Design Cabinet CZ

23.06. 2021

Mimo světla reflektorů

Historie a osobnosti

Průkopníci oboru si zaslouží větší úctu

Většina lidí dává za pravdu sociologům, kteří říkají, že dech doby se zrychlil, a že na včasných i dostatečných inovacích závisí konkurenceschopnost ekonomiky. Z toho by mohlo vyplývat, že průkopníci nového myšlení i praxe to nemají tak těžké, jako tradičně v minulosti, že jim všichni fandí, podporují je různé finanční programy a výsledky jejich práce jsou uznávány.

Zamysleli jste se ale někdy nad tím, zda je tomu opravdu převážně tak, třeba jen ve vašem nejbližším okolí? Velmi výstižný text o tom s názvem „Všechno se mění, ale stojíme na místě“ zveřejnil Filip Vostal z Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti Filosofického ústavu AV ČR v občasníku Design 4.0 – Mezičas. Přesvědčivě odkryl, jak nepovrchní inovace nemají často šanci se prosadit, a to co hýbe ekonomikou a médii jsou především rádoby inovace, které jen přinášejí komerčně přitažlivou, nikoliv skutečně užitečnou změnu.

Pomalé prosazování nepovrchních změn je dáno souhrou dvou významných faktorů. Jednak tradiční lidskou konzervativností, která se opírá o pohodlnost, neschopnost adaptability i systémového myšlení a užití hodnotové inteligence, jednak tím, že nepovrchní inovace potřebují větší finanční a organizační vklady a jsou pomaleji ziskové. Na podporu povrchních inovací jsou podnikatelské subjekty zvyklé nasazovat účinný marketink, který dokáže zakrýt nedostatky a vytvořit dojem neexistujících hodnot.

Zasahovat do ekonomiky tohoto problému není snadné, proto by bylo vhodné změnit alespoň mezi odborníky přístup k názoru na samotné průkopníky poctivých a nepovrchních řešení, kteří si zasluhují rozhodně větší úctu, než mnozí povrchně uznávaní a dobře odměňovaní nositelé různých ocenění a titulů. Zmiňme se alespoň o některých z oboru rozvoje designu, který sice v posledním období i u nás značně rozkvetl, ale ještě stále je třeba jej považovat v mnoha rovinách za neetablovaný. A to nejde jen o výše uvedený rozpor v komerční sféře, ale zejména také o jeho teorii, výuku, akviziční činnost a nepovrchní kritickou odbornou publicistiku.

Nejprve se trochu ohlédneme do české historie designu a připomeneme osobnost profesora Zdeňka Kováře, zakladatele designérské katedry Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Zlíně. Na rozdíl od dalších byl sice nositelem titulu profesor, ale jen shodou okolností sochařské profese a práce pro výrobní sféru, která byla za totality silně glorifikována. Jeho hlavním přínosem bylo propojení ergonomie s tvarováním průmyslových produktů, k jehož kvalitě dospěl poctivou týmovou spoluprací s dalšími odborníky (ne jak se dnes říká „podporou doprovodných disciplín“). Šlo zejména o specializované lékaře, psychology, inženýry, ergonomy a další vědce. Mnohé z nich pověřil přímou výukou studentů. Co jiného pak mohlo vyplývat pro další rozvoj katedry, než založení výzkumně-výukové laboratoře, která by nezbytně objektivními testy ověřovala potřebné kvality designérských návrhů. Mohli jsme se tak u nás stát svědky progresívního činu, jakým se i dnes chlubí jen nejlepší školy ve světě. Konzervativní pražské vedení školy mu v tom však zabránilo. Situace se nezlepšila ani po létech, kdy se zlínská pobočka stěhovala do Prahy, kde nebyla výuka převzata v celé své kvalitní komplexnosti, jak probíhala ve Zlíně.

Za její nosný sloup bylo možné považovat rychle se rozvíjející obor ergonomie, která se zabývá komplexní interakcí lidského organismu s prostředím a jednotlivými produkty, dnes v dominující psychologické rovině. Pro její výuku vybral Kovář mimořádně povolaného odborníka Dr. Ing. Františka Podškubku, který byl, jak je pro tento obor potřebné, absolventem dvou typů studia – inženýrského a psychologického. Coby nadšený a obětavý pedagog vybudoval postupně ve Zlíně výukový kabinet ergonomie vybavený nejen učebními pomůckami (ergonomie se jen vyprávěním u tabule učit nedá), ale i bohatou odbornou knihovnou a archívem. Interakci člověka s designem studovali designéři čtyři semestry, během nichž vypracovávali praktická cvičení, která obstála i na odborných konferencích vědecké společnosti pro ergonomii. To je mnohem vyšší meta, než designérské soutěže krásy po celém světě, ať už jsou sebezvučnějšího jména. Díky Kovářovi a Podškubkovi se zlínská Vysoká škola uměleckoprůmyslová stala jedním ze dvou průkopnických míst rozvoje ergonomie u nás. Kdyby si toho škola opravdu vážila, byl by Podškubka také profesorem, jako Kovář, nebo alespoň docentem. (Nikde jinde se v neetablovaném oboru ergonomie habilitovat nemohl.) VŠUP však v té době nebyla tak progresívní, jako pražská FAMU, která umožňovala nejen umělecké, ale také potřebné inženýrské habilitace, ačkoliv podobné probíhaly na ČVUT.

Podíváme-li se na druhé české průkopnické pracoviště ergonomie, která je bytostně svázána s designem – na ČVUT, můžeme sledovat další nesnadné kroky průkopníků. Na strojní fakultě se tak rozhodl prosadit obor Ing. Lubor Chundela. Jako kmenovému pedagogovi se mu podařilo postupně propracovat komplexní systém učebnic a výukové laboratoře. Zpovzdálí mohlo vše vypadat ideálně, ale reálně bylo vše jinak. Dalo by se předpokládat, že Chundela učil ergonomii především návrháře strojních zařízení, podobně jako Podškubka s Kovářem ve Zlíně. Fungoval však na katedře managementu, učil tedy jen budoucí vedoucí pracovníky. Logicky se pokusil prosadit výuku i pro návrháře strojů, ale tu mu po krátké době zrušili. Přesto, že věnoval celou profesní kariéru rozvoji oboru, po jeho odchodu do důchodu byla výuková laboratoř zrušena a z komplexního systému výuky zůstal jen zlomek. Chundela byl druhou výjimkou stvrzující pravidlo, že průkopníci běžně nemají šanci na získání pedagogického titulu. Jeho habilitace i profesura se šťastnou shodou okolností vešly do oboru management strojírenské výroby.

Ve světě výzkumu a vzdělávání je nesmírně důležitá tradiční spolupráce univerzit a muzeí. Oba typy institucí se ideálně doplňují. Vědecký výzkum nemusí být snadný ani v jedné z nich, ale společně mohou lépe pokrýt společensky potřebná témata. Přestože i univerzity malým dílem vzdělávají lidi v průběhu jejich produktivního věku, muzea jsou na to zaměřena především. Z tradic vyplývá, že vědci z muzeí často externě pedagogicky působí na univerzitách a posilují jejich odborný a pedagogický potenciál. V našich podmínkách ale jde o finančně velmi podceňovanou aktivitu, což sehrává velmi negativní roli v motivaci externích pedagogů. Univerzita většinou v podstatě počítá s využitím širokého spektra potenciálu instituce, kde vědec působí (know-how, laboratoře, sbírky, knihovny, konexe) s tím, že se vše pokryje nízkým honorářem za odpřednášené hodiny. Pokud by se jednalo o výzkumná pracoviště komerčních subjektů, šlo by o smysluplné sponzorování. V případě muzeí však už chybí i úcta k historické tradici, kdy muzea byla vnímána jako přirozené specializované kabinety škol různého typu. Mohla by se projevit například tím, že externí pedagogové budou více oceňováni pedagogickými tituly. Oni však zůstávají převážně skromně v pozadí, protože je uspokojuje samotná odborná práce, která je těší včetně předávání zkušeností mladé generaci.

V této rovině by bylo možné v oboru designu nalézt mnoho příkladů osobností, které si zasluhují velkou úctu. Začněme třeba vznikem oddělení designu v Národním technickém muzeu, který iniciovala Jana J. Pauly. Založení a vedení kvalitní sbírky je čin mnohonásobně přesahující přínos zisku různých ocenění v designérských soutěžích, byť třeba mezinárodních. Důležitou zásluhou paní Pauly bylo i vyhledání a zaučení pokračovatele její práce – historika designu Mgr. Jiřího Huláka. Pro nezasvěcené to může znít překvapivě, ale již i v tomto textu zazněly příklady přínosných činností, které nečekaně skončily, pokud neměly přímého pokračovatele. Samozřejmostí pro Janu Pauly i Jiřího Huláka bylo také působení na řadě vysokých škol, aniž by za to byli oceněni pedagogickými tituly. Při tom je třeba zdůraznit, že mnohé komplexní výzkumy potvrdily, že jimi zkoumaná oblast technického designu u nás nemá nejen jiné kvalitní, ale vůbec žádné odborníky.

Další příklady z oblasti muzeí je dobré hledat právě v oboru technického designu, který dnes díky rozvoji technologií má prioritní postavení. Zabývají se jím technická, ale i různě dále specializovaná nebo naopak zcela obecně zaměřená vlastivědná muzea. Charakteristické pro jejich odborné pracovníky je nižší zaměření na estetiku, ale zato pozornější na funkčnost, ekonomiku, ekologii nebo ergonomii designu. O takové sbírky se starají obětaví odborníci například v Severočeském muzeu, Muzeu hromadné dopravy pražského DP, Dopravním muzeu NTM, v oddělení AV techniky téhož muzea aj.

Schopné a skromné odborníky najdeme i v malých galeriích designu. Samozřejmě to nejsou ty komerční „showroomy“, které většinou přesvědčují veřejnost o tom, že původní myšlenka cenové dostupnosti designu pro finančně slabé vrstvy byla naivním nesmyslem. Mezi nominace galerií designu Czech Grand Design byla kdysi navržena pro většinu lidí neznámá karlovarská nekomerční Supermarket WC, která v prostředí daleko od kulturních center řadu let vyvíjí nesmírně společensky přínosnou a kvalitní vzdělávací aktivitu. Kdyby se dostala do hledáčku hodnocení pedagogických teoretiků, bez problémů by splnila požadavky vysokoškolské metodiky výuky. Samozřejmě, že akademici nakonec dali přednost k ocenění nějaké pražské komerční instituci, která v konkurenční finanční bitvě zase rychle zanikla. Karlovarská se drží díky promyšlené vizi a schopnosti předkládat k finanční podpoře přesvědčivě formulované projety už dlouhou řadu let. Založili ji a vedou dva designéři – MgA.Tereza Vlašímská a MgA. Jiří Hanek, kteří také nečekají na žádné ocenění, protože je práce baví a cítí její společenskou nezbytnost.

U nás je respektovaným zvykem, že tituly docent a profesor získávají učitelé na uměleckých školách jako ocenění jejich mimoškolní tvůrčí činnosti. Ve své podstatě jsou ale tyto tituly pedagogického charakteru. Budeme-li si všímat uvedené roviny, najdeme na uměleckých školách nesmírně pedagogicky nadané učitele, kteří celý život zůstávají v roli skromných asistentů. V designu je dobrým příkladem asistent profesora Ivana Dlabače MgA. Vlastimil Bartas. Jeho okolí nemá problém se shodnout na jeho nápaditosti, obětavé pracovitosti a komunikativnosti doprovázené skromností. Lidé schopní vnímat potřeby umělecké pedagogiky, včetně jeho šéfa, si jej váží právě pro ni. Vlastimil Bartas citlivě vnímá širší souvislosti oboru, není přítelem dnes oblíbených uzavřených sociálních bublin, myslí a komunikuje interdisciplinárně, což vůbec není dnes samozřejmostí.

V teorii designu byl na stejné škole příkladnou osobností PhDr. Jan Rous, specialista na historii grafického designu, který léta pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Počátkem 90. let převzal vedení školní katedry teorie, kterou provázel v rozhodujícím transformačním období české společnosti a během jedné ze školních krizí, kdy jí hrozilo zrušení, udržel její existenci. V 90. létech byl nejen obětavým pedagogem, ale i nejuznávanějším autorem výstav a textů o grafickém designu, přesto se mu však nepodařilo habilitovat. Škola habilitace historiků umění neumožňovala a na univerzitách panoval vůči užité grafice despekt. Teorii designu vyvedl z tohoto postavení až Rousův nástupce profesor Jindřich Vybíral, který na VŠUP v novém století prosadil habilitace vědců. Podceňované postavení se tak přesunulo na jiné vyučované disciplíny, které se jistě jednoho dne také dočkají zrovnoprávnění.

Z uvedeného je zřejmé, že by bylo možné s množstvím příkladů mnohdy skromné, nenápadné, ale mimořádně přínosné činnosti obětavých a schopných průkopníků pokračovat ještě dále a jistě má smysl se k takovému tématu pravidelně vracet. Historici designu by například mohli vyzdvihnout osobnosti podílející se na vzniku českých uměleckých škol, nebo i samotné tvůrce průkopníky. A nemusí jít jen o lidi, kteří něco nového prosadí, ale i mnohé obětavce, kteří užitečné novinky pracně uvádějí do každodenního života.

Uvedeme proto již jen jeden příklad, který pro jeho význam není možné vynechat. Rozvoj designu začal být v průběhu 20. století významně podporován vytvářením národních design center. I totalitní československý stát byl schopen založit Institut průmyslového designu, jehož nejširší rozvoj v 80. letech zajišťoval nejen odborné konzultace veřejnosti, ale i vlastní interdisciplinární výzkum a udělování motivačních národních cen za design. Když pak jedna z povrchních vlád demokratického státu transformované Design centrum ČR bez náhrady zrušila, jedna z jeho pracovnic, PhDr. Lenka Žižková založila nadační program Design Cabinet CZ (později transformovaný do spolku), aby v naprosto skromných podmínkách a bez podpory státu udržela alespoň některé z důležitých činnosti podporující rozvoj designu (vzdělávací činnosti, domácí i mezinárodní soutěže a výstavy aj.) a především organizaci užitečné motivační Národní ceny za studentský design pro studenty uměleckých škol (společně s webem soutěže). Design Cabinet CZ udržuje po likvidaci DC ČR také informační web, který sice nepatří mezi „nejnavštěvovanější“, ale najdeme na něm více článků odborného a nepovrchního charakteru. Lenka Žižková stála v devadesátých létech u zrodu nových mimopražských vysokých škol s výukou designu a později i Ústavu designu na ČVUT. Jako externistka na nich působí dodnes.

Podobně, ale již po transformaci Institutu průmyslového designu na Design centrum ČR v roce 1990 skupina obětavých průkopníků založila českou pobočku Mezinárodního institutu informačního designu, neboť bylo zřejmé, že nová státní instituce se samostatnému výzkumu věnovat nebude. Český IID zajistil zejména vydání zpracování a prvních učebnic i slovníků vizuální gramotnosti a vyškolil učitele základních škol, aby ji mohli šířit v rámci běžného vzdělávání. To vše v rámci dobrovolných neplacených aktivit spřízněných vědců a grafiků. K zakládajícím osobnostem Institutu patřil grafický designér Jiří Rathouský, o kterém jeho blízké okolí dobře vědělo, jak rád se angažuje v potřebné osvětě veřejnosti.

Ve srovnání s Design Cabinetem CZ se nabízí myšlenka, že by bylo vhodné vyzdvihnout i průkopnickou činnost zakladatelek metodického centra pro podporu začínajících designérů Czechdesign MgA. Veroniky Loušové a MgA. Jany Vinšové a nebo Mgr. Jany Zielinsky a Jiřího Macka, kteří vytvořili médium Blok a na něj navázali veletrhy Designklok a osvětovou show Czech Grand Design. Činnost jejich institucí se však záhy přelila do roviny mimo filosofii vyzdvihovanou tímto textem a může být jistě velmi zajímavým tématem pro jiný typ analýzy sociologů a kulturologů.

Na závěr bych ráda poděkovala kolegům z think tanku Inteligentní design, kde výše uvedené myšlenky déle krystalizovaly, že mne přesvědčili, abych je shrnula formou tohoto článku.