10.10. 2011
Maniera Moderna Carla Mollina
Recenze
Třetí zářijový víkend byl v bavorském Mnichově nejen ve znamení zahájení populárního pivního festivalu October Fest, ale byl i začátkem retrospektivní výstavy architekta a designéra Carla Mollina, představující v nezvyklé šíři tvorbu tohoto italského autora.
Carlo Mollino (1905 -1973) bývá v příručkách designu označován za „jednu z nejvýstřednějších a nejzáhadnějších osobností designu 20. století". Záběr jeho aktivit se neomezoval pouze na architekturu a design, Mollino byl též úspěšným esejistou, jevištním a filmovým výtvarníkem, fotografem, ale i talentovaným lyžařem, automobilovým závodníkem a akrobatickým pilotem. Na rozdíl od předchozích výstav soustředících se pouze na určitý výsek tvorby (např. nedávná výstava ve vídeňské Kunsthalle představila interiér a předměty z Casa Mollino společně s polaroidy, které tu umělec pořídil), odkrývá mnichovská expozice tvorbu autora ve všech oblastech. Vidět tu tak lze vedle sebe architektonické návrhy i fotografie realizací, nábytek, bytová zařízení, autorské fotografie, dokumentace interiérů, eseje o architektuře, fotografií o sjezdovém lyžování či Mollinův závodní automobil Bisiluro, jehož byl spoluautorem, a s nímž se zúčastnil 24hodinového závodu v Le Mans.
Samotná výstava není striktně členěna na části, první místnost je však zaměřena především na architektonické projekty, na Mollinovy teoretické úvahy a jeho sportovní aktivity. Archivní materiály jsou v rámci celé výstavy doplněny „fotografickým esejem" italského umělce Armina Linkeho, který dokumentuje Mollinovy stavby a jejich současný stav. K vidění je například jezdecký klub Società Ippica v Turíně (1937-40), ve kterém Mollino používá dynamické architektonické formy, které se následně stávají typickou součástí jeho návrhů, taneční klub Lutrario (1959), kde je vyjádřeno úzké sepětí tance a architektury či horské chaty, které dokládají umělcův vztah k lyžování i inspiraci alpskou lidovou architekturou (Lago Negro, Casa del Sole). Představeno je tu též ojedinělé divadlo Teatro Regio v Turíně (1973), poslední umělcova realizace, která byla dokončena v roce architektovy smrti. Dramatické uspořádání, seriální řazení prostorů evokující neustálý pohyb, dynamika tvarů, to vše bylo koncipováno tak, aby se návštěvník sám stal účastníkem dění, aby se v tomto jedinečném interiéru divák cítil též jako účinkující.
Mollino byl též originálním tvůrcem interiérového designu. Již od třicátých let si v Turíně dlouhodobě najímal byty, které pak osobitým způsobem dekoroval. Tyto interiéry jsou velmi specificky pojaté, vzhledem k tomu, že nebyly zpravidla určeny ke každodennímu obývání, byly spíše jakýmsi divadelním prostorem určeným k občasným vystoupením v podobě fotografování či příležitostných setkání. Fotografie interiérů, nábytek i Mollinovy fotografie především ženských aktů jsou doplněny promítáním záběrů z pokojů v Casa Miller, Via Napione, Casa Devalle I a II a dalších. Nejpůsobivější se tato projekce stává v případě interiéru ve Via Napione, v současnosti Museo Casa Mollino. Tři plátna jsou tu umístěna pravoúhle k sobě a vytvářejí tak společně se stěnou a lavicí jakousi samostatnou „místnost" se střídavými obrazy, představujícími tyto jedinečné prostory. Podrobná dokumentace vytváří pozorným návštěvníkům poměrně plastický obraz interiéru plného mystiky a tajemných odkazů. Překvapivý je fakt, že se tu nesetkáváme s téměř žádným Mollinovým autorským nábytkem. Designér pracoval eklekticky, využil nalezené objekty, které sám upravoval, díla jiných designérů jako pohovku D70 Od Osvalda Borsaniho nebo „Tulip Chairs" Eero Saarinena. Luxusní zařízení zahrnovalo sametové závěsy, mramorový krb či lustr z benátského skla. Nezvyklou dekoraci místnosti má také „pokoj motýlů" (symbol žen ale i starověkých pohřebních rituálů) se stěnou pokrytou zarámovanými motýly vystřiženými z obrazové publikace. Při zařizování obydlí, ve kterém Mollino nestrávil jedinou noc, se údajně inspiroval egyptským architektem Kha, který si za života vytvořil vlastní hrobku. Honosná postel ve tvaru lodi zřejmě měla umělci pomoci odplout do jiné reality mimo pozemský svět. Především zde a ve Ville Zaira pořídil Mollino polaroidové fotografie žen, často aktů či poloaktů, v doplňcích a kostýmech, které jim sám vybral. Tyto snímky s erotickým podtextem, které jsou na výstavě také představené jako doplněk dokumentace interiérů, měly Mollina dle vlastních slov též doprovázet při cestě na věčnost.
V rámci expozice není opomenuta ani nejznámější součást designérova díla, a sice nábytková tvorba. Nábytek Mollino často navrhoval se zřetelem ke konkrétnímu místu, pro který byl určen. Většinou se jednalo o výrobu solitérů, větší množství bývalo vytvořeno pouze na žádost klienta (Casa Minola 1944-6 nebo sedadla pro taneční sál Lutrario 1959-60). Speciální technika (Mollino vyvinul patentovaný způsob ohýbání překližky za nízkých teplot) s výsledným tvaroslovím nábytku pohybujícím se na hranici možného a kombinování tradičních prvků s ohýbaným dřevem ani nebyla pro hromadnou výrobu vhodná. Jeho přístup k nábytkové tvorbě tak vyústil v originální počiny, které jsou jedněmi oslavovány coby neotřelé a jinými naopak haněny coby nevkusné. Technika zpracování při ergonomickém tvarování područek a sedáků odhaluje kresbu samotného dřeva coby přidanou hodnotu nezvyklého designu, morfologie je nezřídka inspirována tvary ženského těla a erotickými motivy například v podobě smyslně tvarovaných jazyků. Na výstavě najdete mnoho proslulých designových kusů jako je stůl Arabesco (1946), „ušák" Ardea (1944), zrcadlo Milo (1937) nebo trojnohá židle pro Fakultu architektury v Turíně (1962).
Nábytková tvorba Carla Mollina bývá zařazována mezi organický design, pro své křivky a dramatický pohyb byl jeho styl popsán též jako „turínské baroko". Inspirace jeho práce však vyrůstá též z tvorby surrealistů (Man Ray či Salvador Dalí). Zařazení Mollina však není jednoznačné: umělec kombinuje zdánlivě kontrastní formy jako organické tvary s kubickými, abstrakci s figurací. Titul výstavy Maniera Moderna tak odkazuje k mnohovrstevnatosti Mollinova „modernismu", který nebyl pouze dalším stylem jako spíše „zcela moderní pracovní metodou charakterizovanou obrovskou disciplínou, neobvyklými technickými znalostmi a neochvějnou touhou věci tvořit a představovat veřejnosti", jak se praví v úvodním slovu k výstavě. Návštěvu mnichovské výstavy lze jednoznačně doporučit. V případě, že se však do Mnichova v nejbližší době nechystáte, bych obdivovatele tohoto umělce a také vyznavače neotřelého grafického designu odkázala na unikátní knihu OKOLO Mollino, která svébytným způsobem přibližuje život a tvorbu tohoto kultovního designéra, a jež za svou grafickou úpravu (Matěj Činčera) získala cenu TypoDesignClubu v soutěži Nejkrásnější česká kniha 2010.
Andrea Bartáková
Carlo Mollino: Maniera Moderna
Haus der Kunst, Mnichov
Kurátoři: Willfried Kuehn, Armin Linke
http://www.hausderkunst.de
