22.09. 2012
Kulatá PechaKucha
Recenze
Už tu není žádné léto. Večer byla zima a PechaKucha Night Prague vol. 30
Po první půlce prezentací, kdy byla přestávka a lidi se tlačili pro něco si k pití, jsme s přítelem zůstali sedět na místech a sledovali, jak se těmi malými dveřmi protlačují, mačkajíce se na sebe. Mezi jejich sledováním jsme občas pronesli nějakou tu poznámku k již odprezentovaným, která se postupně zintenzivňovala až z ní vznikla vášnivá debata o jejich kvalitách a kritériích výběru na PechaKucha. Po skončení druhé půlky prezentací jsme se jen ujistili v našich vzniklých otázkách, které nenašly za ten večer odpověď. Překvapivé monology někdy dokonce žádné, ověnčené smíchem publika, připomínajíce zábavný pořad, a plno obrázků, které nakonec zůstaly jen obrázky. Ze třinácti lidí (jeden z prezentujících neprezentoval) jsme se shodli na čtyřech, já bych možná přidala ještě jednoho, kteří nás ten večer obohatili skrze jejich prezentace, které byly dobře připravené, výborně odprezentované a se zajímavých konceptem, který byl vysvětlen! Jak moc se dá člověk poznat během čtyř minut!
Pro mě v ten večer byly nejpříjemnější minuty s Jiřím Zábranem. Mluvil jen o jednom projektu, který se týkal stavby rodinného domu, a stále měl co říct. Připadalo mi to jako procházka, kterou se line pohádkový příběh jedné chaloupky, která se pomalu rozpadala a nikdo ji nechtěl. Jednou tam přijel pan architekt a nadšený z rozpadající se chaloupky, koupil pozemek, na kterém stála a s plnou hlavou vyskakujících nápadů, začal si s ní plánovat svoji budoucnost. První věc, co musí udělat je zbourat nezbytné, zachovat hodící se. Ale pak se něco stalo. Najednou začal pan architekt, okouzlen ještě více malebnou roubenkou, přemýšlet o vzniku nového domu, nikoli jako náhrada za stávající chaloupku, ale jako kamaráda k ní samé, který ji bude plnohodnotným společníkem. A tak vznikla nová modernější roubenka, která si svým vzhledem ale i procesem vzniku obnovila život starší roubence a navázala jak nový vztah k ní samotné, tak i k okolnímu prostřední. Procházku zakončily překrásné průhledy z nové roubenky do staré a já si v tu chvíli přála žít v nové „roubence" a užívat si její nádherné vnitřní dispozice a neviditelné spojnice, která byla napojena na její okolí.
Poslední potlesk, opona se zatáhla a my se zvedli ze svých míst s tušením, že teď budeme součástí toho tlačícího se davu i my, jehož cílem bude se dostat ven, kde bude jako předtím zima.
