13.11. 2012
Můj příběh Národní ceny za studentský design 2012
Recenze
Posbírali jsme poslední plastové kelímky, odnesli zbylé katalogy, strhali jména VIPů a studentů ze židlí, vypnuli prezentaci a zhasli světla. 22. ročník Národní ceny za studentský design právě skončil, i když pro mě byl 1.
Zpětně si promítám před chvílí ukončený večer, ale i dlouhé povídání se studenty při rozhovorech, či chvíle vzrušení z nově přišlých odpovědí studentů, na které jsem se vždycky hrozně těšila, až si je přečtu. Moje těšení bylo tak veliké, že i ve tři ráno, kdy k mému uchu zpod polštáře byl vyslán zvuk emailu, jsem v polospánku lapila iPhone a trošku přibarveně plynoucími sny, jsem četla jejich texty.
Nejradši jsem měla jejich charakteristiky sebe sama. Byla to první nečíslovaná otázka, i když spíše to byl návod k tomu, aby se mi představili, aby vypíchli to, co utváří jejich svět, jejich osobu. Jsou to ty malé drobnosti, které často nevidíme, ale jsou-li dostatečně zajímavé, zapamatujeme si toho člověka právě podle nich.
Tyhle rozhovory mě bavily nejvíce. Baví mě lidi s názorem na sebe sama a mám zálibu je prozkoumávat ze všech stran. Setkala jsem se jen s některými, ale každé to setkání bylo obohacující, zajímavé, překvapivé, vzrušující, naplňující, usměvavé, přemýšlivé a na konci všeho i vyčerpávající. Ale stálo to za to. S většinou z nich jsem stále v kontaktu, píšeme si, potkáváme se, smějeme se a sdílíme naše nadšení pro svět designu a architektury.
Na mém začátku Národní ceny za studentský design, rozumějte začátek rozhovorů, jsem si říkala, že do listopadového vyhlášení je ještě dlouho. Možná mi to v tu chvíli tak připadalo a rozhovory, co jsem dostala na starost, jsem měla za to, že všechny půjdou hezky plynule a barevně. S pozitivním nadšením jsem se pustila do tvoření otázek a s velkým zájmem jsem četla každou anotaci k projektu.
Samozřejmě, že kreativní práce musí být taky občas nuda. U mě byla ta největší nuda při opravování textů, zvýrazňování tučně nebo kurzívou, dávání rozhovorů do systému a přidávání obrázků. Někdy tahle práce zabere mnohem více času, i když její výsledek je skoro neviditelný, ale všechno nové začíná nadšením a ctižádostí jako začalo i naše setkávání. Postupně jsem si je zařazovala do svého koloběhu a poznávala ten jejich.
Po pár týdnech začalo sluníčko méně hřát, začal foukat studený vítr, chodníky byly zdobeny tvary listů v barvách podzimu, a i když jsem měla už většinu rozhovorů hotových, čekala na mě ta Nuda. Úplně poslední setkání ale proběhlo čtyři dny před vyhlášením, a tak jak se mi zdálo, že je hodně času, čím blíže bylo vyhlášení, tím více jsem se bála, abych to všechno stihla. Sice jsem věděla, že to stihnu, ale to datum na mě každý den vystrkovalo prstík, abych nezapomněla!
A najednou už bylo tady. Lidi v sále Národního technického muzea pomalu usedávali na svá místa. Fronta u šatny se pomalu zmenšovala a za hudby linoucí se z Passbassu bylo zahájeno slavnostní vyhlášení. Byl to přátelský, zábavný a uštěkaný večer, který jsem s neznámým očekáváním pozorovala z rohu místnosti naproti publiku. Dívala jsem se na neznámé i známé tváře, sepnuté a mnoucí ruce, těla v pozoru ale i uvolněně postávají postavy, a přemýšlela jsem, co se jim asi honí v hlavě. Nejdéle však můj pohled spočinul na mamince Elišky, která, když vyhlásili Elišku jako vítězku, měla tu obrovskou rodičovskou radost v očích, která pro mě byla naprosto dokonalým momentem. Uvědomila jsem si, jak vzácné jsou některé chvíle, i když pomíjivé. Možná ona nechtěná pomíjivost je zásluhou vzácnosti. Naprosto jsem chápala její usmívající se tvář a usmívala jsem se s ní. Elišce jsem to moc přála a její boty miluji! Ona ví jaké.
Každý si ten večer něco odnesl, ať už to byli plavající zuby s diplomem nebo plno dárků v Ikea tašce, já si třeba odnesla kousek perníkové bábovky v břiše, se kterou se se mnou podělil její oceněný Štěpán, Lenka* odcházela s pugétem květin... ale samozřejmě toho bylo víc, hlavně toho uvnitř.
Dnes o půlnoci oficiálně končí celý příběh mého prvního zážitku a pro příští ročník Národní ceny za studentský design třikrát HAF HAF HAF!
*Lenka Žižková, ředitelka Design Cabinet
