01.02. 2016
Kuchyně – design a historie
Historie a osobnosti
Vídeňské muzeum Hofmobiliendepot je bezednou studnicí informací o nábytku a jeho strhující historii. Ani poslední výstava Küche/Möbel. Design a Geschichte (Kuchyně/nábytek. Design a historie) mapující vývoj přípravy a konzumace potravy nezklamala. Laik totiž sotva ví, že průkopníkem ergonomie v kuchyni byla právě Rakušanka…
Příjem potravy je pro člověka primární životní potřebou stejně jako pro zvířata. Ta si dokonce někdy dělají zásoby na zimu. Vařit umí ale jen člověk. Předpokladem pro tuto činnost je možnost zapálení ohně nezávisle na přírodních poměrech. To už uměli lovci starší doby kamenné. Oheň zapalovali pomocí kamenů nebo dřevěných tyčinek. V mladší době kamenné se začala budovat pevná obydlí s vymezeným prostorem pro umístění ohně. Příprava pokrmů z obilí si vynutila vznik nepropustného keramického nádobí. Později přibyly bronzové a železné nádoby, špízy a nože.
V selských rakouských obydlích bylo zpočátku součástí obytného prostoru otevřené ohniště. Fungovalo současně jako zdroj tepla i světla. Proto se tu vařilo a jedlo, bydlelo i pracovalo. Nad ohništěm byla dřevěná konstrukce, tzv. klobouk, který zadržoval jiskry a horký kouř, a tím zabraňoval vzniku požáru. Částečně ochlazený dým se vracel dolů a rozptýlil se do prostoru. Odtud pak unikal kouřovým okénkem ve dveřích do dřevěného komína a odtud ven. Později se vzniklého tepla využívalo k ohřevu kachlových kamen v obytných místnostech, které tak zůstávaly čisté bez dýmu.
Prostor pro otevřený oheň býval v alpském prostoru nejčastěji v rohu místnosti přibližně ve výšce stolu. K ohřívání vody a přípravě polévek nebo tzv. “eintopfů“ sloužily kovové varné kotlíky zavěšené nad ohništěm. Varné hrnce umístěné na trojnožce v přímém kontaktu s ohněm doplňovaly pečicí pánve a špízy k rožnění masa.
Ve středověku se kuchyně odčlenila od obytného prostoru, ať šlo o statek, klášter nebo byt. Kuchyňský provoz mohl obsahovat i spíž nebo samostatnou pec. O velikosti tohoto zařízení, prostorovém uspořádání a vybavení nábytkem a nádobím lze najít informace v kuchyňských knihách. Vypovídající hodnotu mají i miniaturní kuchyně pro panenky. Ve větším provedení to už ale nebyly hračky, nýbrž učební pomůcky, které měly mladé dívky připravit na jejich budoucí poslání – péči o domácnost.
Práce v kuchyni byla velmi namáhavá. Kuchařka si musela přinést vodu, naštípat dřevo, zapálit oheň. Mnohé šlechtické domy k tomu používaly kuchařku nebo služku.
Prostor k vaření byl zařízen podle regionálních a sociálních specifik. Oheň mohl hořet přímo na zemi, nebo v krbu. V průběhu 18. století došlo k jeho uzavření do kamen a v důsledku toho k úspoře topiva. Proto byla nová kamna nazvána „sporáky“. Do přípravy pokrmů vnesla další pokrok – vaření v prostoru bez dýmu. Sporáky se nejdříve vyráběly na zakázku, teprve později jako sériové zboží včetně malých sporáčků do dětských kuchyněk.
Východiskem pro masivní používání sporáků byly komunální rozvody plynu a elektrifikace domácností. Došlo k omezení namáhavé manipulace s uhlím a dřevem.
Moderna a Bauhaus
Na přelomu 19. a 20. století usilovali zástupci Moderny o nahrazení všeho starého novým, a to včetně kuchyní rodinných a bytových domů. Josef Hoffmann navrhl už v roce 1899 kuchyňský nábytek z bíle mořeného měkkého dřeva pro venkovský dům průmyslníka Wittgensteina. Peter Behrens vyprojektoval v duchu gesamtkunstwerku kuchyni pro svůj dům v umělecké kolonii v Darmstadtu. Všechen kuchyňský nábytek vzniklý kolem roku 1900 je bíle lakován, což dokládá zájem jeho tvůrců a maximální čistotu provozu.
Svoji roli v dějinách umění hraje i škola Bauhaus, založena v roce 1919. Její filosofie byla veřejnosti předvedena na první školní výstavě v roce 1923. Byl zde i vzorový dům postavený podle projektu George Mucheho vybavený nábytkem vyrobeným ve školních dílnách. Autory kuchyně byli Benita Otte a Ernst Gebhard. Bíle lakovanou sestavu tvořily horní a spodní zabudované skříňky, pracovní stůl pod oknem, plynový sporák a dřez s rychloohřívačem vody od firmy Junkers. Důraz na moderní a účelné vybavení kuchyně nechyběl ani při budování domů pro pedagogy v novém školním areálu v Dessau. Jejich autor, ředitel školy Walter Gropius, vybudoval ve vlastním domě mezi jídelnou a kuchyní dokonce zvláštní místnost na mytí nádobí.
Margarete Schütte-Lihotsky
Po 1. světové válce nastala ve Vídni bytová krize. Po mnohých demonstracích za kvalitnější bydlení vyhlásila sociálnědemokratická vláda sociální projekt „Červená Vídeň“. Výstavbu nových sídlišť s obytnou kuchyní podpořil šéfarchitekt vídeňského úřadu pro bydlení Adolf Loos. Zhmotnění těchto představ bylo svěřeno jeho spolupracovnici Margarete Schütte-Lihotsky, jedné z prvních absolventek školy Wiener Kunstgewerbeschule. Její dům č.7 byl v roce 1923 předveden ve skutečné velikosti na různých výstavách a u vídeňské radnice. Obytná kuchyň byla vybavena sporákem a obsahovala jídelní zónu.
Projekt „Červená Vídeň“ byl inspirací pro město Frankfurt. Margarete Schütte-Lihotsky dostala úkol vyvinout pro tamní nové sídliště standardizované kuchyňské zařízení. Inspirovala se publikací Household Engeneering – Scientific Management in Household z roku 1915, ve které Američanka Chiristine Frederiks analyzuje a definuje v duchu taylorismu kuchyňské pracovní úkony. Ty jsou díky jejím pokusům výrazně omezeny. Podle tehdejších představ musí být zaměstnaná žena stresující péčí o rodinu zatížena jen minimálně. Výsledkem studie bylo 5 kuchyní šetřících čas i námahu a v souladu s technickými možnostmi se podařilo navrhnout nábytek s příjemnými architektonickými detaily. Kuchyně byly veřejnosti předvedeny na jarním frankfurtském veletrhu v roce 1927. Ze dvou menších sestav se pak vyvinuly malé pracovní kuchyně, které byly do frankfurtských bytů skutečně namontovány. Inspirací byla vlaková kuchyně společnosti Mitropa.
Frankfurtská kuchyně od Margarete Schütte-Lihotsky je odborníky považována za vzor pro současné kuchyňské systémy. Radikalismus návrhu je dnes, kdy v každé domácnosti stojí nějaký její následník, těžko pochopitelný. Každopádně lze tento počin považovat za milník v historii navrhování kuchyní. Margarete Schütte-Lihotsky může být zase právem považována za průkopnici ergonomie v kuchyni a její experimenty za počátek vědeckého řešení problematiky bydlení.
Projekt „Červená Vídeň“ přerušený 2. světovou válkou byl znova nastartován jako Sociální rychlovýstavba. Bylo třeba nahradit 87 000 zničených bytů.
Poválečná léta
Zařízení kuchyní se věnoval i další absolvent Wiener Kunstbewerbeschule Franz Schuster. Jako jeden z expertů na bydlení navrhl pro nové byty systém kombinovatelných skříněk SW Program. Další fází vývoje pak bylo zařizování minibytů praktickými kuchyňskými skříněmi na nádobí a potraviny se spoustou užitečných detailů. Práci ženám v 50. a 60. letech ulehčily i nové přístroje a hotové pokrmy.
Novým centrem kuchyňského designu se po válce staly USA. Americká kuchyň přeplněna elektrospotřebiči se objevila v 50. letech na vídeňském veletrhu.
60. a 70. léta jsou prostorem pro avantgardu navrhující alternativní řešení. K nejznámějším kuchyňským vizím patří projekt kuchyně v kouli od Luigiho Colaniho předvedený na kolínském veletrhu 1970 v expozici Poggenpohl. Připomínal batyskaf nebo satelit. Pozadu nezůstali ani italští radikální designéři jako Ettorre Sottsass nebo vizionář Joe Colombo.
Kuchyně je neoddělitelnou součástí našeho života a hranice 3. tisíciletí překonala navzdory všem vizím v celkem tradičním pojetí s využitím všech nových materiálů, technologií výroby nábytku i výroby pokrmů. Nová technická řešení umožňují návrat na začátek k dýmovému prostoru. Díky dokonalé technice odsávání par a zápachů lze toto pracoviště v bytě či domě instalovat v takovém místě, aby jeho obsluha (žena či muž) zůstali i během přípravy pokrmů nadále součástí rodinného života. Vaření se ostatně alespoň občas začíná posouvat z oblasti primární lidské potřeby do oblasti zábavy. A to bylo jedno z poselství této výstavy.
Zdroj: tiskové materiály výstavy
Ludvika Kanická
Dřevařský magazín 12/ 2015
Foto: autorka a archiv Hofmobiliendepot
Převzato z Dřevařského magazínu 12/2015
