07.02. 2024
Nevynechejte film Design antropocénu
Design v souvislostech
Nikdo z pedagogů designu, ani jejich studentů by si neměl nechat ujít pořad televize Artyčok „Design antropocénu“ (2022), který se věnuje aktuálním problémům teorie a praxe designu – oboru, který v době stupňujících se environmentálních, sociálních a politických krizí přehodnocuje vlastní hranice a hledá způsoby, jak v těchto podmínkách prospěšně působit. (https://artycok.tv/cs/post/design-antropocenu)
Tvůrci pořadu se ptali několika českých a zahraničních designérů, teoretiček a pedagogů na to, jak navrhovat v době radikální nejistoty, jak se z pozice designéra nebo designérky vyrovnávat se složitými etickými otázkami, proč je třeba kriticky a obezřetně přistupovat k pojmu „udržitelnost“, co je třeba změnit v oblasti designového vzdělávání či jaký potenciál a limity má v rámci designu mezioborová a kolaborativní praxe.
Témata, kterým se tvůrci v rozhovorech věnovali, vyplynula z obecné úvahy o tradičním – a dnes již v mnohém neadekvátním – vymezení designu jako disciplíny, která se v západní společnosti etablovala především v návaznosti na organizaci práce a výroby v průmyslových podnicích – nejprve těch kapitalistických, později i socialistických. Jako nástroj zvyšování konkurenceschopnosti produktů na trhu se tak design stal součástí praktik, které spoluvytváří dnešní situaci Antropocénu a svou závislostí na jednostranně komerčně orientovaných formách těžby surovin a využívání zemědělské produkce či nespravedlivých sociálních vztazích v podstatě znemožňují budoucnost.
I design je tedy geologickým činitelem, jehož působení lze pozorovat v chemickém složení zemského substrátu, vod i atmosféry. Právě proto je na místě pokoušet se redefinovat východiska designové praxe, pokud jde o její provázanost s mechanismy kapitalistické ekonomiky, a revidovat předpoklad, že designovat znamená navrhovat pouze dílčí, nespojité objekty malého měřítka. Jakmile totiž doslouživší telefon přistane na ilegální skládce elektronického odpadu v Ghaně, stává se drobnou jednotkou v systému průmyslových, právních, tržních či jiných infrastrukturních a materiálních vztahů.
Jak naznačují vyzvaní řečníci a řečnice, designovat v éře Antropocénu naopak znamená pokoušet se s těmito komplexními vztahy vyrovnávat, a to bez nároku na absolutní řešení zapeklitých problémů.
Na přelomu 60. a 70. let vrcholil v architektuře a designu přístup, podle kterého mohou uměle navržené systémy napodobovat systémy přírodní a společně vytvářet funkčně propojené soustavy umožňující fungování lidské civilizace na Zemi. Paradigma kontroly se však od té doby otřáslo v základech, a jestliže se stále snažíme ho křísit, je to proto, že nové se ještě nepodařilo jasně charakterizovat. Design Antropocénu může být praktickým naplněním těchto nevyřčených vzorců. Může být souborem praxí, které vyvěrají z vědomí odpovědnosti za (budoucí) stav věcí a zároveň rezignují na potřebu cokoli plně ovládnout. Neodmítá umělost, neoslavuje přírodu a nekončí u člověka.
Pořad se sestává z úryvků z rozhovorů s těmito osobnostmi:
Jaya Klara Brekke, výzkumnice a designérka. Na úrovni teorie i praxe se věnuje politické ekonomii distribuovaných systémů a infrastruktur, konkrétněji etice a mocenským vztahům v kontextu speciálních druhů distribuovaných decentralizovaných databází uchovávajících neustále se rozšiřující počet záznamů a konsensualitě při užití kryptoměn. Je členkou Magma Collective v Londýně a poradkyní Evropské komise.
Lydia Kallipoliti, architektka, historička a teoretička architektury. Ve svém výzkumu se zabývá průniky mezi architekturou, technologiemi a environmentální politikou, a to se zaměřením na teorii odpadu a opětovného používání materiálů či uzavřených, soběstačných systémů v urbánním kontextu. Působí na Cooper Union v New Yorku.
Roman Novotný, designér a pedagog. Zabývá se navrhováním služeb a sociálních inovací či možnostmi kritických postojů, které podněcují akceptování komplexního užití poznatků a potřeb jedince, společnosti a přírody například v kontextu urbanismu. Zajímá se o roli ne-lidských aktérů v procesu navrhování či prosazování principů sociálního vyjednávání v designu systémů. Působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzitě v Brně.
Lenka Vacková, módní designérka. Ve své praxi se zaměřuje především na opětovné využívání materiálů či upcyklaci oděvů. Provozovala prodejnu (nyní již jen e-shop) Textile Mountain, nabízející textilie a galanterii z přebytkové a nevyužité zboží z továren, oděvních firem či módních ateliérů.
Kateřina Vídenová, architektka a pedagožka. Zabývá se environmentálními a sociálními souvislostmi architektury, situovanou praxí v propojení s lokálními komunitami či možnostmi uměleckého vzdělávání v době klimatické krize. Je spoluzakladatelkou Mobilní architektonické kanceláře a působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Matthew Ward, designér a pedagog. Zaměřuje na roli spekulace či fikce v designérské praxi a na možnosti radikální pedagogiky akceptující soudobé úhly pohledu v tomto oboru. Zajímá ho vztah designu, technologií a lidského vnímání, přičemž vedle své experimentální praxe se věnuje také poradenství ve firmách a institucích působících na poli průmyslového designu. Působí na Goldsmiths University v Londýně.
(z informačního textu televize Artyčok)
