02.08. 2023
Nejvyšší čas zakázat umělecké komise
Design v souvislostech
Moudří lidé kriticky hovoří o tom, že ze soudobé společnosti se vytrácí nadhled a s ním spojený smysl pro humor.
Je to vinou dominujícího typu marketinkové
komunikace ve společnosti a snaze jedné ze společenských menšin dosáhnout
dominance vnucením korektních předpisů většině společnosti. Většinová česká
společnost je však alergická na moralizování, které korektnost veřejnosti značně
připomíná. Tak snad si umělá pravidla Češi nenechají jen tak vnutit.
S nadhledem je totiž třeba brát i nadpis tohoto článku. Chceme si především všímat
toho, jak nekvalitně komise, kde převažují „rádobyvševědoucí“ umělci, fungují. Tak,
jak je výtvarné umění samo o sobě většinové společnosti značně lhostejné, tak na
druhou stranu rozhodnutí uměleckých komisí, které se týká veřejné sféry, pozornost
přitahují a vyvolávají stále častěji oprávněný výsměch. Nejčastěji se to stává různým
architektonickým řešením. Ukázkovým příkladem je třeba realizace schodišťových
vstupů do podzemí ve stanici pražského metra Nádraží Veleslavín. Nemají žádnou
stříšku, tak do nich prší, což způsobuje kluzkost schodů, za mrazu i velmi rizikovou.
Lidé si nedokáží vysvětlit, jak to mohl někdo nejen navrhnout, ale především i
schválit, a tak si dělají legraci, že to musela být komise „umělců“, například
jednostranně esteticky zaměřených architektů bez přítomnosti praktických inženýrů.
Příkladem z oblasti grafického designu je nedostatečně odbornou agenturu
Czechdesign vysoutěžené barevné řešení karoserií prostředků hromadné pražské
dopravy. V komisi museli být jen samí „estéti“ (výsměšní označení laiků pro
jednostranně smýšlející milovníky krásy), protože problematika vnímání dynamicky
se pohybující hmoty například autobusu ve vizuálně komplikovaném městském
prostředí a rychlé rozlišení umístění vstupních dveří nebyla vůbec zkoumána.
Podobný problém nyní souvisí s návrhem nového orientačního systému pro Prahu.
Je komentován informací o vítězství jeho návrhářů v mezinárodní soutěži. A tady si
zkušený odborník opět snadno představí, z koho byla asi výběrová porota složena:
Převážně z grafických designérů, možná doplněná nějaký politikem nebo úředníkem
magistrátu. O tom, co potřebuje orientační systém pro svou čitelnost a srozumitelnost
je veřejnost už dlouho informována z neúnavné osvětové činnosti českého Institutu
informačního designu, která je dostupná na webu i v učebnicích praktické vizuální
komunikace. Povinností magistrátu bylo nechat návrhy objektivně testovat, ale
úředníci se pohodlně spolehli na subjektivní názor nedostatečně interdisciplinární
poroty soutěže.
Co tedy vítěznému návrhu chybí ke kvalitě? Zřejmě by bylo možné tolerovat
ignorování orientačního barevného kódu, který je akceptován stávajícím systémem,
jež mimochodem není tak nekvalitní, aby celková investice do něj vložená musela být
zcela zopakována. No ale máme se dobře, není třeba šetřit peníze ani životní
prostředí, tak proč bychom si nedovolili novou atrakci. Když bude nutné, tak se znovu
více zadlužíme.
Nedostatky jsou nejlépe vidět na sloupcích se směrovkami. Musí být umístěny kvůli
vandalům ve výšce, kde ovšem jejich nápisy nemusí být snadno čitelné pro seniory
nebo večer. Plochy směrovek bylo třeba více využít pro samotný text, byť menší
písmo ve volné ploše vypadá jistě estetičtěji. Nápisy potřebují také větší rozpaly,
které měly ukázkově řešené návrhy Jiřího Rathouského i Rostislava Vaňka. Nápad s
„Pražským chodcem“ je vtipný, ale namísto oranžové barevnosti je třeba zůstat u
červené symbolizující Prahu nejen ve znaku, vlajce, ale i v Najbrtově logotypu.
Oranžovou si amatérsky zvolil klub českých turistů pro běžkařské trasy a sama spíše
informačně souvisí s výjimkami a rizikem nebezpečí než s pohodou pěší
komunikace. O problémech piktogramů podle mezinárodní normy ISO 7001 se již
odborná kritika zmiňovala. Je důležitější, než si většina běžně vzdělaných grafických
designérů myslí. Dalším problémem je vkládání černé plochy s piktogramy do tmavě
šedé plochy směrovky. Komplikuje vizuální vnímání, zbytečně zbavuje řešení
minimalistické čistoty. Optimální je piktogramy vkládat přímo do plochy jako písmo.
Ne vše je na novém návrhu nedokonalé, například tabule do metra jsou poměrně
čitelně zpracovány, ale je nezbytné napravit ještě v počátcích vše, co může být lepší.
A co s uměleckými komisemi? Je třeba je vždy obsadit především lidmi, kteří umějí
objektivně testovat jednotlivé praktické kvality. Pak se ovšem nebudou už moci
nazývat „umělecké“, což jistě přispěje i k většímu respektu veřejnosti.
Jiří Muselík
