jednotlivých sociálních skupin vzhledem ke struktuře jejich potřeb a možností, ale myslím, že orientace na minoritní skupiny se specifickými požadavky je cestou, která přispívá ke spokojenosti a svobodně volenému způsobu života v bytě. A to se samozřejmě týká i bohatého výběru mobiliáře, ať jeho funkčních typů tak výrazu. Také si myslím, že čím vyšší je stupeň unifikace/globalizace na jedné straně, tím více vzrůstá touha po individuálním osvojení nejbližšího prostředí, jakým je domov. Ostatně čtenáři krásné literatury, milovníci klasické i moderní vážné hudby patří také k minoritním skupinám.
Kde hledat příklady rozmanitosti?
Pokusit se najít ztracené vědomí souvislosti. Obracet se na historické prameny, zkoumat, jak se proměňovala struktura bytového fondu a zda některé formy bytů a domů z minulosti ve smyslu dispozičního a provozně-prostorového uspořádání neobsahují prvky, které lze aplikovat i dnes. Totéž se týká struktury mobiliáře, jehož základním atributem musí být respektování ergonomických zásad a tělesných charakteristik uživatelů. Byt není v žádném případě výstavní instalace ani scénografická kreace. Nemyslím, že by se lidé za posledních několik tisícovek let příliš proměnili. Přesto je zarážející, že právě na to, co je nám „vlastní", zapomínáme (například sezení s krytými zády, výhled do prostoru, volný pohyb a respektování osobních zón - vzdálenosti a odstupy, potřeba skutečného soukromí i pospolitosti, utváření těla a průběh jednotlivých úkonů atd.) na úkor formální kompozice v duchu módních trendů. Pokud se výchova budoucích profesionálů - architektů a designérů nezaměří na etické otázky, na zkoumání specifických potřeb a na jejich dosažení v rámci možností jednotlivých skupin, lidé si budou hledat vlastní cestu k utváření prostředí, jež by mohlo být jejich domovem - bez nás. A dobře nám tak.
Cesta do pekla, dlážděná nejlepšími úmysly
Neočekávejme světlé zítřky, ani mocné působení osvěty. Ostatně, dovolím si volně citovat z publikace „Dějiny každodennosti" následující: Časopis Šťastný domov, určený českým ženám a domácnosti zveřejnil roku 1906 Návrh domku pro rodinu učitele. Má být jednopatrový o rozloze 184 m². Má obsahovat prádelnu, 3 sklepy, chodbu, záchod, koupelnu, kuchyň, verandu, jídelnu, ložnici, spižírnu, pracovnu a hovornu, pokoj pro hochy, světnici pro služku, balkon. Ponechávám bez komentáře.
Závěrečný povzdech - čím jsem starší, tím více pochybuji o smyslu výchovy. Jakkoliv se člověk nejlépe poučí z vlastních chyb a zdálo by se tedy nejvýhodněji postupovat cestou pokus/omyl, v případě bydlení je to investice poněkud nepřípadná. Proto si myslím, že názorné příklady a bezděčné přejímání životaschopných vzorů a vzorců, třeba formou výukových programů - simulace životních situací - jakýsi trenažér, by stála za úvahu.
Ivana Čapková
