11.02. 2013
Na ostrově mandlovníků s Eliškou Kuchtovou
rozhovory
Naše vítězka Národní ceny za studentský design 2012, Eliška Kuchtová, nám konečně o sobě dala vědět, jak se jí daří, kde se zrovna nachází, a co je u ní nového. Rozhovor jsme spolu dělaly na vzdálenost skoro dvou tisíc kilometrů - v Praze mrzlo, na Mallorce rozkvétaly mandlovníky.Eliška pracuje už třetím měsícem jako Designer Junior ve firmě Camper a o tom, jak to tam všechno zvládá, se dočtete v následujícím rozhovoru a v její týdenní fotoreportáži.
Ahoj Eliško, zdravím tě z Prahy, kde teď vládnou kruté mrazy. Jak se máš ty tam u vás?
Mám se tu dobře. Tady sněžilo jednou a jen na horách. A nemrzlo tu ještě vůbec.
Je víkend a já se těším na rybí trh a dnešní karneval.
Jak jsi zatím spokojena s průběhem svojí stáže u Camper? Jaké představy se naplnily a jaké naopak, na druhou stranu, co tě překvapilo?
Představy a očekávání jsem neměla vůbec žádné. Když jsem psala poprvé do společnosti Camper - to bylo loni v březnu - tak jsem toho o nich moc nevěděla. Netušila jsem, jestli vůbec mají Design centrum nebo jestli nesídlí v Asii. Mně se jen líbily jejich boty a některé další projekty. Takže je jasné, že se můj pohled na Camper docela změnil nebo spíš vůbec nabral nějaké konkrétnější kontury až nyní.
Pozoruji vývoj celé kolekce od úplného začátku a povídám si o všem s ostatními designéry. Snažím se rozlišovat výsledky brandingu nebo marketingu, a toho, co té značce přináší design. Mám pro to tu nejlepší pozorovatelskou pozici. Můj názor se dost změnil, zůstal ale pozitivní.
Mám ráda lidi, se kterými pracuji, což určitě ovlivňuje můj současný pohled na celý Camper. Pro designéra je tam dobré zázemí. Sedím u stolu s technologem a hlavní designérkou. Mohu se kdykoli na cokoli zeptat. V téže místnosti jsou po všech koutech rozprostřená ostatní oddělení a další technologové. Před chodbu je vzorková dílna, kam si chodím pro pomoc s prototypy a experimenty. Často tam ze mě mají srandu. At už z toho, co jsem to zas přinesla, nebo z mojí španělštiny.
Na čem teď zrovna pracuješ jak v rámci stáže u Camper, tak v rámci své vlastní tvorby?
V Camper pracuji v oddělení s dětskýma botama. Pro mě je to hlavně zábava, ale taky zajímavá zkušenost. U spousty věcí mám větší volnost. Existují ale různá omezení a atestace, kterými ty dětské boty musí projít. Z toho samozřejmě plynou různá omezení. Mám pocit, že mně konkrétní mantinely v práci pomáhají. Baví mě hledat nová řešení, kdy mám pocit, že jsem na něco vyzrála.
Co se týče vlastní tvorby, připravuji teď malou limitovanou kolekci bot na jarní Designblok Premier Fashion Week v Praze. Cutulum jsem ale jinak uložila do zimního spánku. Zatím přemýšlím o tom, jak s ním dál naložit a co dalšího s Cutulum podniknout, až se vrátím zpátky do Čech. Jistě vím už to, že se do toho obuju minimálně ještě jednou.
Co děláš ve svém volném čase a jak vůbec vypadá tvůj den?
Přes všední dny jsem v práci od osmi do šesti. Po večerech vařím, vysedávám na balkonku s Jobem a Sophií. Nedělám nic moc zvláštního. Oni kouří a já občas griluju. Někdy se zašiju do pokoje a něco si vymejšlim. Teď je to kolekce na Designblok Premier FW nebo třeba nový web pro Cutulum, na kterém pracuji spolu s graffiti a typo mástrem Honzou Horčíkem nebo studiem manGoweb.
Kolik lidí je vlastně na takové stáži u Camper? Našla bys mezi vámi nějaký společný znak, podle kterého bys řekla, že na jeho základě si vás Camper vybral?
Momentálně jsme v Design centru tři stážisti. Společným znakem bude určitě to, že jsme byli vybráni nejprve na workshop Son Fortesa. Sophia a Job ještě před tím absolvovali workshop, který Camper pořádal na škole, kde studovali.
Další společný znak mě vůbec nenapadá. Každý jsme jiný povahou, přístupem k mnoha věcem, tak i tvorbou. Job je Holanďan a na estetice jeho práce se to rozhodně nezapře. Půl roku pracoval pro United nude v Číně, takže má zkušenosti s prací ve větším studiu. Sophia je Rakušanka z Londýna, zajímá se o ruční a klasické technologie. Sní si svůj sen o cestě do Turecka, aby se mohla dívat pod ruce stařičkým ševcovským mistrům. Oba už mají po škole a jsou starší než já. Myslím si, že důvod, proč si nás do Camper vybrali, je právě v té rozmanitosti. V Design centru pracuje většina lidí přes deset let. Jsou to profesionálové a vědí dost dobře, jak připravit řekněme úspěšný výrobek. Zajímají jsou ale nové vize a nápady. Pokud budu mluvit sama za sebe, tak mám v práci tak čtvrtinu času, který mohu strávit na přípravě něčeho nového, co nutně nemusí od začátku zapadat do kolekce podle komerčních plánů. Vlastně mě o to poprosili už hned na začátku.
Jednou jsi mi psala, že až za tebou přijedu, dáme si na večeři paellu. Tak co, už ji umíš? :) Mimo jiné, jak vypadá tvůj momentální jídelníček a jak ti chutná?
Paellu ještě neumím. Každopádně hodinu paelly mám dneska večer u jedné Majorčanky, kamarádky. Takže od zítřka si to dávám. A chutná mi tu hodně. V práci máme kantýnu, kam chodím na oběd. Každý den čerstvý ryby a samý neskutečně dobrý věci. Kdybych si chtěla prodloužit pobyt na Majorce, šla bych na stáž na kuchyně.
Každou sobotu chodím na trhy. Majorka má svá výborná vína, olivové a mandlové oleje, skvělé sýry a uzeniny. Třeba sobrassada. Připravuje se z černých prasat, která chovají údajně pouze na Mallorce. Maže se na takové drobné suchary. Když si ji objednáte v restauraci nebo v baru jako Pincho, dostanete ji ještě s křepelčím vajíčkem nebo s kozím sýrem na vrchu. Pinchos je totéž jako tapas, tedy kousek nějaké dobroty podávané k pití v restauracích nebo barech. A zatímco tapas může být všechno možné, pinchos se podávají většinou na kousku pečiva. Super jsou takové malé pro Majorku typické suchary, podávané se sýrem a medem, nebo sýrem a marmeládou z červeného vína. A olivy, ančovičky a čerstvý salát z chobotnic.
Většina lidí z práce má rodiny na venkově. Pan technolog mi nosí čerstvý klementinky a mandle ze zahrady jeho tatínka. Poprvé v životě jím čerstvě načesaný citrusy a zaručeně lokální. A ty mandle jsou epesní. Chutnají docela jinak, než jak to znám z Čech.
Chutná mi tu každopádně hodně.
Jakými třemi slovy bys charakterizovala svůj život mimo ČR?
Chybí mi Praha
Změnilo se vůbec něco od doby, co jsi vyhrála cenu za Národní studentský design 2012?
Určitě to ovlivnilo spoustu mých úvah o tom, jestli se tomu opravdu chci dál věnovat a jakou cestou se ubrat. Samozřejmě mě to podpořilo v tom, abych s botami ještě nějakou chvíli pokračovala. Taky mám teď pocit větší odpovědnosti za to, co dalšího připravím. Přemýšlím o tom, do čeho se pustit na diplomku. Všecko, co se děje, ale pozoruji tady odsud z ústraní. Nemám moc velkou zpětnou vazbu, což je trochu škoda. Třeba teď v Praze běží současně tři výstavy, kde jsou vystavené moje boty. A jestli na ně někdo chodí nebo nechodí, líbí se, nelíbí, to je odtud těžké říct.
Pamatuješ si ještě na to, co jsi měla v hlavě, když jsi odcházela ze slavnostního vyhlášení výsledků NCSD 2012, a věděla jsi, že jsi to právě ty, ten vítěz?
V hlavě velký nadšení a překvapení. A vedle sebe nadšenou mamku. Ona vlastně ani pořádně netušila, kam jde. Já byla v listopadu už na Mallorce, a protože mě z práce pustili jen na pár dní, tak za mnou přijela do Prahy, abychom se vůbec potkaly.
Na našem prvním rozhovoru jsi s sebou měla pomocníka (malý černý štěně). Nechybí ti, když jsi pryč? Jak často se dostaneš domů?
Nakonec jezdívám domů skoro každý měsíc. A štěně roste jako z vody. Už mi uteče a já ho nedohoním. Myslí si, že když ho volám, je to povel ke hraní a utíká. A to je blbý hlavně v noci, když je tma, neb je to černej pes.
Co máš právě teď v hlavě?
Jestli vylézt z postele teď nebo až za chvilku. Mallorčani nemají topení a bez peřin je tu ještě dost zima.
Co ti v posledních dnech udělalo radost?
Včera mi přistál na stole další prototyp, který připravovali v dílně podle mého návrhu. Sice to úplně nefungovalo, jak mělo, ale je to další krůček. Navíc to byla hlavně moje chyba. Připravila jsem část potisků pro levou botu a část na pravou. Takže se vlastně není čemu divit, že to nesedí.
Co by sis teď přála nejvíc?
Kdybych mohla na chvíli domu, do tepla a dát si pořádný jídlo. Anebo mi teď někdo uvařil a přinesl třeba teplý kakao. A moravský koláče.
Děkuji za rozhovor a až přijedeš do Prahy, Eliško, dáme si kakao, jo?!
