23.03. 2025
Knihy budoucnosti designu a architektury
Recenze
Nejen česká společnost zažívá problémy, které se samozřejmě dotýkají východisek tvorby designu i architektury. Mnohé to povrchně nezajímá, pro mnohé je témata dost náročné pochopit. Týká se to kvality vyšších typů inteligence, kterou si většina lidí raději nenechá testovat, aby se vyhnuli nepříjemnému zjištění. Existují však lidé, kteří potřeby společnosti i současného jedince chápou. Pro ně jsou velmi následující inspirativní knihy.
K základním problémům dnes patří pomalu přicházející vyzrálost mladé generace, o které se popíše spoustu papíru i webu, ale máloco jde k podstatě, která by posloužila. S vyzráním mají problém hlavně muži, ženám už příroda vždy aspoň trochu pomůže. Ve vývoji jedince dnes chybí důležitá fáze, která se nazývá iniciace a souvisí s přechodem do psychické dospělosti. Tématem se ale zabývají málokteré knihy a psychologové. Jedné, bohužel ale trochu náročnější formě, je věnována kniha Richarda Rohra Adamův návrat, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2019. Jde o oblast emoční inteligence, o jejíž důležitosti v celém životě se sice píše, ale iniciace patří k velmi vzácným tématům.
Dalším problémem je vztah mladších generací k seniorům. Tomu se věnuje kniha stejného autora Pád vzhůru, vydaná také Vyšehradem. Jde pro změnu o inteligenci sociální. Autor nabourává populistický předsudek, že společnost se musí přizpůsobit mladé generaci. Jednoduchým protiargumentem je, že přizpůsobivost je vlastní z vývojových důvodů jen mladému člověku a přirozeně mu velmi prospívá, když se jí nevyhýbá. Lze očekávat, že mladí se ale nebudou přizpůsobovat dobrovolně, je proto nezbytné, aby jim společnost dokázala nastavit jasné hranice, jak tomu bylo po staletí ve většině kultur světa.
Nejde jen o přínos nezpochybnitelného přínosu seniorů mladým, životní zkušenost starší generace se nedá ničím nahradit, ale i respektování práv starších ročníků, která bývají dnes mnohdy ignorována. Projevuje se to i v soustředěné pozornosti seniorům, která je v současnosti chabá nebo naivně unifikovaná. Zatímco mezi mladými ročníky se podrobně rozlišují různé generace, senioři mezi padesátkou a devadesátkou jsou arogantně házeni do jednoho pytle. Když se pozorně rozhlédnete, vidíte, že rozlišování generací x-y-z… atd. stejně nevede k nějaké smysluplné pomoci mladým. Dopadá stejně, jako když o všech seniorech tvrdíme, že mají nemožný vztah k počítačům a soudobé technice.
Jako pedagog musím konstatovat, že mladí se sice díky čerstvé paměti rychle naučí postupy ovládání různých přístrojů, ale vůbec netuší, jak tyto přístroje fungují uvnitř. To se promítá i do školství. V hodinách fyziky a chemie si snadno mladí zapamatují cosi, co potom při zkoušce učiteli odrecitují a tak mohou projít celou základní, a někdy i střední školou. Do života si však většina neodnáší, jak lze snadno ověřit, například ani poznatky o vztahu napětí a proudu, co je to polovodič, jak funguje dioda (proto ji pro jistotu rychle přejmenovali na „ledku“) nebo elektromotor.
Když se podíváme na seniory, tak mezi nimi můžeme užitečně rozlišovat zejména ty, kteří celý život plnili jen jednoduché úlohy nadřízených a ty, kteří se mohli potýkat s tvořivou prací a cvičit mozek. Je tu celá velká skupina inženýrů (s výjimkou ekonomů apod.), kteří se o technické principy zajímají celý život a nemají velký problém dospět až k současnému stavu technologií na funkčnější úrovni než mládež. Je tu velká skupina lidí s komunikační zkušeností, jakou těžkou dosahují mladí ajťáci, kteří mají vytvořit uživatelsky přátelský dialog laika s výpočetní technikou (sociální inteligence). Obecně pak jedinec může dosáhnout ve vyšším věku společensky velmi přínosné moudrosti, jakou nedokážou mladí u seniorů snadno rozlišovat. Proto je nejfunkčnější pravidlo všeobecné úcty ke stáří, která se dává najevo zejména maximální ohleduplností.
Ještě náročnější než schopnost správně vnímat a ovládat svůj organismus, nebo komunikovat s druhými je porozumění globálnímu ekosystému. Jde o osmý typ lidské inteligence (operativní schopnosti mozku), který se dá také alespoň přibližně testovat. Je na něm závislá kvalita rozhodování o způsobu a materiálu navrhování. Kvalita na hony vzdálená povrchnímu módnímu plácání o udržitelnosti. Když se v časopise Art and Antiques minulý rok objevila anotace publikace Davida Abrama Stávat se zvířetem (Host), způsobilo to potěšení i překvapení. Překvapení mezi klasickými kunsthistoriky, potěšení mezi znalci díla tohoto myslitele, který byl u nás už prezentován prvou knihou Kouzlo smyslů. Znát by jej měla především mladá generace, protože jde o guru například čtenářů časopisu 8G (8. generace). Překvapení způsobilo, i když jsem knihu objednával do knihovny UMPRUM. A potěšení, když se na ni záhy vytvořila fronta čekatelů. V knize jde v podstatě o to, že přírodu je nebezpečné přizpůsobovat dnes ještě člověku (stará generace se nebude přizpůsobovat mladé), ale člověk v sobě musí objevit tradiční pojítka s přírodou a těm vše podřídit. Je neuvěřitelné, jak nejen návrháři, ale ani odborníci na interakci člověka a prostředí, neumějí dostatečně pracovat se spojitostmi lidského těla s dobou kamennou, kde se po milionech let lidský organismus vyvinul do stavu, jaký užíváme dnes.
Přínosně se ohlédnout za dobou kamennou nedokáže ani naučná publikace pro děti a mládež o paleolitu (Welmsleyová/ Underwoodová: Zkuste si život doby kamenné), která úplně ignoruje důležitější psychickou rovinu lidského těla a pohrává si před neznalými žáky jen s fyzickou.
Na závěr o vztahu člověka, prostředí a jím vytvářenými návrhy uvedu knihu myslitele Romano Guardiniho Dopisy od jezera Como (Muzeum města Brna, 2024). Jde o text několik desítek let starý, který potvrzuje, že podstatné poznatky o člověku a prostředí se nemění. Kniha je svým způsobem lahůdkou pro mozek i pro oči. Guardini se hlouběji zamýšlí nad měnícím se vztahem člověka k přírodě. Svébytnou okolností je, že texty velmi ovlivnily slavného architekta Mies van der Rohe, což česká oborná veřejnost dodnes v podstatě neví. Vydání je provázeno množstvím ilustrací mistra české fotografie architektury Libora Teplého, v nichž se intenzívně prolíná špičkový design interiéru brněnské vily Tudenhat se zelení přilehlé zahrady.
Čí vnímání již narušila skrytá síla všudypřítomné audiovize (digitální demence), ten by měl do všech uvedených knížek alespoň po kouskách postupně nahlédnout, aby si připomněl podstatu současné reality, o níž marketinková mluva běžných designových médií mlčí.
Tomáš Fassati
