21.07. 2012
Má smysl soudit se kvůli kopírování?
Právo a zákony
Informujeme Vás o často skloňovaném tématu, který se týka kopírování.
Téma nezákonného kopírování se v posledních dnech opět dostalo do popředí mediálního zájmu, a to hlavně zásluhou událostí kolem mezinárodní smlouvy ACTA, která vyvolává emoce hlavně v oblasti elektronických médií. Přestože nejvíce se tímto nešvarem cítí být poškozen hudební průmysl a softwaroví vývojáři, velké finanční ztráty kvůli „krádežím duševního vlastnictví" vznikají i výrobcům nábytku a nábytkovým designérům. Ovšem po zkušenostech s naší justicí nad těmito skutky obvykle jen roztrpčeně mávneme rukou s odůvodněním, že soudní spor nemá smysl - potáhne se léta a pouze nás finančně vyčerpá. Obecně zažitý slogan, že „úspěšní jsou kopírováni", odevzdaně přijímáme jako fakt, s nímž je nutné se smířit.
Takový názor ale nesdílí např. JUDr. Tomáš Dobřichovský, Ph.D., advokát a společník Advokátní kanceláře Kříž a Bělina s.r.o., specialista na autorské, průmyslové a soutěžní právo. A to nejen proto, že právě tyto spory ho živí. Ve spolupráci s ním přinášíme čtenářům Dřevařského magazínu několik praktických rad, jak se pomocí zákonných prostředků vypořádat s těmi, kteří chtějí parazitovat na naší tvůrčí práci, na našem umu, úspěchu a postavení na trhu. A nemusíme přitom své nároky vždy vymáhat soudní cestou.
Jaké jsou možnosti ochrany?
Design, tedy zjednodušeně řečeno vzhled či podoba produktu, může v řadě případů při splnění zákonných předpokladů vykazovat znaky některého z chráněných předmětů duševního vlastnictví, především pak autorského díla, ochranné známky či průmyslového vzoru. V závislosti na splnění zákonných předpokladů lze pak rozlišovat ochranu designu právem autorským, právem známkovým a právem průmyslových vzorů. Podpůrnou povahu má pak ochrana proti nekalé soutěži. Jednotlivé typy právní ochrany designu jsou na sobě nezávislé, a pokud konkrétní design splňuje znaky potřebné pro získání více druhů ochrany (např. je autorským dílem a zároveň je registrován jako ochranná známka), může být chráněn prostředky kterékoliv z těchto právních ochran či mohou být uplatněny všechny typy právních ochran vedle sebe a společně. Jednotlivé typy právní ochrany designu se tak vzájemně prolínají a navazují na sebe.
Ve vztahu k zahraničí pak platí, že právní prostředky ochrany je nezbytné odvodit z právního řádu teritoria, v němž se požaduje ochrana designu. Základem jsou jednotlivé vnitrostátní zahraniční právní úpravy, jež musí respektovat platné mezinárodněprávní závazky konkrétního státu.
Ne za všechno musíme platit
Základní a zároveň velmi silnou a přitom bezplatnou formu právní ochrany bez nutnosti registrace nám poskytuje autorské právo. Vzniká automaticky s vytvořeným dílem (designem). Aby mohl design podléhat autorskoprávní ochraně podle autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon), musí jít o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora vyjádřený v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě, přičemž nemusí jít jen o podobu hmotnou (skica, model, výrobek apod.), ale vztahuje se i na elektronickou podobu (např. vizualizace, webové stránky aj.). Zdůraznit je nutno znak jedinečnosti designu, který znamená, že pouze některé designy, které jsou dostatečně jedinečné, kreativní a originální, jsou autorským dílem.
K nároku na získání autorského práva je tedy nutné, aby dílo vykazovalo nějaké prvky originality a jedinečnosti, kterými se bude odlišovat od podobných výrobků. Čím více takových prvků bude obsahovat, tím bude osobitější a bude mít větší šance na uznání autorského práva. Ve sporných případech o tom musí rozhodnout soud, nezřídka na základě znaleckých posudků.
Prokázání autorství
Aby autor mohl prokázat své autorství daného designu, musí předložit nějaký důkaz o tom, že byl první, kdo ho navrhl. Například prostřednictvím svědků nebo patřičného dokladu. Může se jednat třeba o firemní prezentaci, fotodokumentaci z nějaké konkrétní výstavy, inzerát či článek z časopisu, kde byla informace o výrobku publikována apod.
Jedním z dalších možných nástrojů je registrace autorského díla u příslušného kolektivního správce.
Pokud vytvoříme nějaké dílo a máme dojem, že ho potřebujeme chránit ještě před jeho zveřejněním, můžeme si důkaz o jeho autorství zajistit například uložením kopie návrhu u notáře nebo jednodušeji tak, že si kopii návrhu doporučenou poštou v zalepené obálce zašleme sami sobě.
(Poznámka: Protože značné množství děl je vytvářeno zaměstnanci - designéry v pracovněprávním vztahu, je důležité upozornit na to, že autorská práva k dílu - designu vytvořenému zaměstnancem ke splnění povinností z pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli náleží zaměstnavateli, jenž tak může například dílo užívat a mít z něj finanční prospěch.)
Ani internet není volný
Velmi častým prohřeškem proti autorským právům, praktikovaným zvláště u menších firem, je stahování obrázků a fotografií z internetových stránek nebo kopírování z propagačních tiskovin konkurenčních firem a jejich umisťování na své prezentační materiály (webové stránky, reklamní letáky apod.). Na většinu informací uveřejněných na internetu se rovněž vztahuje ochrana autorským zákonem (včetně vizuální podoby portálu). To platí jak pro texty, tak pro fotografie, obrazové či zvukové záznamy. Skutečnost, že je dílo přístupné, ještě neznamená, že je volné. Jeho použití je možné pouze se souhlasem autora, respektive toho, komu dílo patří.
Design a nekalá soutěž
Doplňkovým prostředkem ochrany designu je aplikace ustanovení § 44 a násl. obchodního zákoníku na ochranu proti nekalé soutěži. Nekalosoutěžní ochrana plní podpůrnou funkci a brojí proti jednáním v hospodářské soutěži, která jsou v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a jsou způsobilá přivodit jiným soutěžitelům (nositelům práv k designu) nebo spotřebitelům újmu (majetkovou nebo nemajetkovou). Typicky se použije ustanovení obchodního zákoníku o nekalé soutěži v takových případech, jako je například nedovolené kopírování a napodobování formálně nechráněného designu konkurentem, které klame spotřebitele, což může naplňovat podle okolností zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže podle § 46 (klamavé označení zboží a služeb) nebo § 47 (vyvolání nebezpečí záměny).
Soudit - nesoudit?
Jak nám napovídají zkušenosti z praxe, ne vždy je nutné či dokonce žádoucí řešit situace s nelegálním kopírováním a napodobováním prostřednictvím civilní žaloby. Nákladná a zdlouhavá civilní žaloba totiž nemusí mít vždy tu správnou účinnost, kterou bychom potřebovali. Civilní žalobě je proto lepší se vyhnout a lze ji doporučit jen ve vážných a zásadních případech. Podle konkrétních situací a podmínek bychom nejprve měli zvážit možnosti využití správních prostředků ochrany, zejména zásahu České obchodní inspekce nebo Celní správy.
Příklad 1: Když například víme, že do EU přichází zboží nesoucí známky kopírování třeba z Asie přes Hamburk, nabízí se velmi efektivní opatření, jak tomu zamezit. Jde o tzv. Celní opatření, kdy se podává podnět na Celní správě, která může na vnější hranici EU kontejner s předmětným zbožím zadržet a následně probíhá další řízení.
Příklad 2: Když se takové zboží objeví na českém trhu, je možný poměrně levný zásah ČOI nebo Celní správy. Zásah spočívá v jednoduchém aktu, kdy ze strany nositele autorských práv je podán podnět, což je písemně podané podezření na výskyt padělaného výrobku. Současně je nutné prokázat autorská práva a příslušný orgán by měl přímo na místě výrobek zajistit.
V obou uvedených případech může být požadováno složení finanční jistoty v řádu tisíců až desetitisíců Kč, která je vratná, pokud se požadavek ukáže jako oprávněný.
Podnět přitom nemusí podávat pouze nositel autorských práv, ale je možné tak učinit také prostřednictvím spotřebitele. Pokud tedy například nechceme jít přímo proti naší konkurenci, může podnět podat spotřebitel, a sice z hlediska toho, že je klamán ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele.
Mediální využití sporu
Jak dále ukazují zkušenosti z praxe, soudní spor se kromě obvyklých žalobních nároků dá velmi dobře využít také mediálně. Samotný výsledek soudního sporu není často tak důležitý, jako možnosti jeho mediálního využití. V mnoha případech se proto soudní spory vedou právě s tímto cílem. V rámci nekalosoutěžní ochrany můžeme u soudu požadovat uveřejnění rozsudku na náklady protistrany (například v odborném časopise, v Hospodářských novinách apod.), což bývá velmi účinné. Tuto formu satisfakce můžeme u soudu požadovat také v případech, kdy je žaloba podána na nás, avšak žalující strana je ve sporu neúspěšná. Rozsudek můžeme uveřejnit i sami na své náklady, a to i v případě, že je nepravomocný.
Ovšem nejen uveřejnění rozsudku, ale i každá jiná publikovaná informace o soudním řízení nám, respektive výrobku, může poskytnout velmi dobrou reklamní službu. Dokonce, i když spor nevyhrajeme, zůstane informace o tom, že jsme se soudili o svá práva, v povědomí veřejnosti a s touto informací můžeme dále pracovat.
Z hlediska mediálního využití sporu je ale třeba zvážit, s kým se chceme soudit. Někdy bychom totiž publicitou mohli paradoxně pomoci více druhé straně, přestože jsme ve sporu byli úspěšní. Například pokud se jako známá a renomovaná firma budeme soudit s neznámou začínající firmou. V takových případech stojí za zvážení, zda není výhodnější vše vyřešit potichu a bez zvýšeného zájmu veřejnosti, ať už soudně či mimosoudně.
Zpracováno ve spolupráci s JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D.
Převzato z časopisu Dřevařský magazín 3/2012
www.drevmag.com
