05.10. 2012
Ne?opakovatelný zážitek Designbloku 2012
Recenze
Ještě chybí pánvičky!
Při procházení prvního studia (Kafkův dům) se mi pomalu vytvářely věty do článku, které zachytávaly první pocity z vystavených věcí. I když jsem se je snažila tlačit do té pozitivní roviny, při otevření očí bylo moje snažení konfrontováno s tím, co je doopravdy přede mnou a s příjemným požitkem to nemělo nic společného.
Druhé studio, třetí studio. Třetí studio? Tři baráky, naplněné od shora až dolů, a stejně jsem nenabyla pocitu, že jsem mezi špičkou designu. V hlavě mi vyskočila otázka, proč bylo přidáno další studio, když na těch několik ojedinělých kousků, které opravdu stály za to, a něco mi v rámci jejich prezentace předaly, by stačil jeden prostor/budova?! Kam se poděla úroveň kritérií výběru? Podle vystavujících si nedokážu utvořit její hranici. Ale jak se mi tak stává, při cestě domů postupně ztrácím ony věty a když se konečně dostanu k tomu je napsat, už jsou to jen slova, která si pamatuji, a prvotní rozčarování je postupně zjemňováno, příjemným rozhovorem, dobrým jídlem či úsměvem kolemjdoucího.
Zjemněno, ačkoli stále ne dostatečně na příjemnou recenzi, musím napsat větu, která vznikla z narůstajícího pocitu od minulých Designbloků, a to, že je to čím dál tím horší. Neopakovatelný zážitek se stává opakovatelným, možná neopakovatelný ve svém úpadku. I přes pár potěšujících perliček, mezi které patřily například neonové tonky, chodící dítě nad mou hlavou, lampy z knížek, zmačkaná skleněná světla, dlaždičky z otisků nebo designér Škody, můj celkový dojem nebyl o nic lepší, než ten v minulém roce. Jedinečnost všech superstudií tak vidím v možnosti dívat se na dva extrémy, a to stoupající a stejně tak rychle padají úroveň vedle sebe.
Otázka mnou položená v prvním odstavci, hledajíc odpověď na úroveň výběru, by mohla následovat až za snad nejzákladnějšími otázkami, které by byly: Jaká byla idea Designbloku? Jak se tato idea realizovala, a jaký příběh nám chce vyprávět? Z mého včerejšího setkání jsem docela jasně nepochopila postavy vystupující v příběhu a vypravěče už vůbec ne.
Neubráním se také pocitu, který mě přepadl, když jsem chtěla vstoupit do jednoho z prezentujících se prostorů, a naproti mě, v té malé místnosti sedělo na sedacích vacích osm studentů, kteří jakmile zbystřili, že chci překročit jejich práh a vyrušit jim jejich tyčinkový dýchánek, výhružně se podívali, a já tu svoji nakročenou nohu vzala zpátky a s kroutíc hlavou šla jinam. Otázkou je: O co tedy na Designbloku jde?!
Na závěr vtipná poznámka mého kamaráda, která mě rozesmála, když jsem odcházela z prvního studia s rozpolcenými pocity: Ještě chybí pánvičky!
Foto autorka
