19.05. 2021
Nejaktuálnější stáže pro designéry dnes
Design v souvislostech
Vše se rychle mění a doba si od nás žádá přiměřené reakce. Přesto mnohé společenské aktivity přešlapují lenivě a pohodlně na místě. Sociologové poukazují na to, že i školství je poměrně málo adaptabilní. Tedy málo nepovrchně inovativní. Většina uměleckých akademií zaměřených na design je například stále přesvědčena, že nejsmysluplnější a nejatraktivnější je posílat své studenty na stáže do slavných škol nebo do studií uznávaných umělců. Protože to není snadné ani levné, mnohým mladým tvůrcům se to nepodaří a závistivě hledí na skupinky privilegovaných, kteří se u vyhlášených institucí tlačí ve frontě podpořeni vysokými granty.
Z hlediska vývoje společnosti, ekosystému i technologií existují dnes mnohem aktuálnější místa, kde je nejen užitečné, ale i mnohdy doslova nezbytné, aby studenti designu sbírali praktické zkušenosti. Jde například o instituce, které se zabývají prvními recyklačními kroky vyřazených přístrojů. Je nesmírně důležité, aby designéři viděli, jak zaostalá forma konstrukce komplikuje, někdy až znemožňuje vzájemné oddělování materiálů, které pro další zpracování nemohou zůstat spojeny. Jaké zdravotní, ekonomické a technické problémy způsobuje pohodlnost nebo přehnaná zištnost návrhářů a výrobců. Jedině přímým, hmatatelným kontaktem s problémem člověk pochopí celý vážný komplex souvislostí, které jsme se naučili lhostejně přehlížet, a jejichž potřebné řešení nebude snadné, rychlé a bezbolestné. Designér se tak především v přímém kontaktu s nepříjemným problémem může snažit pochopit, jak mnohdy jedině přísná regulace podnikatelské „svobody“ může dostat chybné postupy na cestu zlepšení.
Potřebným předstupněm recyklace je podpora prodloužení životnosti produktů. Lze ji dosáhnout třemi způsoby. Jednak modulovou konstrukcí, která umožní oddělit od sebe prvky, jejichž životnost nelze zásadně sjednotit. Dále pak navrhováním všech částí tak, aby byly vyměnitelné. K tomu patří i třetí krok, návrat k někdejší snaze o unifikaci buď celých prvků konstrukce, nebo alespoň možnosti jejich propojování. Unifikace byla kdysi hnacím motorem technického rozvoje, ale pak začala být postupně zatlačována snahou výrobců o zisk za každou cenu. Zde je zajímavé doplnit, že celá tato skupina kvalit se pozitivně promítá i do ergonomie – zvýšeným komfortem uživatele, kdy takto konstruované přístroje jsou snáze obsluhovatelné a lépe navenek komunikující, a to nejen v rovině hardware, ale i software a jeho ovladačů i sdělovačů. Nesmírně užitečná stáž pro designéry může tedy probíhat v různých univerzálněji pojatých opravárenských dílnách.
Třetím tipem pro „studijní stáže snů“ by měla být místa, kde dochází k čistění půdy, vody nebo vegetace zamořené chemikáliemi, případně různé typy smetišť, mnohdy i „domácích“ na chalupách a pozemcích rodinných domů. Jde v podstatě také o úvod k recyklaci, je ale velmi názorně spojen s ekosystémem. Moderní společnost je založena na dělbě práce a tím ochuzuje jedince o poznání mnoha prvků reality. Občasná praxe může problém vyrovnat a vnést do nás nejen pochopení principů koloběhu materiálů, ale i přesvědčení o důležitosti mnoha postojů, na nichž je závislá nepovrchní kvalita našeho života.
Samotné stáže samozřejmě nemusejí přinést podstatný výsledek bez souběžného studia ekologie, sociologie, psychologie, ergonomie, etiky a dalších věd. Teoretická kvalifikace designérů je dnes nutná zejména díky jejich zvýšeným ambicím navrhovat nejen tvary, ale komplexní produkty. To se bez vědecké průpravy totiž může snadno změnit v něco, čemu nepovrchní lidé říkají „marketinkové divadlo“. Designový výzkum, o kterém se nyní více hovoří, je jedním z možností uměleckého výzkumu. Zen ovšem nemůže být dostatečně přínosný sám o sobě, ale jen v propojení s vědou. Buď jeho výsledky musejí být do praxe uváděny pod odbornou kontrolou vědců, nebo se designéři základním školním studiem či průběžným doplňkovým samostudiem musejí propracovat mezi komplexně vzdělané odborníky (tzv. šlechtici mezi designéry), tak jak to naznačila vize slavné poválečné designérské školy v německém Ulmu.
Jestliže se na mnoha místech pod vlivem trendů mluví o kvalitách „Deklarací společenské odpovědnosti“ návrhářů a výrobců, případně distributorů a škol, patří výše uvedené principy dotýkající se životnosti, funkčnosti, ergonomie, opravitelnosti, skutečně výhodné recyklovatelnosti a v celkovém pojetí profesní etiky k těm nejdůležitějším. Je třeba umět je pozorně odlišovat od povrchních přístupů neurčitě maskovanými různými atraktivními termíny marketinkové komunikace, jaké jsou plná média charakterizovaná vtipným slovním spojením „hurádyzajn“.
Tomáš Fassati
Ústav designu FA ČVUT
