15.02. 2022
Na řadě je teď Benešov?
Design v souvislostech
Komunismus naučil mnohé z nás netečnosti vůči etice a teď to (často nevědomky) předáváme dalším generacím. Pokud se v našem okolí stane něco nemorálního, většina lidí to vezme, jako normální: To se přeci děje každou chvíli. Nevkusné jednání proto nevnímáme, neřešíme a hlavně, co nejrychleji zapomínáme. Existují však lidé, kterým slušnost lhostejná není. Mají proto jiná pravidla, než „nevidím, neřeším, zapomenu“. Takoví lidé jsou vzácní, a protože tvoří menšinu, musejí být ve svých činech také odvážní. Není snadné v našem prostředí pojmenovat pochybné skutky veřejně a adresně tváří v tvář mocným, natož se pokoušet o jejich nápravu.
Problém nedostatečné etiky existuje přirozeně všude, tedy i v českém „uměleckém provozu“. Většině lidí jsou známé především ty nejkřiklavější a navenek atraktivní kauzy, k nimž v poslední době patřily například útoky ministra kultury Staňka na vedení muzeí umění v Olomouci a v Praze. Je příznivým překvapením, že jeho celkové chování nakonec muselo vést k odvolání z funkce. A ještě sympatičtějším byla následná omluva jeho nástupce Zaorálka. Byl tak vytvořen nejen precedens, že v české politice můžeme něco takového jako omluvu očekávat, ale pokud se jí nezhostí sám viník, že ji může nebo dokonce má povinnost vyřešit jeho nástupce.
Útoky politiků na bezbranné vedení kulturních institucí patří k poměrně častým přestupkům proti profesní etice. Aby vypadaly věrohodně, vždy jsou doprovázeny negativním úředním hodnocením, které se pak zpětně ukazuje jako neoprávněné. Z těch dávnějších vzpomeňme likvidaci ředitele Českého muzea výtvarných umění nechvalně známým Davidem Rathem roku 2008, z dalších pak útoky na vedení muzeí umění v Mostě nebo v Benešově. Ani v jednom případě nešlo o instituce zřizované ministerstvem kultury. Proto se tento vrcholný úřad rozhodl podnítit řešení zprostředkovaně. Poškozeným ředitelům I. Neumannovi a P. Svobodovi bylo uděleno mimořádné ocenění za celoživotní přínos české kultuře, aby tak byla zvýrazněna neadekvátnost kroků proti nim podniknutých.
Benešov na podobnou nápravu teprve čeká. A bylo by nejpřirozenější, kdyby ji dokázal vzít sám do svých rukou. Vždyť omluva bývalým pracovníkům muzea, kteří jej roku 1990 založili a čtvrt století poctivě rozvíjeli, je pro každého politika čestnou povinností, která mu jen přidá na veřejné úctě a oblibě. Zakladatelé Anna a Tomáš Fassatiovi byli shodou okolností mezitím poctěni mimořádnou medailí českého ministra obrany za protikomunistický odboj, který také prováděli v kultuře. Specifikum benešovského problému spočívá v tom, že lidé z muzea nebyli jedinými obětmi politického útoku. Místní veřejnost dobře ví, že na aroganci tehdejší radnice doplatili i mnozí další. O to více by ale každému slušnému člověku mělo záležet na nezbytnosti se s minulostí čestně vyrovnat. Nahradit pochybné české „nevnímám, neřeším, zapomenu“ lidskou vnímavostí.
Pokud se to v Benešově podaří, možná se pak město rozhodne dokončit nátěr fasády svého muzea umění, a to se opět symbolicky rozzáří do večerní tmy, jako tomu bylo před politickým útokem roku 2017.
Bohuslava Nekolná, IID
