07.01. 2016

Nekrolog čtrnáctideníku Ateliér

Novinky

Dostali jsme smutnou zprávu ze čtrnáctideníku Ateliéru, jehož první číslo vyšlo dne 7. 1. 1988. Tehdy si tyto noviny vydobyli na tehdejší totalitní scéně sami umělci.Jejich vydavatelem byl Svaz českých výtvarných umělců. Ateliér se zabýval nejen výtvarným uměním, ale v poslední době byl i posledním objektivním odborným periodikem pro design. Od příštího roku vycházet nebude. Společnost časopisu Ateliér, která ho vydávala, vstupuje k 31. 12. 2015 do likvidace pro nedostatečné finanční zajištění. Níže je vysvětlení jeho šéfredaktorky PhDr. Blanky Jiráčkové.

Vážení čtenáři, kolegové, přátelé,

 

stojí přede mnou jeden z mých nejtěžších životních úkolů, neboť musím nyní napsat nekrolog Ateliéru. Je to pro mne velmi skličující a bolestné jako loučit se s dlouholetým přítelem – 25 let společného života.

Ateliér pro mne představoval křižovatku, propojení různých cest, těch hlavních, proudících jako široká řeka a razících si svůj prostor krajinou výtvarných tendencí, i těch tichých, které se rodily v klidu a osamění, a přesto měly sílu živoucího pramene, těch které byly opevněné svou elitářskou ambicí, jež se tlačily na vrchol, a někdy též slepých, nikam nevedoucích. Byl pro mne neuralgickým bodem propojujícím odbornou a laickou veřejnost, jehož středem je výtvarné umění. Naše činnost se často dostávala mezi dva mlýnské kameny. Poslání Ateliéru – poznávání, osvětlování, referování o výtvarném umění – balancovalo na hraně mezi jeho zacílením na odbornou rovinu a na pozici, která by vědecké poznatky o této lidské dovednosti, o vnímání výtvarného umění a jeho mnohých tajemství slovy nevyjádřitelných a nevysvětlitelných, přiblížila širší kulturní veřejnosti. Snažila jsem se, aby Ateliér byl mostem mezi svrchovaným a výlučným odborným bádáním a poučenou popularizující formou, aby vedl dialog na téma umělecké tvorby a zároveň vytvářel podmínky pro její hodnocení, kritiku. Aby udržoval jistou rovinu informovanosti a kvality výběru témat, věnoval pozornost českému jazyku a formulaci myšlenek, byl otevřen různým médiím, uměleckým a názorovým proudům i generační problematice a jejím zvratům.

Celkové zhodnocení tohoto periodika však musí učinit jiní. Přesto si zde dovolím říci, že tento časopis bude naší výtvarné scéně citelně chybět (i když nepochybuji o tom, že vzniknou opět nové magazíny různého zaměření) a myslím si, že je chybou, že kulturní politika našeho státu nedokáže finančně zajistit takto koncipovaný výtvarný časopis se silnou čtenářskou základnou. Tištěné periodikum s kvalitními reprodukcemi nenahradí dnes preferované sociální sítě, kde přes veškeré vyhledávače je spousta roztříštěného materiálu, jenž je bohužel často nepřesný a neověřený, každý izolovaně si ho musí pracně vyhledávat sám a jako kamínky poskládat do své vlastní mozaiky.

První číslo Ateliéru, které vyšlo dne 7. 1. 1988, si vydobyli na tehdejší totalitní scéně sami umělci a jeho vydavatelem byl Svaz českých výtvarných umělců. Prošel docela pohnutým vlastním vývojem a peripetiemi. Když jsem se 15. 5. 1990 stala jeho šéfredaktorkou, nejen že tehdy na jeho vydávání nebyly žádné peníze, ale také žádní zaměstnanci (až na sekretářku a Petra Nedomu žijícího v Brně). Během týdne jsem se musela naučit dělat a řídit noviny, musela jsem sestavit nový redakční tým i okruh přispěvovatelů. Po táhnoucím se řešení jeho ekonomické stránky však přišel po nepředvídatelném stanovení povinnosti platit DPH na noviny a časopisy ministrem financí v roce 1992 další problém, když si 52 výtvarných spolků sdružených pod nástupnickou organizaci SČVU do Unie výtvarných umělců odhlasovalo, že neví, jak by Výtvarné umění a Ateliér financovaly, tak se raději v panice před zodpovědností vzdaly svých vydavatelských práv. Tehdy jsme s Milenou Slavickou, šéfredaktorkou Výtvarného umění, během 14 dnů za pomoci právního poradenství JUDr. Josefa Nováka vytvořily každá občanské sdružení, jež se stala jejich majiteli. Musely jsme obě nanovo řešit nejen zaměření obou časopisů, ale hlavně jejich způsob hospodaření. Po mnoha jednáních s Ministerstvem kultury ČR i tripartity se nakonec podařilo začít časopisy všech uměleckých oborů vedle jejich vlastních investic financovat z prostředků tohoto ministerstva. Na pár let se finanční stránka stabilizovala až na to, že se DPH na tisk průběžně zvyšovala, v roce 1993 na 5 %, poté na 10 až k dnešním 15 %, což zejména nízkonákladová periodika zaměřená na specifickou čtenářkou obec neúměrně zatěžovalo. Grantová řízení MK ČR také postupně vedla ke snižování přidělené výše dotací. Pro Ateliér to znamenalo pokles přibližně z průměrných 32 % na letošních 11 % z celkových nákladů. Bohužel za celou dobu se nám nepodařilo ani nalézt další sponzory či jiného vydavatele.

Nemá smysl a ani není důvod se zde pouštět do mnoha dalších historických momentů a celkové problematiky vydávání Ateliéru. Realita je neúprosná. K 31. 12. 2015 Společnost časopisu Ateliér, zapsaná ve spolkovém rejstříku vedeném MS v Praze pod L 3612, vstupuje do likvidace pro nedostatečné finanční zajištění. V roce 2016 tedy Ateliér nebude vycházet.

Je zde na místě, abych poděkovala všem spolupracovníkům, bývalým i současným zaměstnancům redakce, všem externím přispěvovatelům a autorům textů z celé naší republiky i ze zahraničí, kteří se s námi spolupodíleli na tváři Ateliéru. Poděkování patří příznivcům Ateliéru, kteří bojovali od roku 2012, kdy nastala největší finanční propast, za jeho záchranu, všem výtvarným umělcům, kteří Společnosti časopisu Ateliér věnovali na podporu její činnosti svá díla, aby se jejich prodejem spolupodíleli na jeho existenci, a samozřejmě všem našim čtenářům, kteří vytvořili Ateliéru zázemí a pro něž byl důvod pracovat. Vydávat noviny je vždy kolektivní činnost a přes smutné oznámení o ukončení existence Ateliéru, jsem hrdá na to, že jsem tady měla možnost působit. Jsem vděčná za veškeré znalosti, které jsem během roků získala, za mnohá setkání s kolegy a umělci, za přátelské vztahy i za kritická hodnocení, za laskavá slova, která mi byla povzbuzením k práci.

 

Blanka Jiráčková

 

---