Design Cabinet CZ

21.02. 2022

Kritika (povrchní) kritiky

Recenze

Před časem se ArtAlk zabýval zajímavým tématem metakritiky. Připomínal, že i vůči kritice samotné je třeba se stavět s náročnou pozorností. Falešná solidarita však často brání zveřejňování reakcí na již publikovanou kritiku. Kritické práci také nesvědčí naše nízká vyspělost, která škodlivě spojuje kritiku s osobním a generačním bojem, vedoucím k uzavírání sociálních bublin a omezování diskusní výměny názorů.

I aktuální tendence tzv. kritických muzeí, vede k posílení pozornosti kritického přístupu. Musíme mít k dispozici mechanismy, které práci těchto vzdělávacích institucí budou sledovat a hodnotit s dostatečnou náročností.

Samotný ArtAlk zaměřený obecně na vizuální kulturu se snaží kvalitu svých textů dostatečně kontrolovat, ale jsou mnohá média, která podléhají uměleckou veřejností oblíbenému povrchnímu stylu (tzv. hurádesign), který patří spíše do marketinkové než do odborné komunikace. Cílem marketinkového přístupu je předstírat odbornost, proto se ne snadno odlišuje.

Dobrý příklad kritického textu, který si zaslouží kritiku, najdeme na webu Czechdesignu (9. 2. 2022) od Jany Mattas Horáčkové, která „Radí proč se vydat za architekturou zrovna do Benešova“. Recenze trpí dnešní rozšířenou deformací, charakteristickou někdy méně jindy více směšnou a pohodlnou představou, že všechno dobré a zajímavé začalo existovat až po nástupu nové generace. V úvodu i v dalším textu se setkáte s opakovanými prohlášeními typu „Možná jste netušili, že v Benešově můžete narazit i na taková slavná jména, jako jsou Otakar Novotný, Josef Pleskot, Ladislav Lábus nebo Markéta Cajthamlová.“ Ta tvoří jedno z mylných východisek textu. Právě prostřednictvím uvedených jmen proslavili Benešov v jednom z nejpovedenějších dílů svého televizního seriálu Šumná města architekt Vávra s režisérem Lipusem. A nebyli na to sami, jeden z nejuznávanějších historiků architektury profesor Švácha si zvykl již kolem roku 2000 opakovaně uvádět, že vedle ukázkové Litomyšli existují v republice i některá další architektonicky snaživá města včetně Benešova. Tento fakt byl pak opakovaně dokumentován v tuzemsku dostupné odborné i popularizační literatuře od průvodce „Za architekturou Benešova krajinou vnější i vnitřní“, který byl od té doby ve více formách přístupný na webu, navazujících ilustrovaných mapách architektury města i regionu, knížce Šumná města, a nakonec i v přehledné publikaci Česká architektura 20. století (Zlatý řez). V samotném muzeu umění v Benešově byla místní architektuře od založení v roce 1990 věnována průběžná pozornost řadou výstav, přednášek významných odborníků, pravidelných veřejných exkursí, označením architektonických skvostů informačními tabulemi a jejich zahrnutím do vycházkových tras na veřejně instalovaných mapách a také tvorbou dokumentační sbírky regionální architektury. Muzeum také podpořilo vznik modelu Pleskotovy radnice, který pak reprezentoval Českou republiku na bienále v Benátkách, vytvořilo stálou expozici rodáku Otakaru Novotnému, založilo jeho jménem označenou Cenu, udělovanou nejlepším investorům soudobé architektury, a nakonec realizovalo i kolektivní projekt ateliéru profesorky Evy Jiřičné na VŠUP, který reprezentoval Benešov nejen v Praze, ale i v Londýně.

Současnost neexistuje bez minulosti a nevycházet z uvedených souvislostí je zcela neprofesionální. Je možné napsat o tom, v čem je nová publikace o benešovské architektuře ve vztahu k předchozímu vývoji jiná, nebo i objevná, ale ne vytvářet klamavý dojem, že jí nic nepředcházelo. Takový přístup zbytečně dává za pravdu kritikám, upozorňujícím na pochybný typ propagace benešovského muzea umění koncem druhého desetiletí, z níž čišela usilovaná snaha důsledně vymazat jeho hodnotnou historii, aby nebyla k dispozici ke srovnání s novým vývojem nastoleným benešovským politickým pučem v lednu 2016.

Pakliže má recenzovaná publikace „Vrstvy města“ autorek Lenky Chýlová a Barbory Pavlišové odborné ambice, je evidentní, že její obsah věnovaný náročnému tématu architektonického i urbanistického vývoje Benešova i analýze moderních staveb by si zasloužil pozornou kritiku zkušeného historika architektury.