10.07. 2024 - 28.10. 2024
Lucia Moholy: Exposures
Výstavy
Do 28. října 2024 je v Kunsthalle Praha k vidění první velká retrospektiva pražské rodačky, fotografky a publicistky Lucie Moholy Exposures.
Výstava pokrývá celou její profesní dráhu od druhé dekády po sedmdesátá léta 20. století. Představuje přes 600 fotografií, mikrofilmů, dopisů, článků, knih a audionahrávek. Mnohé z nich se veřejnosti ukážou vůbec poprvé. Jde o první projekt, který uvádí její nejznámější fotografie pořízené na vlivné škole designu Bauhaus či v Londýně společně s její prací informační vědkyně v Turecku a působením v centru curyšské umělecké scény.
Výstava Exposures, první komplexní prezentace výtvarné i textové tvorby Lucie Moholy, chronologicky sleduje její mnohovrstevnatý zájem o fotografii, výtvarné umění, publikační činnost i informační vědu. Přestože Moholy k rozvoji těchto oblastí významně přispívala, jen zřídka se jí dostávalo patřičného uznání za její ikonické snímky architektury i představitelů a představitelek Bauhausu. Kurátorský tým ve složení Meghan Forbes, Jan Tichy a Jordan Troeller se ponořil do nově objevených materiálů a přináší na světlo i dlouho přehlížená témata v díle Lucie Moholy, jako jsou umělecké experimenty, fotomechanická reprodukce a dokumentaristika.
Lucia Moholy
Lucia Moholy, narozená jako Lucie Schulz v Praze, vyrůstala v německo-židovské rodině. Během první světové války se přestěhovala do Německa, kde pracovala ve vydavatelství a zapojila se do činnosti Svobodné německé mládeže. Ve společensky pulzující poválečné době poznala významného maďarského umělce Lászla Moholy-Nagye. Po sňatku v roce 1920 společně začali zkoumat vizuální, textové i zvukové reprodukční metody. Své poznatky zformulovali ve vlivném eseji Production-Reproduction [Produkce – reprodukce], který vyšel v roce 1922 v předním časopise De Stijl.
Od poloviny dvacátých let fotografovala Lucia Moholy své vrstevnice a kolegy v Bauhausu ve Výmaru (Weimaru) a později i v novém kampusu školy v Desavě (Dessau). V této praxi pokračovala i po přesunu do Berlína začátkem třicátých let, kde vyučovala na Itten-Schule a byla v kontaktu s lidmi z dalších radikálně pedagogických institucí, zejména Lohelandu a Schwarzerdenu. Tato unikátní sbírka portrétů, jež je na výstavě k vidění, vypráví vizuální příběh osobní a profesní komunity Lucia Moholy, v meziválečném období tvořené převážně ženami. K významným portrétovaným osobnostem patří Florence Henri, Otti Berger, Clara Zetkin a další.
Z Berlína musela Moholy uprchnout kvůli sílícímu fašismu v roce 1933. Při spěšném odchodu s sebou nemohla vzít své skleněné fotografické negativy, které byly příliš těžké a křehké. Zanechala tak stovky z nich v rukou Waltera Gropia a Lászloa Moholy-Nagye. Tyto negativy byly nesmírně cenné nejen pro Moholy jako ztělesnění její životní práce, ale také pro ty, jejichž díla na nich zdokumentovala. Fotografie Lucie Moholy byly poté hojně zveřejňovány, aniž jí bylo přiznáno autorství. Sehrály klíčovou roli v tom, jak veřejnost vnímala roli a význam Bauhausu.
Vedle Bauhausu se další část výstavy zabývá obdobím, které Moholy strávila v Londýně ve svém portrétním ateliéru. Fotografovala například členy Bloomsbury Group a další významné osobnosti z uměleckých, vědeckých i intelektuálních kruhů, u nichž se řada angažovala v britském antifašistickém hnutí. Přispěla k počátkům debat o založení prvního muzea fotografie a napsala první kulturní dějiny fotografie určené pro širokou laickou veřejnost. Sto let fotografie 1839–1939 vyšlo v září 1939 v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků, které se brzy rozprodaly.
Když Moholy po bombardování Londýna přišla o ateliér, našla uplatnění v tehdy vznikajícím odvětví mikrofilmu využívaném v informační vědě. Pracovala v prostorách Victoria and Albert Museum jako ředitelka oddělení ASLIB (Association of Special Libraries and Information Bureaux) Microfilm Service, kde pořizovala kopie pašovaných německých vědeckých publikací pro strategické využití Británie za války. Vymyslela také zařízení na promítání textu, díky němuž by si mohli zranění vojáci číst vleže. Ve výstavě je tento návrh reprezentovaný interaktivní instalací Jana Tichého. Později Moholy založila vlastní konzultační kancelář s názvem Documentary Services, Díky tomu získala později pozici technické expertky při UNESCO. Po druhé světové válce cestovala na Blízký východ, úzce spolupracovala s univerzitami a knihovnou v Ankaře a nezávisle fotografovala tento region.
Výstava mapuje také působení Moholy na umělecké scéně v Curychu, kam se přestěhovala v roce 1959. Tvořila zde v dialogu s mladšími švýcarskými umělci a umělkyněmi, jako byli například Giorgio Hoch nebo Vera Isler, a získala si pověst významné fotografky. Od osmdesátých let byla součástí feministických revizí kánonu dějin umění a fotografie, částečně díky úsilí švýcarské historičky umění Angely Thomas. Moholy také pravidelně psala umělecké kritiky pro Burlington Magazine a působila jako redaktorka uznávaných publikací jako napříkad Who’s Who In the Graphic Arts.
I v této době nadále neúnavně sledovala, jak její fotografie z Bauhausu kolují bez uvedení autorství, a to i v tak významných publikacích, jako byl katalog výstavy v MoMA (Museum of Modern Art v New Yorku). Lucia Moholy aktivně kontaktovala své bývalé kolegyně a kolegy ve snaze vysledovat a znovu získat své negativy ztracené během druhé světové války. Díky dopisové kampani zjistila, že si je odvezl Walter Gropius z Německa do USA na konci třicátých let a nadále je využíval k budování odkazu Bauhausu v zahraničí.
Po letech právních jednání jí bylo v roce 1957 mnoho negativů vráceno. V osmdesátých letech napsala článek, v němž o ukradených negativech konečně veřejně promluvila, a ačkoliv Gropia nejmenovala, popsala tento proces jako „zdrcující zážitek“. Dnes je 230 z těchto 560 negativů uloženo v Bauhaus-Archivu v Berlíně, přičemž 330 negativů podle kartového katalogu, jež si Moholy osobně vedla, stále chybí.
Na téma chybějících děl navazuje v několika dílech současný český umělec Jan Tichy, který vyučuje na katedře fotografie na School of the Art Institute of Chicago. Vystavené instalace reagují na život a profesní dráhu Lucie Moholy. Reflektují vztah fotografie k uchovávání kultury, status fotografie jakožto umění a podřadnou roli žen na Bauhausu. Dílo Installation no. 30 (Lucia) [Instalace č. 30 (Lucia)] (2016) obsahuje projekci na 330 skleněných desek, které reprezentují chybějící bauhausovské negativy Lucie Moholy.
Souběžně s výstavou Kunsthalle Praha vydává doprovodnou publikaci, jejíž editorkou je Jordan Troeller, mezinárodní distribuci zajišťuje Hatje Cantz. Kunsthalle Praha rovněž vydává první český překlad bestselleru Lucie Moholy Sto let fotografie 1839–1939 z roku 1939. Kniha v překladu Jakuba Hausera přispěje ke snaze zachovat odkaz umělkyně.
Lucia Moholy (1894–1989) (stručná biografie)
Po studiu dějin umění a filozofie v rodné Praze se Lucia Moholy (rozená Schulz) přestěhovala do Berlína, kde pracovala v nakladatelském oboru. V roce 1923 se s manželem Lászloem Moholy-Nagyem nepřesunula do školy designu Bauhaus ver Výmaru (Weimaru). Tam se stala oficiální fotografkou, byť takto mnohdy nebyla u děl veřejně titulována. Fotografovala architekturu a designové objekty i stovky portrétů členů Bauhausu. Na přelomu dekády se vrátila do Berlína a krátce vyučovala fotografii na Itten-Schule, avšak v roce 1933 byla nucena z Berlína uprchnout. V roce 1934 Moholy emigrovala do Anglie, kde si založila portrétní ateliér v Londýně. V této době napsala bestseller Sto let fotografie 1839–1939, který měl značný vliv na chápání fotografie jakožto média přispívajícího k sociální a kulturní transformaci. Práce v oblasti mikrofilmu ji zavedla do Turecka, kde pracovala pod záštitou UNESCO. Roku 1959 se přestěhovala do Curychu, kde psala kritiky pro mezinárodní média věnující se umění a spřátelila se s mnoha mladšími švýcarskými fotografy. Zemřela v roce 1989. Zanechala po sobě rozsáhlý archiv obsahující fotografie, korespondenci i nevydané texty.
Škola designu Bauhaus (1919 – 1933)
Bauhaus byla jedna z nejdůležitějších a nejvlivnějších škol designu, umění a architektury. Působila v první polovině 20. století v Německu. Založil ji architekt Walter Gropius v roce 1919 ve Výmaru, v letech 1925–26 se škola přestěhovala do Desavy, kde pro ni Gropius navrhl novou ikonickou budovu. V roce 1932 se škola naposledy přesunula do Berlína, kde byla v následujícím roce zrušena na pokyn nacistického režimu. Revoluční výukové metody Bauhausu spočívaly v komunitním duchu studia, opuštění tradičního vztahu mezi žákem a učitelem a důrazu na řemeslné schopnosti studentů a studentek. Jejím cílem bylo vrátit umění do kontaktu s každodenním životem. Zasazovala se o radikální jednotu všech umění. Proto architektuře, scénickému umění, designu a užitému umění přikládala stejnou váhu jako umění výtvarnému. Mezi prominentní učitele Bauhausu patřili vedle zakladatele Waltra Gropia například Wassily Kandinsky, Paul Klee, László Moholy-Nagy, Josef Albers, Marcel Breuer či Ludwig Mies van der Rohe.
Více informacím v příloze a na: instagram.com/kunsthallepraha / www.kunsthallepraha.org
Otevřeno denně 11—19, ve středu 11—21.
V úterý zavřeno.
