22.11. 2024
Kolorimet – základní pomůcka škol umění
Ergonomie
Jestliže patří k základním fenoménům vizuálního umění vedle tvarů také barva, potřebuje každá umělecká škola umožnit studentům ji různým způsobem měřit. V historii, kdy se pracovalo s klasickými technologiemi a jednoduchým osvětlením, bylo možné spoléhat na subjektivně vnímané barevné vzorníky a zkušenost učitelů. Dnes, kdy do umění vstoupily různě komplikované technologie, a přestalo se svítit klasickými žárovkami, to už nejde. Základní pomůckou, která pomáhá objektivizovat vizuální realitu, je univerzální kolorimetr nebo sada různě specializovaných měřících přístrojů.
První rovinou, kde se měření uplatňuje, je prostor tvorby uměleckého díla a pak návazně prostor jeho prezentace. Pokud například malíř maluje během denního světla a pak pokračuje večer pod svitem nízkotlakých výbojek nebo diod, jeho vnímání barev je u různých zdrojů odlišné a pokud je jako vizuální umělec opravdu citlivý na jemné odstíny, může se po změně osvětlení divit, co to namaloval. Nejde přitom o běžnou změnu teploty chromatičnosti během dne, které si lidské oko dokáže přiměřeně přizpůsobit, ale o nerovnoměrné vyzařování mnoha umělých zdrojů oproti světlu dennímu. Ve hře je tzv. faktor podání barev, který je velmi dobrý u slunce nebo klasické žárovky, ale výbojky jej příliš nezvládají a diody jen ty nejlepší, které jsou drahé a v podstatě je běžný trh z pohodlnosti nenabízí. Stejný problém nastává ve výstavní síni, ale tam jsou profesionálové zvyklí, aniž to veřejnost tuší, instalovat kvalitní diody s velmi dobrým barevným podáním. Dříve k tomu sloužily halogenové žárovky. Kolorimetry proto umožňují objektivně kontrolovat osvětlení, aby byla nadprůměrná vizuální vnímavost umělců uspokojena.
Další rovinou užití kolorimetrů je měření samotných barevných ploch. Je to potřebné zejména pro navrhování architektury a designu včetně grafického. Tady se už dostáváme do složitějších souvislostí, které je třeba analyzovat. Nemá smysl měřit jen samotnou barevnou plochu, ale musíme znát i složení světla, které ji ozařuje. Výhodou kolorimetrů je, že nenabízejí jen číselné hodnoty, které jsou důležité pro faktor podání barev nebo hladinu osvětlení v luxech. Na jejich displeji vidíme graf celého spektra z hlediska síly záření jeho jednotlivých částí. Z toho můžeme už jen letmým pohledem vyvodit, že pokud ve spektru světelného zdroje zejména výbojek chybí nebo je silně snížená některá barva, pak takovou barvou vyvedená plocha bude podstatně tmavší, což mimo jiné změní barevný kontrast celého obrazu nebo jiného vícebarevného produktu.
Grafický design pracující pro polygrafii nebo audiovizi pak užívá celý složitý systém měření kontrolující technologický řetěz od vzniku návrhu až po jeho prezentaci. Podobně pak digitální fotografie. Grafici a fotografové proto potřebují další rozšíření výuky teorie barev.
Kolorimetry nám mohou také ukazovat umístění měřené barvy v základním barevném grafu (tzv. kolorimetrickém trojúhelníku), který je prakticky užitečnou vizualizací celého spektra pracující i s křivkou teploty chromatičnosti, barevnou sytostí a nabízí číselné souřadnice jednotlivých barev, což umožňuje seriózní práci s různými typy vzorníků (RAL, Pantone ad.). Základní barevný graf – kolorimetrický trojúhelník je také seriózní pomůckou pro odhad míchání různých barevných odstínů – dvojic, trojic i většího množství tónů.
Uvedená fakta, která mohou na nezasvěceného laika působit komplikovaně, představují po jednoduchém seznámení čitelný základ znalosti o barvách, který každá dobrá škola přirozeně vyučuje.
Tomáš Fassati
Popisky obrázků:
01 Oděvní tvorba a její prezentace je oblastí citlivou na znalosti práce s barvami.
02 Kontrola kvality osvětlení obrazu. Jde o světlo teplé – 2799 K, ale s nízkým faktorem podání barev Ra = 83,7. Na grafu spektra vidíme nejen nedostatek síly záření krajních částí spektra – červené a fialové, ale také „propad“ křivky mezi zelenou a žlutou.
03 Při měření barvy plochy musíme nejprve vědět, jaké světlo na ni dopadá. Zde vidíme, že jde o světlo teplé (2411 K) a nízkotlaká výbojka (zářivka) má špatný faktor podání barev – jen 83,7. Příčinu vidíme na diagramu – záření se skládá především ze žlutozeleného a žlutooranžového světla, která svým součtem jsou schopna vytvořit dojem bílé barvy, ale všechny barevné odstíny reality s výjimkou žlutozelené a žlutooranžové budou vnímány okem i čipem fotoaparátu jako tmavší, což se projeví i v jejich jasovém kontrastu vůči ostatním barvám v prostoru.
04 Následně, se znalostí kvality světelného zdroje, měříme světlo odražené od barevné plochy. Barevná plocha může odrážet jen ty části spektra, kterými je osvětlena.
05 Měříme-li malé barevné plošky, např. i vzorky odstínů, je třeba je umístit do černé plochy.
06 Pokud nemůžeme s měřenými malými ploškami nezávisle manipulovat, vytvoříme si z neprůsvitného materiálu trubičku, kterou nasadíme na čidlo. Musíme ale umožnit, aby na měřenou plošku dopadalo světlo.
07 Vnímáme-li studený nebo teplý světelný zdroj samostatně, oko teplotu chromatičnosti dorovná a světlo se nám jeví bílé. Pokud sledujeme oba zdroje současně, k dorovnání nedojde a my můžeme vnímat teplotní rozdíl.
08 Dobrou pomůckou pro subjektivní test faktoru podání barev jsou standardní tabulky obsahující vybrané syté barvy a jejich velmi bledé lomené verze. Na fotografii je sodíková výbojka používaná pro svou nízkou spotřebu energie k pouličnímu osvětlení. Je ukázkovým příkladem velmi nízkého faktoru podání barev, což je doloženo tím, že vidíte jen teplé odstíny, které navíc mezi sebou příliš neodlišíte a zelenou a modrou nerozeznáte vůbec. Stupnice šedých souží ke kontrole jasového kontrastu.
